11 C 265/2023-134 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 259 556,99 Kč s příslušenstvím a částky 230 542,53 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že původní věřitelka společnost [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa] (dále jen„ původní věřitelka“ či„ právní předchůdkyně žalobkyně“), uzavřela se žalovanou dne 16. 7. 2018 smlouvu o úvěru (dále též jen„ úvěrová smlouva z roku 2018“), na základě které původní věřitelka poskytla žalované úvěr ve výši 300 000 Kč, a dne 6. 6. 2019 smlouvu o úvěru (dále též jen„ úvěrová smlouva z roku 2019“), na základě které původní věřitelka poskytla žalované úvěr ve výši 300 000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěry splácet v pravidelných měsíčních splátkách spolu se sjednanými úroky a poplatky souvisejícími s poskytnutím úvěru a jeho správou. Úrok z úvěru byl v obou případech sjednán ve výši 8,7 % ročně. Smluvní strany si dále přímo v úvěrových smlouvách sjednaly, že právní předchůdkyně žalobkyně je oprávněna připisovat vyúčtované úroky z úvěru k jistině úvěru vždy k poslednímu dni každého kalendářního měsíce, při doplacení úvěru a při uplatnění práva na okamžité splacení úvěru. Žalovaná sjednané splátky úvěru, úroky a poplatky nesplácela řádně a včas, a to v případě obou úvěrových smluv. Při prodlení s placením splátky úvěru či jakéhokoliv jejího peněžitého závazku ze smlouvy byla původní věřitelka oprávněna prohlásit úvěr za okamžitě splatný. V důsledku trvajícího porušování smluvních povinností původní věřitelka využila svého práva a rozhodla o zesplatnění (obou) úvěrů, a to k datu 1. 10. 2022. Pohledávky za žalovanou vyplývající z výše uvedených úvěrových smluv byly ze strany původní věřitelky postoupeny žalobkyni, postoupení bylo žalované oznámeno. Z titulu úvěrové smlouvy z roku 2018 požaduje žalobkyně po žalované zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 227 112,53 Kč, tvořené neuhrazeným zůstatkem úvěru ve výši 223 813,23 Kč a připsanými neuhrazenými úroky z úvěru ve výši 3 299,30 Kč, úroku z prodlení ve výši 5 502,06 Kč, kapitalizovaných ke dni postoupení pohledávky a poplatků ve výši 3 430 Kč. Dále požaduje zaplacení úroků z úvěru ve výši 8,7 % p.a. z připsaných neuhrazených úroků z úvěru 3 299,30 Kč od 2. 12. 2022 do zaplacení, úroků z úvěru ve výši 8,7 % p.a. z dlužné jistiny úvěru ve výši 223 813,23 Kč od 2. 12. 2022 do zaplacení, zákonných úroků z prodlení v zákonné výši 15 % p.a. z částky ve výši 230 542,53 Kč, sestávající se z dlužné jistiny úvěru ve výši 227 112,53 Kč a poplatků ve výši 3 430 Kč, od 2. 12. 2022 do zaplacení. Z titulu úvěrové smlouvy z roku 2019 požaduje žalobkyně po žalované zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 256 433,99 Kč, tvořené neuhrazeným zůstatkem úvěru ve výši 252 708,69 Kč a připsanými neuhrazenými úroky z úvěru ve výši 3 725,30 Kč, úroků z prodlení ve výši 6 212,40 Kč, kapitalizovaných ke dni postoupení pohledávky a poplatků ve výši 3 123 Kč. Dále požaduje zaplacení úroků z úvěru ve výši 8,7 % p.a. z připsaných neuhrazených úroků z úvěru 3 725,30 Kč od 2. 12. 2022 do zaplacení, úroků z úvěru ve výši 8,7 % p.a. z dlužné jistiny úvěru ve výši 252 708,69 Kč od 2. 12. 2022 do zaplacení, zákonných úroků z prodlení v zákonné výši 15 % p.a. z částky ve výši 259 556,99 Kč, sestávající se z dlužné jistiny úvěru ve výši 256 433,99 Kč a poplatků ve výši 3 123 Kč, od 2. 12. 2022 do zaplacení. Žalobkyně dále na výzvu soudu tvrdila, že původní věřitelka v obou případech s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací získaných od žalované, které získala při zpracování žádosti žalované o poskytnutí úvěru, kdy byla žalovaná dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry. S ohledem na informace, které žalovaná uvedla v žádosti o poskytnutí úvěru, dále s ohledem na výši jejího měsíčního příjmu a výši požadovaného úvěru dospěla právní předchůdkyně žalobkyně (v případě obou úvěrových smluv) k názoru, že schopnost žalované splácet předmětný úvěr (úvěry) je dostatečná. K výzvě soudu žalobkyně uvedla, že na pohledávku z úvěrové smlouvy ze dne 16. 7. 2018 žalovaná uhradila ve splátkách celkem částku 188 099 Kč a na pohledávku z úvěrové smlouvy ze dne 6. 6. 2019 žalovaná uhradila ve splátkách celkem částku 137 897 Kč.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, po celou dobu byla procesně nečinná, k ústnímu jednání konaném dne 3. 9. 2025 se bez omluvy nedostavila, soud proto projednal a rozhodl věc v její nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu - dále jen „o. s. ř.“). Pro úplnost zde soud uvádí, že žalované doručoval žalobu i soudní písemnosti včetně předvolání k jednání na adresu trvalého pobytu v ČR uvedenou v ISZR (žalovaná je v ČR hlášena jako občanka EU s trvalým pobytem na adrese [adresa žalované]), i když bylo v průběhu řízení (když původně žalovaná neprocházela lustrací v ISZR, avšak následně lustrací prošla) soudem zjištěno, že se žalovaná v době řízení zdržovala i na zjištěné adrese v Bulharsku, když postupoval v souladu s ustanovením § 46b písm. a) o. s. ř. Právní úprava obecné adresy pro doručování fyzické osobě (nepodnikající) je založena na tom, že osoby s trvalým pobytem na území ČR nebo jiným pobytem na území ČR (cizinci) takovou adresu mít musí a je jejich odpovědností, aby to byla adresa, na které je lze zastihnout, popřípadě jsou zde jinak schopni se s obsahem písemnosti seznámit, i když se zde nezdržují. Právní úprava doručování písemností vychází ze zásady, že každý si má střežit svá práva. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. [spisová značka]).3. V této věci jde o řízení s cizím prvkem, jelikož žalovaná je bulharskou státní příslušnicí. Soud nejprve zkoumal, zda je dána pravomoc českých soudů k projednání této věci.4. Podle § 2 zákona č. 91/2012 Sb. o mezinárodním právu soukromém, se tento zákon použije v mezích ustanovení vyhlášených mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána a přímo použitelných ustanovení práva Evropské unie.5. Podle článku 4 odst. 1 Nařízení Rady (ES) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen„ nařízení Brusel I bis“), nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.6. Podle článku 17 odst. 1 oddílu 4 nařízení Brusel I bis ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 6 a čl. 5 bod 7: a) jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky; b) jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí, nebo c) ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností.7. Podle článku 18 odst. 2 oddílu 4 nařízení Brusel I bis smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště.8. Dle článku 19 oddílu 4 nařízení Brusel I bis od ustanovení oddílu 4 (Příslušnost u spotřebitelských smluv) je možné se odchýlit pouze dohodou: 1) uzavřenou po vzniku sporu; 2) umožňující spotřebiteli zahájit řízení u jiných soudů než těch, které jsou uvedeny v tomto oddíle, nebo 3) uzavřenou mezi spotřebitelem a jeho smluvním partnerem, kteří mají v době uzavření smlouvy bydliště nebo obvyklý pobyt v témže členském státě, jestliže tato dohoda zakládá příslušnost soudů tohoto členského státu, ledaže by taková dohoda nebyla podle práva tohoto členského státu přípustná.9. Podle článku 62 odst. 1 nařízení Brusel I bis pro posouzení toho, zda má strana řízení bydliště v členském státě, u jehož soudů byl podán návrh, použije soud své právo.10. Podle § 80 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), člověk má bydliště v místě, kde se zdržuje s úmyslem žít tam s výhradou změny okolností trvale; takový úmysl může vyplývat z jeho prohlášení nebo z okolností případu. Uvádí-li člověk jako své bydliště jiné místo než své skutečné bydliště, může se každý dovolat i jeho skutečného bydliště. Proti tomu, kdo se v dobré víře dovolá uvedeného místa, nemůže člověk namítat, že má své skutečné bydliště v jiném místě. Nemá-li člověk bydliště, považuje se za ně místo, kde žije. Nelze-li takové místo zjistit, anebo lze-li je zjistit jen s neúměrnými obtížemi, považuje se za bydliště člověka místo, kde má majetek, popřípadě místo, kde měl bydliště naposledy (§ 80 odst. 2 o. z.).11. Lustrací žalované v ISZR bylo zjištěno, že žalovaná na území Č