19 C 84/2025-13 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se domáhala na žalované zaplacení částky 19 900 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení ze smlouvy o úvěru ze dne 5. 12. 2022, [číslo] částky 15 600 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení ze smlouvy o úvěru ze dne 27. 12. 2022, [číslo]. Podle v pořadí první smlouvy právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO]) poskytnul žalované spotřebitelský úvěr ve výši 30 000 Kč, žalovaná měla vrátit úvěr ve formě měsíčních splátek po 3 509 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutý úvěr včetně poplatku ve výši 10 200 Kč. Žalovaná uhradila celkem částku 11 100 Kč. Podle v pořadí druhé smlouvy právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO]) poskytnul žalované spotřebitelský úvěr ve výši 20 000 Kč, žalovaná měla vrátit úvěr ve formě měsíčních splátek po 2 300 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutý úvěr včetně poplatku ve výši 24 946 Kč. Žalovaná uhradila celkem částku 4 400 Kč. Právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávky, jež tvoří předmět tohoto řízení, smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 10. 2024 na žalobkyni.2. Žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala.3. Soud ve věci rozhodl za splnění podmínek podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.4. Podle § 157 odst. 4 o. s. ř. pokládá soud na základě listin předložených žalobkyně za skutkový závěr ve věci samé, následující skutečnosti:A) Smlouvou o úvěru ze dne 5. 12. 2022, [číslo] má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaná uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru. Právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalované úvěr ve výši 30 000 Kč, žalovaná měla vrátit úvěr ve formě měsíčních splátek po 3 509 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutý úvěr včetně poplatku ve výši 10 200 Kč.B) Smlouvou o úvěru ze dne 27. 12. 2022, [číslo] má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaná uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru. Právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalované úvěr ve výši 20 000 Kč, žalovaná měla vrátit úvěr ve formě měsíčních splátek po 2 300 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutý úvěr včetně poplatku ve výši 24 946 Kč.C) Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 10. 2024 má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávky, jež tvoří předmět tohoto řízení, na žalobkyni, oznámením o postoupení pohledávky, že právní předchůdce žalobkyně oznámil postoupení pohledávek žalované.D) Předžalobní upomínkou má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovanou o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby.E) Soud přihlédl k tvrzením žalobkyně, jež jsou v její neprospěch, s tím, že žalovaná uhradila podle první v pořadí uvedené smlouvy částku 11 100 Kč a podle druhé v pořadí částku 4 400 Kč.5. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.6. Nejprve soud posuzoval platnost smluv o úvěru. V daném případě právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO]) neposuzoval řádně úvěruschopnost žalované s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť nebyl dodržen postup upravený v § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). V případě prvního úvěru právní předchůdce žalobkyně disponoval tvrzením žalované (viz zákaznická karta z 5. 12. 2025), že je svobodná, žije s rodiči, zdrojem příjmů je mateřská dovolená ve výši 9 625 Kč. Dále je uveden jako další příjem domácnosti částka 38 100 Kč, aniž by tento příjem byl ověřen, a výdaje ve výši 4 500 Kč, které neodpovídají obvyklým měsíčním výdajům. V případě druhého úvěru právní předchůdce žalobkyně disponoval tvrzením žalované (viz zákaznická karta z 27. 12. 2022), že je svobodná, žije s rodiči, zdrojem příjmů je mateřská dovolená ve výši 13 000 Kč. Dále je uveden jako další příjem domácnosti částka 41 500 Kč, aniž by tento příjem byl ověřen, a výdaje ve výši 4 500 Kč, které neodpovídají obvyklým měsíčním výdajům. Přitom mezi vyhotovením zákaznických karet uplynulo 22 dnů, byly vyhotoveny v jednom měsíci, ale liší se v příjmech žalované. Jelikož právní předchůdce žalobkyně úvěruschopnost neposuzoval v souladu s judikaturou a citovaným ustanovením zákona, je shora citovaná smlouva absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku, jak vyplývá z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu.7. Smlouvy o úvěru jsou neplatné také z dalšího důvodu. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Soud při svých právních úvahách přihlédl také k judikatuře Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady„ smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným„ principem rovnosti“, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel:„ Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit srv. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133)). Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (čl. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srv. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost II. ÚS 996/18 6 jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181))“. Při právním posouzení soud uvažoval také o oddělitelnosti jendotlivých ujednání, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. K ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej velmi nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí nejen judikaturu obecných soudů. Judikatura Nejvyššího soudu, reprezentovaná např. rozhodnutím sp. zn. 33 Odo 234/2005 (obdobně také v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), dovodila nepřiměřenost úroku sjednaného ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů.8. Citovanými názory Ústavního soudu a Nejvyššího soudu soud poměřoval posuzované smlouvy. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za z