18 C 261/2020 — Okresní soud v Liberci

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud výrokem I uložil žalované povinnost do 15 dnů od právní moci rozsudku vyklidit pozemek st. parc. [číslo] jehož součástí je rodinný dům [adresa] v části [územní celek] [anonymizováno] – [anonymizováno], a pozemek parc. [číslo] vše v [katastrální uzemí] (dále jen nemovité věci a výrokem II uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 18 552 Kč. Z odůvodnění se podává, že bylo vyhověno žalobě na vyklizení shora specifikovaných nemovitých věcí s tím, že jsou ve výlučném vlastnictví žalobce a žalovaná je užívala i po právní moci rozsudku o rozvodu manželství účastníků (tj. po [datum]), aniž by jí k nemovitým věcem svědčilo jakékoliv právo. V řízení úspěšnému žalobci bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení ve výši 18 552 Kč zahrnující náhradu odměny za zastoupení advokátem za 4 úkony právní služby po 2 500 Kč, náhradu hotových výdajů v paušální výši 4 x 300 Kč, náhradu daně z přidané hodnoty ve výši 21% a náhradu za zaplacený soudní poplatek ve výši 5 000 Kč. 2. Proti rozsudku okresního soudu, a to pouze proti výroku II o nákladech řízení, se včas odvolala žalovaná, která v odvolání poukazuje na to, že měla snahu dohodnout se s žalobcem po rozvodu jejich manželství na vyklizení předmětné nemovitosti. Vzhledem k tomu, že veškeré své úspory za trvání manželství použila na úhradu potřeba žalobce a jeho rodiny, neměla již finanční prostředky na zaplacení stěhovacích nákladů. Snažila se proto s žalobcem dohodnout na alespoň částečném zaplacení těchto nákladů z jeho strany. Na odstěhování z domu a zařízení nové domácnosti si v lednu 2021 musela půjčit peníze. S žalobcem nesdílí společnou domácnost od února 2021, odstěhovala se. Dále v odvolání poukazuje na chování žalobce vůči ní a uvádí, že po žalobci bude žádat výživné a náhradu„ za psychický a fyzický nátlak a uvedení v omyl před sňatkem a vydírání za dobu sňatku“. Považuje podání žaloby v této věci za zbytečné, neboť žalobce věděl, že se chce odstěhovat a kam, a uvádí, že na zaplacení náhrady nákladů řízení žalobci nemá prostředky. 3. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném nákladovém výroku II a řízení jeho vydání předcházející bez nařízení jednání dle § 214 odst. 2 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o.s.ř.), a dospěl k závěru, že jsou zde důvody pro jeho změnu. 4. Ve sporném řízení se při rozhodování o náhradě nákladů řízení uplatňuje zásada úspěchu ve věci. Tak podle § 142 odst. 1 o.s.ř. účastníkovi, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Přiznání nákladů řízení ve věci úspěšnému účastníkovi se může v určitých případech jevit jako nepřiměřené tvrdé, proto k odstranění této případné tvrdosti dává zákon soudu možnost náklady řízení ve věci úspěšnému účastníkovi nepřiznat. Tak podle § 150 o.s.ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. 5. Ustanovení § 150 o.s.ř. tedy umožňuje soudu, aby zcela výjimečně v mimořádných případech náhradu nákladů zcela nebo zčásti nepřiznal. Takové důvody mohou spočívat především v majetkových, sociálních, osobních a dalších poměrech účastníků, v úvahu lze vzít také okolnosti případu, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, a postoj účastníků v průběhu řízení. 6. Žalovaná byla v řízení zcela neúspěšná, a proto by ji dle obecného pravidla úspěchu ve věci zakotveného v ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. a aplikovaného okresním soudem stíhala povinnost nahradit náklady řízení úspěšnému žalobci. V posuzovaném případě jsou však dány důvody zvláštního zřetele hodné, pro které dle § 150 o.s.ř. v řízení úspěšnému žalobci právo na náhradu nákladů řízení nelze přiznat. Přehlíží totiž okresní soud, že v dané věci nejde o ochranu vlastnického práva žalobce dle § 1040 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (obč. zák.), ale o rozhodnutí v otázkách bydlení bývalých manželů po zániku manželství dle § 766 a násl. obč. zák. 7. Tak dle § 769 obč. zák. zaniklo-li manželství rozvodem, a manželé neměli k domu nebo bytu, v němž se nacházela jejich rodinná domácnost, stejné, popřípadě společné právo, a manželé, popřípadě rozvedení manželé se nedohodnou o dalším bydlení manžela, který má v domě nebo bytě pouze právo bydlet, popřípadě jiné právo, které je slabší než právo druhého manžela, rozhodne soud na návrh manžela, který má k domu nebo bytu právo vlastnické nebo jiné věcné právo, popřípadě výhradní právo nájemní nebo jiné závazkové právo, o povinnosti druhého manžela se vystěhovat; ustanovení § 767 odst. 2 platí obdobně. 8. Z citovaného ustanovení § 769 obč. zák. vyplývá, že právo bydlení manžela v domě či bytě odvozené od výlučného, zpravidla vlastnického, práva druhého manžela v domě či bytě bydlet trvá i po rozvodu manželství, a to (nedošlo-li k dohodě rozvedených manželů o zániku práva bydlení) až do doby, kdy se stane vykonatelným rozhodnutí, kterým byla uložena povinnost dům vyklidit (srovnej Hrušáková, M., Králíčková, Z., Westphalová, L. a kol.. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655-975). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 493). 9. Tak i v daném případě, nedošlo-li mezi účastníky k dohodě, nebyla žalovaná po rozvodu manželství povinna nemovité věci, k nimž jí svědčilo na základě uzavření manželství s žalobcem jakožto jejich výlučným vlastníkem právo bydlení (§ 744 obč. zák.), vyklidit dříve, než se stalo vykonatelným rozhodnutí soudu, kterým jí tato povinnost byla dle § 769 obč. zák. uložena. 10. V situaci, kdy teprve tímto svojí povahou konstitutivním rozhodnutím byla založena povinnost žalované vyklidit nemovité věci a zároveň žalovaná nemovité věci v průběhu řízení před okresním soudem, tedy ještě v době, kdy jí odvozené právo bydlení svědčilo, již vyklizovala (jak plyne z vyjádření zástupce žalobce učiněného při ústním jednání konaném dne 14. 4. 2021), by bylo zjevně nespravedlivé a vůči žalované nepřiměřeně tvrdé zavázat jí k náhradě nákladů řízení žalobci. Odvolací soud proto přistoupil k aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř. a dle § 220 o.s.ř. rozsudek okresního soudu ve výroku II o nákladech řízení změnil tak, že se žalobci právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. 11. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o.s.ř., § 224 odst. 1 o.s.ř. Protože v odvolacím řízení úspěšná žalovaná žádné náklady nevynaložila, bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.