Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení 28 339,70 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 18. 7. 2025 uzavřené distanční formou. Tuto smlouvu uzavřela s žalovaným právní předchůdkyně žalobkyně, obchodní společnost , právnická osoba, , sídlem , adresa, (dříve , právnická osoba, .). Žalovaný na základě uzavřené smlouvy načerpal peněžní prostředky ve výši 26 205 Kč a zavázal se poskytnutý úvěr splatit nejpozději do 18. 4. 2026. Peněžní prostředky byly žalovanému poskytnuty na bankovní účet č. , č. účtu, . Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávky, jež tvoří předmět tohoto řízení, smlouvou o postoupení pohledávek na žalobkyni. Žalovaný před postoupením pohledávky uhradil celkem částku 16 198,74 Kč. Na předžalobní výzvu ze dne 29. 5. 2026 (po postoupení pohledávky) již neuhradil ničeho.2. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal.3. Soud ve věci rozhodl za splnění podmínek podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), neboť žalobkyně s tímto postupem souhlasila a žalovaný se k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, nevyjádřil.4. Jelikož žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal, provedl soud pouze důkazy předložené žalobkyní, a to smlouvu o úvěru, standardní podmínky úvěrové smlouvy, standardní informace o spotřebitelském úvěru, printscreeny webové aplikace právní předchůdkyně, potvrzení o platbách ze dne 18. 7. 2025 a 16. 10. 2025, fakturu s datem splatnosti 18. 4. 2026, rámcovou smlouvu o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020, dodatek č. 2 ze dne 18. 11. 2021 a seznam postoupených pohledávek, fotografie OP, přehled plateb a čerpání, oznámení o postoupení pohledávky, výzva k úhradě před podáním žaloby a podací lístek s datem podání dne 29. 5. 2026.5. Na základě provedených důkazů soud pokládá za skutkový závěr ve věci samé, následující skutečnosti:6. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný spolu uzavřeli dne 18. 7. 2025 prostředky komunikace na dálku smlouvu o úvěru. Smlouvou byl sjednán úvěrový limit 20 000 Kč, který byl žalovaný povinen splácet v minimálních splátkách 1 000 Kč, a to vždy v termínu splatnosti 15 dnů od data výpisu. Poskytnuté peněžní prostředky byly úročeny roční úrokovou sazbou 146,949 % (částka 15 919,47 Kč při ročním trvání smlouvy). RPSN bylo sjednáno ve výši 299,98 %. Při ročním trvání smlouvy byl žalovaný povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně částku 35 919,47 Kč. Dne 16. 10. 2025 požádal žalovaný o poskytnutí dalších peněžních prostředků ve výši 6 205 Kč (ze smlouvy o úvěru, printscreeny webové aplikace právní předchůdkyně).7. Totožnost žalovaného byla ověřena podle jeho občanského průkazu (z fotografií OP).8. Žalovanému byly poskytnuty dne 18. 7. 2025 peněžní prostředky 20 000 Kč a dne 16. 10. 2025 peněžní prostředky 6 205 Kč, a to na bankovní účet č. 3154226073/0800, který uvedl při sjednávání smlouvy (z printscreenu webové aplikace právní předchůdkyně, potvrzení o platbě ze dne 18. 7. 2025 a potvrzení o platbě ze dne 16. 10. 2025, přehledu plateb a čerpání).9. Přehledem plateb a čerpání (označené jako Data from Ledger) má soud za prokázanou historii čerpání peněžních prostředků žalovaným, jakož i jeho dílčí úhrady v průběhu trvání smluvního vztahu.10. Rámcovou smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020, dodatkem č. 2 ze dne 18. 11. 2021 a seznamu postoupených pohledávek, má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávky, jež tvoří předmět tohoto řízení, na žalobkyni.11. Změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 27. 5. 2026, žalovaný byl téhož dne vyzván k úhradě dlužné částky ve lhůtě 3 dnů s tím, že jistinu dlužné jistiny činí částka 28 339,70 Kč (oznámení o postoupení pohledávky, výzva k úhradě před podáním žaloby, podací lístek s datem podání dne 29. 5. 2026).12. Z dalších provedených důkazů soud nezjistil ve vztahu k právnímu posouzení věci žádné relevantní skutečnosti (standardní podmínky úvěrové smlouvy, standardní informace o spotřebitelském úvěru, faktura s datem splatnosti 18. 4. 2026).13. Dle shora uvedeného skutkového závěru soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.”) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.14. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“) poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.15. Podle § 86 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).16. Podle § 1813 o. z. zneužívající jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem poctivosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o hlavním předmětu závazku ani pro posouzení přiměřenosti vzájemného plnění, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem (odst. 1). Zneužívající povaha ujednání se posoudí zejména s ohledem na povahu předmětu závazku, na ostatní smluvní ujednání a na všechny okolnosti při uzavření smlouvy, i s ohledem na ujednání obsažená v jiné smlouvě, na které dané ujednání závisí (odst. 2).17. Podle § 580 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.18. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.Posouzení úvěruschopnosti.19. Žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti žalovaného nabídla v žalobě toliko obecná tvrzení, která na výzvu soudu (usnesení ze dne 13. 7. 2026, č. j. 15 C 169/2026-8) nijak nedoplnila a tím méně prokazovala. Soud má bez pochybností za to, že právní předchůdkyně žalobkyně neprovedla porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele (žalovaného), získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, tedy podkladů vystavených třetími osobami, odlišnými od spotřebitele. Své povinnosti posuzovat úvěruschopnost žalovaného řádně a s náležitou péčí nedostála, a proto je stižena absolutní neplatností dané úvěrové smlouvy podle § 588 o. z.Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelské smlouvě20. Přestože soud shledal předmětnou smlouvu o úvěru absolutně neplatnou pro nesplnění povinnosti věřitele řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného, považuje za potřebné zabývat se rovněž otázkou existence nepřiměřených smluvních ujednání v dané spotřebitelské smlouvě.21. Žalovaný sám nepřiměřená ujednání (tzv. zneužívající klauzule) v uzavřené smlouvě nenamítal. Vnitrostátní právní úprava ochrany spotřebitele má svůj původ v unijním právu. Je recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1813 o. z. Smluvní ujednání odporující nejen § 1813 o. z., ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou je absolutně neplatné dle § 580 odst. 1 o. z., přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti. Soud tedy smlouvu dále posuzoval i podle právní úpravy týkající se ochrany spotřebitele, kterou předpokládá § 1813 a následující občanského zákoníku.22. Při svých úvahách o zneužívajících klauzulích vycházel soud především z judikatury Ústavního soudu, který se opakovaně zabýval posuzováním konfliktu zásady „smlouvy se mají dodržovat“ a „principem rovnosti“. V nálezu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 996/18-2 Ústavní soud mimo jiné uzavřel, že: „Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit srv. nález ze dne 18. 7. 2013, so. Zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133)]. Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (č. l. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, o odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu [srov. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 2063/17 (N 217/87 SbNU 493)]. Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat [nález ze dne 19. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181)]. Nepřiměřenost úroku sjednaného ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček posuzoval Nejvyšší soud například v rozsudku ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 234/2005 či rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Pokud jde o jednotlivá smluvní ujednání, uvažoval soud i nad jejich oddělitelností, tj. zda lze uvažovat o neplatnosti smlouvy toliko v její části či zda smlouva o úvěru jako celek neobstojí pro svou zjevnou nespravedlnost, které se nemá dostat soudní ochrany. Těmto otázkám se věnoval Ústavní soud například v nálezu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11.23. Optikou závěrů shora citované judikatury vyšších soudů byla poměřována i smlouva o spotřebitelském úvěru v nyní souzené věci. Ve smlouvě byla mezi stranami sjednána RPSN ve výši 299,98 %. Žalovaný se zavázal platit úrok 146,949 % ročně – částku 15 919,47 Kč při ročním trvání smlouvy a poskytnuté jistině 20 000 Kč. Za roční dobu trvání by tak byl žalovaný povinen vrátit takřka dvojnásobek poskytnutého plnění. Jedná se přitom o smlouvu v režimu „take it or leave“, tj. žalovaný nemá možnost obsah smlouvy ovlivnit. Poskytnutí finančních prostředků je vázáno na podpis smlouvy bez možnosti vyjednávání o jejích podmínkách. Právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelkou, která poskytuje finanční prostředky při nepřiměřeně vysokých úrocích. Její podnikatelská aktivita je na těchto úrocích založena. Je si přitom sama vědoma toho, že úvěry poskytuje za riskantních podmínek, kdy její dlužníci nejsou schopni poskytnutý úvěr s vysokým úrokem splácet. Z principu je tedy vyloučena úvaha, zda by uzavřela smlouvu i bez neplatné části, pokud by si byla neplatnosti vědoma (§ 576 o. z.). Uvedené ustanovení totiž vychází z toho, že původce právního jednání si není jeho neplatnosti vědom, o takový případ se však nejedná. Sjednané podmínky se vyznačují řadou shod s posuzovanými judikatorními případy, které vedly Ústavní soud k závěru o nežádoucím důsledku v podobě toho, že celková splácená částka bude několikanásobně převyšovat částku poskytnutou. Jednotlivá ujednání smlouvy přitom nelze oddělit od celku pro jejich vzájemnou provázanost. V daném případě tak nelze aplikovat ustanovení § 1815 o. z. a toliko k nim nepřihlížet. Uvedený závěr o neoddělitelnosti těchto ujednání, vede soud k závěru o neplatnosti smlouvy jako celku rovněž pro rozpor s dobrými mravy. Ujednaná práva a povinnosti jsou pro spotřebitele zjevně nespravedlivá a nemůže jim být poskytnuta soudní ochrana.24. Na základě shora uvedeného skutkového závěru, s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, dospěl soud k právnímu závěru, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným uzavřená spotřebitelská smlouva je neplatná. Jednak z toho důvodu, že obsahuje nepřiměřená ujednání ve spotřebitelské smlouvě a jednak z toho důvodu, že žalobkyně nezkoumala s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného. To vše má za následek absolutní neplatnost úvěrové smlouvy (srov. § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 580 a § 588 o. z.).25. Podle § 2993 věta první o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.26. S ohledem na absolutní neplatnost posuzované smlouvy má žalobkyně nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení ve výši dosud nesplacené jistiny úvěru. Na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok. Žalovanému byly poskytnuty peněžní prostředky ve výši 26 205 Kč. Žalobkyně v řízení tvrdila, že na předmětnou pohledávku žalovaný uhradil částku 16 198,74 Kč, přičemž žalovaný v řízení netvrdil a neprokázal, že by pohledávka zanikla ve vyšším rozsahu, z jiného důvodu nebo že vůbec nevznikla. Soud proto žalobě co do částky 10 006,26 Kč vyhověl (26 205 - 16 198,74) a ve zbývající části žalobu jako nedůvodnou zamítl. Aktivní legitimace žalobkyně se opírá o § 1879 a § 1880 o. z.27. Jelikož nebyla tvrzena a ani prokázána dohoda o splatnosti mezi účastníky (k tomu srov. 87 odst. 1 ZoSÚ) určil soud splatnost jistiny podle § 87 odst. 2 ZoSÚ v tomto rozhodnutí. Jak dovodil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1902/2025: „Skutková zjištění, že není v možnostech spotřebitele splnit dluh spočívající v povinnosti vydat věřiteli bezdůvodné obohacení, které získal na úkor poskytovatele přijetím peněžních prostředků na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru, jsou však ve prospěch spotřebitele, protože má vliv na splatnost pohledávky věřitele. Jde o skutečnosti, kterých se dlužník dovolává jako skutkové podstaty právní normy v jeho prospěch (dotyčné ustanovení slouží k jeho ochraně). Je to proto spotřebitel jako dlužník, kdo je nositelem procesní povinnosti ve sporném řízení skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh, a o takto uplatněných skutkových tvrzeních navrhnout důkazní prostředky“. Žalovaný netvrdil a neprokazoval žádné skutečnosti, ze kterých by mohl soud dovozovat nějakou jinou dobu pro vrácení poskytnuté jistiny úvěru. Protože podle občanského zákoníku (viz § 1958 odst. 2 občanského zákoníku) je každé plnění splatné na výzvu věřitele, stane se plnění (povinnost vrátit jistinu úvěru) splatné na základě doručení rozsudku žalovanému. Soud určil hmotněprávní lhůtu k plnění odpovídající lhůtě bez zbytečného odkladu, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Z uvedeného rovněž vyplývá, že soud nemohl uvažovat ani o splátkách dluhu.28. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř., a žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. Žalovanému, který byl ve věci úspěšný v nepatrné části (při zohlednění poměru úspěchu a neúspěchu žalobkyně), žádné náklady nevznikly, vzhledem k jeho absolutní pasivitě v řízení.29. Jelikož soud ve věci nevydal navrhovaný elektronický platební rozkaz, doměřil žalobkyni doplatek soudního poplatku ve výši 283 Kč dle položky č. 2, bodu 2., ve spojení s položkou 1, bodu 1. Sazebníku soudních poplatků.