11 C 67/2026-20 – Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení částky 10 690,51 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené mezi účastníky dne 6. 6. 2023. Na základě této smlouvy žalobkyně poskytnula žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 20 000 Kč, žalovaný měl vrátit úvěr ve formě měsíčních splátek po 644 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr včetně smluvního úroku. Žalovaný uhradil splátky v období od 13. 7. 2023 do 13. 7. 2025.2. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal, po celou dobu řízení byl procesně nečinný.3. Soud ve věci rozhodl za splnění podmínek podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.4. Podáním doručeným soudu dne 27. 3. 2026 vzala žalobkyně žalobu v rozsahu dle výroku I zpět s tím, že žalovaný po podání žaloby (dne 12. 2. 2026) uhradil částku 644 Kč žalobkyni. Soud proto v této části dle § 96 odst. 2 o. s. ř. řízení zastavil a věcně rozhodoval pouze o zbývající části žaloby.5. Podle § 157 odst. 4 o. s. ř. pokládá soud na základě listin předložených žalobkyní za skutkový závěr ve věci samé následující skutečnosti:6. Smlouvou o úvěru ze dne [datum], [číslo] jejíž součástí jsou úvěrové podmínky, a potvrzením o podpisu smlouvy má soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně poskytnula žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč, žalovaný měl vrátit úvěr ve formě měsíčních splátek po 644 Kč vždy k 13. dni v měsíci. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr včetně smluvního úroku ve výši 13,49 % ročně.7. Z výpisu z účtu žalovaného vyplývá, že žalovaný před poskytnutím úvěru doložil žalobkyni pravidelný příjem za období tří měsíců přesahující 30 000 Kč měsíčně.8. Z potvrzení o vyplacení úvěru [číslo] se podává, že žalovanému byla dne 6. 6. 2023 vyplacena na jeho účet částka 20 000 Kč.9. Ze zesplatňujícího dopisu/předžalobní výzvy ze dne 16. 10. 2025 má soud za prokázané, že žalobkyně úvěr v souladu s ujednáním čl. 5 úvěrové smlouvy úvěr zesplatnila z důvodu opakovaného prodlení žalovaného s úhradou splátek a vyzvala žalovaného k dobrovolnému splnění dluhu před podáním žaloby.10. Z přehledu splátek bylo zjištěno (a tvrdí to i sama žalobkyně), že žalovaný uhradil řádně splátky v období od 13. 7. 2023 do 13. 7. 2025.11. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.12. Nejprve soud posuzoval platnost smlouvy o úvěru. V daném případě žalobkyně posuzovala řádně úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů a dodržela postup upravený v § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Koneckonců žalovaný řádně hradil splátky v období od 13. 7. 2023 do 13. 7. 2025, tedy po dobu dvou let.13. Dále se soud zabýval platností smlouvy z pohledu právní úpravy ochrany spotřebitele. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Soud při svých právních úvahách přihlédl také k judikatuře Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady„ smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným„ principem rovnosti“, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel:„ Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit srov. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133)). Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (čl. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srov. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat, srov. nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181))“. Při právním posouzení soud uvažoval také o oddělitelnosti jednotlivých ujednání, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. K ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej velmi nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí nejen judikaturu obecných soudů. Judikatura Nejvyššího soudu, reprezentovaná např. rozhodnutím sp. zn. 33 Odo 234/2005 (obdobně také v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), dovodila nepřiměřenost úroku sjednaného ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů.14. Citovanými názory Ústavního soudu a Nejvyššího soudu soud poměřoval posuzovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzované smlouvy o spotřebitelském úvěru vede soud k závěru, že smlouva je platná, neobsahuje zjevně nespravedlivá ujednání.15. Jelikož žalovaný jako úvěrovaný nesplnil své povinnosti vyplývající ze shora citované smlouvy, soud žalobě v celém zbylém rozsahu vyhověl, včetně ujednaného smluvního úroku a zákonného úroku z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku.16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 146 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná a v části zastavení řízení byl návrh vzat zpět pro chování žalovaného, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 800 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč, Anonymizováno