13 C 89/2026-16 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 33 660 Kč s příslušenstvím, skutkově uváděje, jak uvedeno v žalobě.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. Soud ve věci postupoval podle ust. § 115a o.s.ř. a rozhodl bez nařízení jednání.4. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, -, Anonymizováno, ze dne 10.7.2024 a smluvních podmínek smlouvy o úvěru soud zjistil, že obsahem smluvního vztahu byl závazek žalobkyně poskytnout žalované úvěr ve výši 20 000 Kč a závazek žalované tuto částku včetně souhrnného poplatku 16 360 Kč (zahrnujícího úrok, poplatek za zpracování úvěru a poplatek za inkaso) v souvislosti s poskytnutím úvěru vrátit v 60 týdenních splátkách po 606 Kč.5. Z přehledu splácení úvěru (nesporné skutečnosti) soud zjistil, že žalovaná uhradila 2 700 Kč.6. Z předžalobní výzvy soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovanou ke splnění dluhu.7. Soud převzal výše uvedená dílčí skutková zjištění jako závěr o skutkovém stavu ve věci samé.8. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.9. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.10. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.11. Na posuzovanou smlouvu dopadá spotřebitelské právo (§ 1810 a násl. občanského zákoníku). Soud zvažoval, zda smlouva o úvěru, která byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena, jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu z 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu z 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 (www.usoud.cz). Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30–40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4.950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokuta 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli.12. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzovaného úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může násobně převyšovat částku poskytnutou. Smlouva je jako celek neplatná pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku, pro rozpor s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 občanského zákoníku, kdy RPSN dle smlouvy činí cca 123 %, žalobkyně má právo na zesplatnění dluhu (včetně poplatků) v případě nezaplacení jedné splátky v dodatečné lhůtě 30 dnů, tj. jednotlivá ujednání nelze oddělit od celku pro provázanost vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku. Žalované se dostalo plnění ve výši 20 000 Kč v souladu s neplatnou smlouvou, a proto byla povinna poskytnuté plnění žalobkyni vrátit podle § 2993 věta první občanského zákoníku. Vzhledem k neplatnosti smlouvy žalobkyně byla oprávněna plnění splátek započíst toliko na jistinu, nikoliv na nároky jiné (souhrnný poplatek). Žalobkyni tak přiznán nárok na bezdůvodném obohacení ve výši nevrácené části jistiny, včetně úroku z prodlení, jak uvedeno ve výroku I. rozhodnutí. Ve zbývající části soud žalobu zamítnul, jak uvedeno ve výroku II. rozhodnutí. Soud se posouzením úvěruschopnosti žalované věcně nezabýval, neboť to již bylo nadbytečné vzhledem k závěru o neplatnosti smlouvy.13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř.