11 C 280/2025-28 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost uhradit žalobkyni částku 27 494,79 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti žalované vyplývající ze Smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet [anonymizováno] půjčka uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně ([právnická osoba], se sídlem [adresa], [IČO]) a žalovanou dne 1. 6. 2022.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, po celou dobu řízení zůstala pasivní.3. Soud rozhodl ve věci bez nařízení ústního jednání dle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen„ o. s. ř.“).4. Soud provedl důkaz Smlouvou o úvěru s pojištěním schopnosti splácet Expres půjčka ze dne 1. 6. 2022, žádostí o úvěr ze dne 1. 6. 2022, vyjádřením k procesu posouzení úvěruschopnosti, výpisem z úvěrového účtu - poskytnutí úvěru, platební historií, oznámením o prohlášení úvěru za splatný ze dne 7. 6. 2024, smlouvou o postoupení pohledávek včetně seznamu postoupených pohledávek a potvrzení o zaplacení úplaty, oznámením o postoupení pohledávky žalované včetně dokladu o odeslání a předžalobní výzvou včetně poštovního podacího archu ze dne 3. 6. 2025 a na základě provedených důkazů dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci:5. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná dne 1. 6. 2022 uzavřely Smlouvu o úvěru s pojištěním schopnosti splácet [anonymizováno] půjčka (dále též jen„ úvěrová smlouva“), v níž se původní věřitelka zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 29 000 Kč a žalovaná se zavázala poskytnuté peněžní prostředky původní věřitelce vrátit a zaplatit úroky, poplatky a plnit další sjednané povinnosti. Žalovaná se zavázala úvěr splatit v pravidelných 72 měsíčních splátkách ve výši 679,25 Kč včetně pojištění, a to počínaje dne 25. 7. 2022. Spolu s měsíčními splátkami úvěru se zavázala i k úhradě pojištění ve výši 68 Kč měsíčně. Strany se v úvěrové smlouvě dohodly, že úvěr bude úročen sazbou 19,08 % ročně a v případě porušení úvěrové smlouvy též sjednaným úrokem z prodlení. Ve smlouvě byly stanoveny poplatky, jejich konkrétní specifikace a výše. V případě prodlení žalované s úhradou pohledávek měla původní věřitelka právo ukončit smluvní vztah s žalovanou a prohlásit svým rozhodnutím dluh žalované za ihned splatný (ze Smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet [anonymizováno] půjčka ze dne 1. 6. 2022). Na základě této smlouvy žalovaná převzala částku ve výši 29 000 Kč a uhradila na ni celkem 16 907,34 Kč (z výpisu z úvěrového účtu, platební historie). Jelikož žalovaná nesplácela řádně splátky, původní věřitelka úvěr zesplatnila (z oznámení o prohlášení úvěru za splatný ze dne 7. 6. 2024). Žalovaná (jako žadatelka) vyplnila dne 1. 6. 2022 žádost úvěr tak, že uvedla, že je svobodná, má vlastní dům/byt, vyživuje jednu osobu, měsíční příjem činí 19 074 Kč, příjem domácnosti činí 31 000 Kč. K výdajům uvedla pouze to, že ostatní nezbytné měsíční náklady činí 0 Kč (z žádosti o úvěr ze dne 1. 6. 2022). Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 9. 12. 2024 postoupila právní předchůdkyně žalobkyně pohledávky za žalovanou na žalobkyni. Postoupení bylo žalované původní věřitelkou písemně oznámeno dopisem ze dne 18. 12. 2024 (ze smlouvy o postoupení pohledávek, relevantní části seznamu postoupených pohledávek, potvrzení o zaplacení úplaty ze dne 13. 12. 2024, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 18. 12. 2024). Před podáním žaloby byla žalovaná vyzvána k úhradě dluhu (z předžalobní výzvy ze dne 3. 6. 2025 včetně poštovního podacího lístku).6. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.7. Podle § 2399 odst. 1 občanského zákoníku úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.8. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.9. Dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.10. Dle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.11. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).12. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.13. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.14. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.15. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnost, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.16. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla uzavřena smlouva ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku, a to jako smlouva spotřebitelská ve smyslu § 1810 občanského zákoníku, na základě níž poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované úvěr ve výši 29 000 Kč. Žalovaná své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně neplnila, uhradila jen částku 16 907,34 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek dle ustanovení § 1879 a násl. občanského zákoníku byla pohledávka původní věřitelky za žalovanou postoupena na žalobkyni, postoupení bylo žalované oznámeno. Žalobkyně tak byla k podání žaloby aktivně věcně legitimována.17. Nejprve se soud zabýval platností předmětné spotřebitelské smlouvy o úvěru. Soud posuzoval obsah smlouvy, resp. jednání uzavření smlouvy předcházející z pohledu zkoumání úvěruschopnosti žalované.18. Soud přihlédl ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, reprezentované nálezem sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž, mimo jiné, uzavřel:„ Naopak obecné soudy – a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci – by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila – řečeno slovy judikatury Soudního dvora – úvěruschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá“. Z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že otázka posouzení úvěruschopnosti je zásadou soukromého práva a taková neplatnost je absolutní podle