12 C 140/2026-18 – Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se původně domáhala na žalovaném zaplacení částky 38 222,04 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněných povinností vyplývajících žalovaného ze smlouvy o úvěru. Právní předchůdce žalobkyně (, právnická osoba, , IČO , IČO, ) uzavřel se žalovaným smlouvu o úvěru č. , číslo, dne 18. 3. 2024 na základě které poskytnul žalovanému úvěr s opakovaným čerpáním ve výši 50 000 Kč, který měl žalovaný vrátit ve formě splátek dle měsíčního rozpisu plateb zasílaných právním předchůdcem žalobkyně. Úrok z úvěru byl sjednán ve výši 54 % ročně, RPSN činila dle smlouvy 70,81 %. Dále byl sjednán poplatek za každou upomínku ve výši 300 Kč, za osobní návštěvu oprávněného zástupce věřitele ve výši 300 Kč, dále náklady na vymáhání dluhu. Žalovaný uhradil na úvěr částku 45 338,38 Kč. Právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku, jež tvoří předmět tohoto řízení, smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 9. 2025 na žalobkyni. Na předžalobní výzvu ze dne 31. 12. 2025 žalovaný nereagoval.2. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal.3. Ze smlouvy o úvěru č. , číslo, dne 18. 3. 2024 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně s opakovaným čerpáním ve výši 50 000 Kč, žalovaný měl vrátit úvěr ve formě splátek dle měsíčního rozpisu plateb zasílaných právním předchůdcem žalobkyně. Úrok z úvěru byl sjednán ve výši 54 % ročně, RPSN činila dle smlouvy 70,81 %. Dále byl sjednán poplatek za každou upomínku ve výši 300 Kč, za osobní návštěvu oprávněného zástupce věřitele ve výši 300 Kč, dále náklady na vymáhání dluhu.4. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 9. 2025 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku, jež tvoří předmět tohoto řízení, na žalobkyni.5. Z předžalobní upomínky ze dne 31. 12. 2025 soud zjistil, že žalobkyně upomenula žalovaného o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby.6. Soud přihlédl k tvrzením žalobkyně, jež jsou v její neprospěch, tj. že žalovaný čerpal částku 53 303,26 Kč, avšak uhradil na dluh ze smlouvy částku 45 338,38 Kč.7. Vzhledem k tomu, že si jednotlivá skutková zjištění vzájemně neodporují, odkazuje na ně soud jako na skutkový závěr ve věci.8. Soud dospěl k následujícím právním závěrům:9. Podle § 2395 občanského zákoníku se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.10. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.11. Podle § 1815 k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.12. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.13. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.14. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.15. Mezi právním předchůdcem a žalovaným byla uzavřena smlouva ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku. Na základě této smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému úvěr s opakovaným čerpáním ve výši 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal tento úvěr zaplatit způsobem sjednaným ve smlouvě o úvěru. Žalovaný své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně neplnil, a uhradil toliko částku 45 338,38 Kč.16. Právní předchůdce žalobkyně přezkoumal úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy o úvěru v souladu s ust. § 86 zák. č. 257/2016 Sb., o čemž svědčí skutečnost, že převážnou část dluhu byl schopen zaplatit.17. Žalobkyně, která prokázala aktivní věcnou legitimaci ve sporu výše uvedenou smlouvou o postoupení pohledávek má nepochybně právo na vrácení jistiny. Další ujednání smlouvy o úvěru musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1813 a násl. občanského zákoníku) národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva).18. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1814 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 1814 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13/EHS s přílohou nemá žádné účinky, protože se k němu dle § 1815 občanského zákoníku nepřihlíží (žalovaný se tohoto ujednání nedovolává).19. Soud při svých právních úvahách přihlédl také k judikatuře Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady „smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným „principem rovnosti“, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel: „Spotřebitelské nebankovní úvěry byly poskytovány na základě smluv, které svobodně uzavřely nebankovní společnosti (věřitelé) se spotřebiteli (dlužníky). Ústavní soud se plně hlásí k zásadě pacta sunt servanda, která je nedílnou součástí principů právního státu plynoucích z č. l. 1 odst. 1 Ústavy (za všechny nález ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 1653/17). Vznik závazkových vztahů musí vycházet z respektu a ochrany autonomie vůle smluvních subjektů, dovozené mimo jiné z č. l. 2 odst. 3 Listiny, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá [srv. např. nález ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 167/04 (N 70/33 SbNU 197)]. Uvedený přístup odráží povahu soukromého práva, podstatu smluvních vztahů a s tím spojenou hospodářskou a společenskou funkci smlouvy [např. nález ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 436/05 (N 129/50 SbNU 131)]. 26. Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit [srv. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133)]. Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (č. l. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srv. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost II. ÚS 996/18 6 jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat [nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181)]“.20. Soud zvažoval, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. V této souvislosti soud akcentuje, že k ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkon