19 C 67/2026-25 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se domáhala na žalované zaplacení 72 000,14 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalované ze smlouvy o úvěru ze dne , datum, , č. , hodnota, , číslo, a částky 112 610,45 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalované ze smlouvy o úvěru ze dne , datum, , č. , číslo, . Podle těchto smluv právní předchůdce žalobkyně (, právnická osoba, , IČO , IČO, ) poskytnul žalované spotřebitelský úvěr ve výši 27 000 Kč a 50 000 Kč, žalovaná měla vrátit tento úvěr ve formě měsíčních splátek po 2 865 Kč a 5 403 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutý úvěr poplatku, v případě prodlení také včetně smluvní pokuty. Žalovaná ničeho neuhradila na žádnou ze žalovaných smluv. Právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávky, jež tvoří předmět tohoto řízení, smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 10. 2025 na žalobkyni.2. Žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala.3. Soud ve věci rozhodl za splnění podmínek podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.4. Jelikož žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala, provedl soud pouze důkazy předložené žalobkyní a podle § 157 odst. 4 o. s. ř. pokládá soud na základě důkazů (listin) předložených žalobkyní za skutkový závěr ve věci samé, následující skutečnosti:A) Smlouvou o úvěru ze dne , datum, , č. , číslo, má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaná uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru. Právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalované úvěr ve výši 27 000 Kč, žalovaná měla vrátit úvěr ve formě 21 měsíčních splátek 2 865 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutý úvěr včetně poplatku ve výši 33 153 Kč, při prodlení také včetně smluvní pokuty.B) Smlouvou o úvěru ze dne , datum, , č. , číslo, má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaná uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru. Právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalované úvěr ve výši 50 000 Kč, žalovaná měla vrátit úvěr ve formě 21 měsíčních splátek 5 403 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutý úvěr včetně poplatku ve výši 63 454 Kč, při prodlení také včetně smluvní pokuty.C) Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 10. 2025 má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávky, jež tvoří předmět tohoto řízení, na žalobkyni, oznámením o postoupení pohledávky, že právní předchůdce žalobkyně oznámil postoupení pohledávek žalované.D) Předžalobní upomínkou má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovanou o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby.E) Žalovaná ničeho neuhradila.5. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.6. Nejprve soud posuzoval platnost smlouvy o úvěru.Posouzení úvěruschopnosti7. V daném případě právní předchůdce žalobkyně (, právnická osoba, , IČO , IČO, ) neposuzoval řádně úvěruschopnost žalované s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť nebyl dodržen postup upravený v § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů).8. Žalobkyně k výzvě soudu nedoplnila svá tvrzení týkající se úvěruschopnosti žalované. V žalobě je jako nárok 1 označen nárok vyplývající z časově později uzavření smlouvy o úvěru, t.j. smlouvy ze dne 15. 6. 2023 (jistina úvěru 27 000 Kč), nárokem 2 je označen nárok ze smlouvy ze dne 2. 3. 2023 (jistina úvěru 50 000 Kč). V žádosti o úvěr k nároku 2 žalovaná uvedla, že účelem úvěru jsou neočekávaná výdaje, má jednu vyživovací povinnost, pracuje na plný úvazek s příjmem 24 300 Kč, nemá bankovní účet a výdaje odhaduje na 10 000 Kč měsíčně. Právní předchůdce žalobkyně měl k dispozici výplatní pásky za prosinec 2022 a leden 2023, právní předchůdce žalobkyně však nijak neověřil výdaje žalované, která měla měsíčně splácet 5 403 Kč. V případě nároku 1 měl právní předchůdce žalobkyně k dispozici opět žádost o úvěr od žalované, kde jsou údaje vyplněny obdobně, avšak příjem je uváděn ve výši 9 188 Kč, další čisté příjmy domácnosti 3 000 Kč, aniž by tyto byly ověřeny, výdaje ve výši 9 000 Kč a interní závazek ve výši 5 403 Kč. Výdaje žalované opět nebyly nijak ověřeny, přitom v době uzavření smlouvy dne 15. 6. 2023 byla žalovaná již v prodlení s placením první v pořadí smlouvy (splátka 5 403 Kč).9. Ze shora uvedeného je zřejmé, že právní předchůdce žalobkyně (, právnická osoba, , IČO , IČO, ) neposuzoval řádně úvěruschopnost žalované, neboť neprovedl porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele (žalované), získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, tedy podkladů vystavených třetími osobami, odlišnými od spotřebitele; lustrace veřejně dostupných databází je v tomto směru nedostatečná. Naopak z důkazů předložených žalobkyní je zřejmé, že žalovaná neměla dostatek finančních prostředků k plnění smluvních povinností ve formě měsíčních splátek 5 403 Kč a následně ještě 2 865 Kč. Proto je shora citovaná smlouva absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku, jak vyplývá z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu.Neplatnost pro rozpor s dobrými mravy10. Soud dále posuzoval spotřebitelské smlouvy podle právní úpravy ochrany spotřebitele, představované ustanoveními § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Soud při svých právních úvahách přihlédl také k judikatuře Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady „smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným „principem rovnosti“, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel: „Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit srv. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133)]. Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (č. l. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srv. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost II. ÚS 996/18 6 jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181)]“. Při právním posouzení soud uvažoval také o oddělitelnosti jednotlivých ujednání, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. K ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej velmi nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž