19 C 71/2026-32 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se domáhala na žalované zaplacení 29 770 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalované ze smlouvy o úvěru ze dne 24. 9. 2024. Touto smlouvou žalobkyně poskytnula žalované spotřebitelský úvěr ve výši 1 000 Kč a 19 000 Kč, celkem 20 000 Kč, žalovaná měla vrátit tento úvěr ve formě měsíčních splátek ve výši úroku z úvěru přirostlého za uplynulé období (období od poslední platby úroku), což po načerpání částky 19 000 Kč činilo 8 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutý úvěr včetně smluvního úroku, při prodlení také smluvní pokuty. Žalovaná ničeho neuhradila.2. Žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala.3. Soud ve věci rozhodl za splnění podmínek podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.4. Jelikož žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala, provedl soud pouze důkazy předložené žalobkyní a podle § 157 odst. 4 o. s. ř. pokládá soud na základě důkazů (listin) předložených žalobkyní za skutkový závěr ve věci samé, následující skutečnosti:A) Smlouvou o úvěru ze dne 24. 9. 2024 má soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaná uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně poskytnula žalované úvěr ve výši 20 000 Kč, žalovaná měla vrátit úvěr ve formě měsíčních splátek ve výši úroku z úvěru přirostlého za uplynulé období (období od poslední platby úroku), což po načerpání částky 19 000 Kč činilo 8 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutý úvěr včetně smluvního úroku, při prodlení také smluvní pokuty.B) Předžalobní upomínkou má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovanou o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby.C) Žalovaná ničeho neuhradila.5. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.6. Nejprve soud posuzoval platnost smlouvy o úvěru.Posouzení úvěruschopnosti7. V daném případě žalobkyně neposuzovala řádně úvěruschopnost žalované s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť nebyl dodržen postup upravený v § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů).8. Žalobkyně k výzvě soudu doplnila svá tvrzení týkající se úvěruschopnosti žalované s tím, že úvěruschopnost žalované byla posuzována na základě aplikace kontomatik, která poskytuje aktuální a přesné informace o finanční situaci žalované, přičemž po vyhodnocení dat byly zjištěny příjmy ve výši 35 668,33 Kč a výdaje ve výši 10 405,50 Kč. Další informace získala žalobykně z databází (tvrzeno již v žalobě) CRIF, SOLUS, TELCO SCORE, insolvenčního rejstříku a databáze neplatných OP. Z předložených výpisů je zřejmé, že žalovaná pracovala u společnosti , právnická osoba, , přičemž pravidelně žalované docházela mzda od této společnosti, např. dne 12. 6. 2024 ve výši 22 955 Kč, dne 12. 9. 2024 ve výši 22 977 Kč, což ale neodpovídá tvrzením žalobkyně, že žalovaná měla mít příjmy 35 668,33 Kč. Stejné platí o výdajích, které jsou za uvedené období podstatně vyšší než žalobkyní uváděných 10 405,50 Kč. Nicméně z výpisů nejsou patrné výdaje na bydlení (např. platby za služby a energie), avšak je zřejmé, že žalovaná si půjčovala opakovaně tzv. „mikro půjčky“, např. dne 4. 7. 2024 ve výši 5 000 Kč od společnosti , právnická osoba, ., dne 3. 7. 2024 ve výši 6 000 Kč od společnosti , právnická osoba, .9. Ze shora uvedeného je zřejmé, že žalobkyně neposuzovala řádně úvěruschopnost žalované, neboť neprovedla porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele (žalované), získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, tedy podkladů vystavených třetími osobami, odlišnými od spotřebitele; lustrace veřejně dostupných databází je v tomto směru nedostatečná. Naopak z důkazů předložených žalobkyní je zřejmé, že žalovaná neměla dostatek finančních prostředků k plnění smluvních povinností ve formě měsíčních splátek ve výši minimálně 8 000 Kč. Proto je shora citovaná smlouva absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku, jak vyplývá z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu.Neplatnost pro rozpor s dobrými mravy10. Soud dále posuzoval spotřebitelskou smlouvu podle právní úpravy ochrany spotřebitele, představované ustanoveními § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Soud při svých právních úvahách přihlédl také k judikatuře Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady „smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným „principem rovnosti“, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel: „Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit srv. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133)]. Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (č. l. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srv. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost II. ÚS 996/18 6 jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181)]“. Při právním posouzení soud uvažoval také o oddělitelnosti jednotlivých ujednání, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. K ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej velmi nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí judikaturu obecných soudů a Ústavního soudu. Judikatura Nejvyššího soudu, reprezentovaná např. rozhodnutím sp. zn. 33 Odo 234/2005 (obdobně také v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), dovodila nepřiměřenost úroku sjednaného ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů.11. Citovanými názory Ústavního soudu a Nejvyššího soudu soud poměřoval posuzovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzované smlouvy o spotřebitelském úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková