18 C 317/2025-20 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 18 020 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalované ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 3. 1. 2024 č. 176401. Touto smlouvou žalobkyně poskytnula žalované spotřebitelský úvěr ve výši celkem 10 000 Kč, žalovaná měla vrátit úvěr ve formě měsíčních splátek v minimální výši úroku přirostlého za předchozí období. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutý úvěr včetně smluvního úroku ve výši 40 % měsíčně a v případě prodlení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Žalovaná ničeho neuhradila.2. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.3. Soud provedl k důkazu listiny předložené žalobkyní a podle § 157 odst. 4 o. s. ř. pokládá soud na základě listin předložených žalobkyní za prokázané a za skutkový závěr ve věci samé, následující skutečnosti:A) Smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne 3.1. 2024 č. 176401 spolu se Všeobecnými obchodními podmínkami žalobkyně má soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu o spotřebitelském úvěru, ve které si smluvní strany si sjednaly, že úvěr bude úročen úrokovou sazbou ve výši 40 % p. m. (měsíčně – čl. II., odst. 2.1.6.) a úvěrovaný (žalovaná) splácí každý měsíc, a to vždy nejpozději k 22. dni v měsíci, úrok přirostlý za uplynulé období (čl. II., odst. 2.1.7.). Dále si ve smlouvě o úvěru strany sjednaly smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je úvěrovaný v prodlení (čl. IV., odst. 4.2., písm. c).B) Potvrzení o provedených platbách prokazují, že žalobkyně poskytnula žalované úvěr ve výši 4 000 Kč dne 3. 1. 2024 a ve výši 6 000 Kč dne 4.1. 2024.C) Předžalobní upomínkou ze dne 14. 6. 2025 má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovanou o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby.D) Žalovaná podle smlouvy o spotřebitelském úvěru ničeho neuhradila.4. Soud dospěl k následujícím právním závěrům:Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.5. Nejprve soud posuzoval platnost smlouvy o spotřebitelském úvěru.6. V daném případě žalobkyně neposuzovala řádně úvěruschopnost žalované s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť nebyl dodržen postup upravený v § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Žalobkyně měla k dispozici doklady totožnosti žalované (občanský průkaz a řidičský průkaz) a žádost o spotřebitelský úvěr žalobkyní předložena nebyla. Žalobkyně měla k dispozici výpisy z účtu žalované za období od 1. 10. 2023 do 31. 12. 2023. V jednotlivých měsících se zůstatky na účtu pohybovaly v částkách 621 Kč – 5 027 Kč. Žalovaná však měla zaplatit první splátku ve výši 40 % úroku z prvně poskytnuté částky úvěru ve výši 4 000 Kč, tedy 1 600 Kč. Po poskytnutí částky 6 000 Kč, měla hradit měsíčně splátku ve výši 4 000 Kč (40 % z celkové jistiny 10 000 Kč), takovou částkou však na účtu nedisponovala. Stejné úvahy platí i pro předchozí období dle uvedených výpisů. Pokud žalobkyně tvrdila, že ověřovala úvěruschopnost žalované prostřednictvím lustrací z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, SOLUS, NRKI a BRKI, zůstalo u tvrzení, neboť žádné výpisy lustrací nepředložila; nicméně takové výpisy samy o sobě úvěruschopnost neprokazují. Jelikož žalobkyně neposuzovala úvěruschopnost řádně, je shora citovaná smlouva absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku, jak vyplývá z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu.7. Soud dále posuzoval spotřebitelskou smlouvu podle právní úpravy na ochranu spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Soud při svých právních úvahách přihlédl také k judikatuře Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady „smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným „principem rovnosti“, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel: „Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit srv. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133)]. Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (čl. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srv. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost II. ÚS 996/18 6 jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181)]“. Při právním posouzení soud uvažoval také o oddělitelnosti jednotlivých ujednání, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. K ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej velmi nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí nejen judikaturu obecných soudů. Judikatura Nejvyššího soudu, reprezentovaná např. rozhodnutím sp. zn. 33 Odo 234/2005 (obdobně také v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), dovodila nepřiměřenost úroku sjednaného ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů.8. Citovanými názory Ústavního soudu a Nejvyššího soudu soud poměřoval posuzovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzované smlouvy o spotřebitelském úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může být několikanásobně převyšující částku poskytnutou. Smlouva je jako celek neplatná pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a po