14 C 49/2026-40 – Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení 10.660 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o úvěru č. ID , číslo, uzavřené mezi účastníky ze dne 20. 9. 2025.2. Žalovaný s žalobou nesouhlasil, namítal, že sjednané úroky (1,2 % denně) odporují dobrý mravům i judikatuře vyšších soudů, stejně tak je nemravná i výše smluvní pokuty 0,1 % denně, dále paušální náhrady za upomínky neodpovídají skutečně vynaloženým nákladům. Krom toho nebyla řádně prověřena jeho schopnost úvěr splácet, jinak by žalobkyně musela zjistit, že je pro něj úvěr za daných podmínek neudržitelný.3. Soud provedl důkaz rámcovou smlouvou o úvěru a smlouvou o úvěru, formulářem pro standardní informace spotřebitelském úvěru, potvrzením o provedení platby, výpisem z účtu žalovaného, výzvou k úhradě dluhu, seznamem výzev a předžalobní výzvou a na jejich základě dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci:4. Dne 20. 9. 2025 byla mezi účastníky uzavřena Rámcová smlouva o úvěru a smlouva o úvěru č. ID , číslo, na základě které žalobkyně poskytnula žalovanému úvěr ve výši 10.000 Kč a žalovaný se jej zavázal vrátit spolu s úrokem ve výši 1,2 % denně (3.600 Kč) do 30 dnů, RPSN činila 4114 %. Pro případ prodlení žalovaného byla sjednána smluvní pokuta 0,1 % denně, poplatek za 1. upomínku 520 Kč a poplatek za 2. upomínku 580 Kč. Pro případ předčasného splacení úvěru bylo sjednáno právo žalobkyně na odůvodněné náklady až do výše 0,50 % z předčasně splacené jistiny. Žalovaný žalobkyně uhradil dne 14. 12. 2025 pouze částku 3.000 Kč. Předžalobní upomínkou ze dne 5. 2. 2026 byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu ve lhůtě 13. 2. 2026. Žalovaná žalobkyni ničeho nezaplatila.5. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.6. Soud se nejprve zabýval posouzením platnosti smlouvy a jejích jednotlivých ujednání, a to jak z hlediska postupu právního předchůdce žalobkyně při uzavírání smlouvy s odbornou péčí ve smyslu ust. § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, tak z hlediska ochrany spotřebitele a rozhodovací praxe Ústavního soudu.7. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, žalobkyně na výzvu soudu k doplnění tvrzení a označení důkazů uvedla, že si před uzavřením smlouvy vyžádala výpisy z bankovních účtů žalovaného za tři měsíce předcházející žádosti, z nichž se potvrdilo, že žalovaný je zaměstnán u společnosti , právnická osoba, . s průměrným čistým měsíčním příjmem kolem 30.000 Kč. Za výši osobních výdajů považovala částku 12.500 Kč - 40 % z čistého měsíčního příjmu, t. j. o 10 % více než dle statistických ukazatelů. Dále žalobkyně prověřila žalovaného v úvěrovém registru, v insolvenčním rejstříku a rejstříku CEE a zohlednila i skutečnost, že žalovaný byl stálým klientem žalobkyně, dva předchozí úvěry řádně uhradil. V daném případě je sice pravdou, že výše příjmu žalovaného ze zaměstnání byla ověřena v částce cca 30.000 Kč a že podle přehledu převzatých úvěrů žalovaného měl žalovaný žalobkyni splatit úvěry převzaté v červnu 2025 a v srpnu 2025 ve výši 5.000 Kč + 8.000 Kč, přesto však dle názoru soudu nemohla žalobkyně dovodit, že žalovaný bude schopen poskytnutý úvěr splatit. Žalobkyně jednak nikterak neprověřovala finanční situaci žalovaného a jeho skutečné výdaje (vycházela pouze ze statistických ukazatelů), a jednak z důkazů předložených samotnou žalobkyní (výsledek scoringu a výpisy z účtu žalovaného) bylo patrné nepřiměřeně vysoké dluhové zatížení žalovaného mnohonásobně překračující jeho příjmy. Podle scoringu činil jeho disponibilní příjem zápornou sumu – 25.695 Kč, když krom osobních hypotetických výdajů ve výši 12.500 Kč kalkulovala žalobkyně s uvažovanými pravidelnými splátkami 3.238 a k se sumou splátek mikropůjček ve výši 39.867 Kč (po splatnosti 31.745Kč) a na kreditních kartách s dluhem 198.930 Kč (po splatnosti 19.411 Kč). Podle výpisů z účtu navíc žalovaný čerpal v měsíci červenci 2025 půjčky a úvěry v celkové výši 219.390 Kč, v měsíci srpnu 58.000 Kč a v měsíci září 2025 181.700 Kč. Za uvedených okolností proto soud uzavřel, že žalobkyně před uzavřením smluv nedodržela postup upravený v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení (např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a úvěruschopnost žalovaného neposoudila s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Pokud tedy žalobkyně porušila při uzavírání smlouvy § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, je úvěrová smlouva dle § 588 občanského zákoníku absolutně neplatná.8. Pokud jde o posouzení smlouvy z hlediska ochrany spotřebitele, pak základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Soud při svých právních úvahách přihlédl také k judikatuře Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady „smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným „principem rovnosti“, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel: „Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit srov. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133). Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (č. l. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srov. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost II. ÚS 996/18 6 jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181)“. Při právním posouzení soud uvažoval také o oddělitelnosti jednotlivých ujednání, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. K ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej velmi nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí nejen judikaturu obecných soudů. Judikatura Nejvyššího soudu, reprezentovaná např. rozhodnutím sp. zn. 33 Odo 234/2005 (obdobně také v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), dovodila nepřiměřenost úroku sjednaného ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústav