10 C 88/2026-18 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se domáhala na žalované zaplacení částky 17 816 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalované ze smlouvy o úvěru ze dne 24. 5. 2024, č. , hodnota, . Touto smlouvou žalobkyně poskytnula žalované spotřebitelský úvěr ve výši 12 000 Kč, žalovaná měla vrátit tento úvěr ve formě týdenních splátek po 364 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutý úvěr včetně souhrnného poplatku ve výši 9 816 Kč. Žalovaná uhradila celkem částku 4 000 Kč.2. Pravomoc a příslušnost zdejšího soudu k rozhodování tohoto sporu, kdy žalovaný (státní příslušník členského státu EU) má pobyt na území České republiky, je založena na základě čl. 4, 5 a čl. 7 odst. 1) NAŘÍZENÍ EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY (EU) Č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I), přičemž v souladu se čl. 4 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 (Řím I) bylo aplikováno české právo (spotřebitelské smlouvy – čl. 6, čl. 7- pojistné smlouvy, čl. 5 – smlouvy o přepravě).3. Žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala.4. Soud ve věci rozhodl za splnění podmínek podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.5. Jelikož žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala, provedl soud pouze důkazy předložené žalobkyní a podle § 157 odst. 4 o. s. ř. pokládá soud na základě důkazů (listin) předložených žalobkyní za skutkový závěr ve věci samé, následující skutečnosti:A) Smlouvou o úvěru ze dne 24. 5. 2024, č. , hodnota, , má soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaná uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně poskytnula žalované úvěr ve výši 12 000 Kč, žalovaná měla vrátit úvěr ve formě týdenních splátek 364 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutý úvěr včetně souhrnného poplatku ve výši 9 816 Kč.B) Předžalobní upomínkou má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovanou o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby.C) Soud přihlédl k tvrzením žalobkyně, jež jsou v její neprospěch, s tím, že žalovaná uhradila celkem částku 4 000 Kč.6. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.7. Nejprve soud posuzoval platnost smlouvy o úvěru.Posouzení úvěruschopnosti8. V daném případě žalobkyně neposuzovala řádně úvěruschopnost žalované s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť nebyl dodržen postup upravený v § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbude spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů).9. Žalobkyně k výzvě soudu doplnila svá tvrzení týkající se úvěruschopnosti žalované (částečně zopakovala svá tvrzení uvedená v žalobě) s tím, že provedla kontrolu v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra, předložených dokumentů vyplněných/zaškrtnutých v Evidenční kartě klienta při jejím sepisování, kontrolu RČ a OP dálkovým systémem společnosti , právnická osoba, , kontrolu aktuálního počtu exekucí v databázi Centrální evidence exekucí prostřednictvím dálkového systému společnosti , právnická osoba, a případné vyhodnocení jejich aktuální a budoucí možné zátěže na finanční rozpočet klienta, kontrolu aktuálního stavu v insolvenčním rejstříku dálkového systému společnosti , právnická osoba, , kontrolu platební historie klienta u žalobkyně vč. historie veškerých záznamů o klientovi, vyhodnocení aktuální finanční situace dle poskytnutých podkladů klienta zaznamenaných v Evidenční kartě klienta sepsané před samotným poskytnutím společně se Standardními informacemi o spotřebitelském úvěru, vyhodnocení příslušné lokality bydliště, stejně tak i lokality zdrojů příjmu, klienta, a to na základě vědomostí a praxe z “terénu“ od obchodního zástupce žijícího v dané oblasti. Konkrétně pak předložila výplatnici žalované za březen a duben 2024 s tím, že žalovaná dosáhla příjmu ze zaměstnání ve výši 26 127 Kč čistého (za každý měsíc). Ve „finančních údajích klienta“ žalobkyně uvedla bez jakéhokoli ověření výdaje žalované na bydlení ve výši 4 872 Kč a dále životní minimum na ověření ve výši 4 860 Kč, celkem žalobkyně uvažovala s výdaji žalované ve výši 11 702 Kč (včetně nebankovních závazků ve výši 1 970 Kč).10. Ze shora uvedeného je zřejmé, že žalobkyně neposuzovala řádně úvěruschopnost žalované, neboť neprovedla porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele (žalovaného), získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, tedy podkladů vystavených třetími osobami, odlišnými od spotřebitele; lustrace veřejně dostupných databází je v tomto směru nedostatečná. Naopak z důkazů předložených žalobkyní je pouze zřejmé, že žalovaná měla příjem ve výši 26 127 Kč, hradit měla splátku ve výši 364 Kč týdně, tedy cca 1 456 Kč měsíčně; již přitom splácela další nebankovní závazky. Proto je shora citovaná smlouva absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku, jak vyplývá z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu.Neplatnost pro rozpor s dobrými mravy11. Soud dále posuzoval spotřebitelskou smlouvu podle právní úpravy ochrany spotřebitele, představované ustanoveními § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Soud při svých právních úvahách přihlédl také k judikatuře Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady „smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným „principem rovnosti“, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel: „Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit srv. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133)]. Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (č. l. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srv. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost II. ÚS 996/18 6 jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181)]“. Při právním posouzení soud uvažoval také o oddělitelnosti jednotlivých ujednání, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. K ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej velmi nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí judikaturu obecných soudů a Ústavního soudu. Judikatura Nejvyššího soudu, reprezentovaná např. rozhodnutím sp. zn. 33 Odo 234