21 C 270/2021-30 — Okresní soud v Liberci

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným zdejšímu soudu dne [datum] žalobce navrhoval vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 4.000 Kč s příslušenstvím. Žaloba je odůvodněna tím, že mezi společností [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], (dále jen„ [anonymizováno]“) jako věřitelem a žalovanou jako dlužníkem byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru, na základě níž byl žalované poskytnut úvěr ve výši 4.000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr zaplatit do 15. 7. 2018. Žalovaná úvěr nesplatila a je proto povinna hradit úrok z prodlení v zákonné výši. Úvěr byl převeden z bankovního účtu původního věřitele na bankovní účet žalované č. [bankovní účet] a žalobce platbu identifikoval pod variabilním symbolem [číslo] Pohledávka za žalovanou přešla na žalobce na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1.1.2021 uzavřené mezi žalobcem a společností [právnická osoba], [IČO]. Dlužná částka činí ke dni podání žaloby 4.000 Kč. Žalobce dále požaduje zákonný úrok z prodlení z částky 4.000 Kč od 16. 7. 2018 do zaplacení. 2. Žalovaná zůstala v řízení nečinná, proti žalobě ničeho nenamítala. 3. Žalobce souhlasil s rozhodnutím bez nařízení jednání již v podané žalobě. Žalovaná byla usnesením Okresního soudu v Liberci, podle § 114a odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ o.s.ř.“) vyzvána, aby se ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení usnesení písemně vyjádřila k žalobě. Dále byla usnesením, vyzvána, aby se vyjádřila, zda souhlasí s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. S ohledem na to, že ani na jednu z výzev žalovaná nereagovala, soud rozhodl postupem podle ustanovení § 115a o.s.ř. 4. Z listinných důkazů soud zjistil skutečnosti, které jsou zcela v souladu se skutkovými tvrzeními žalobce, přičemž na tyto listiny soud v plném rozsahu odkazuje. (Smlouva o úvěru ze dne [datum], Smlouva o postoupení pohledávek ze dne 1. 1. 2021, předžalobní upomínka ze dne 2. 2. 2021). 5. Soud věc právně zhodnotil dle ustanovení § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) upravujících smlouvu o zápůjčce, neboť žalobce poskytl žalovanému půjčenou částku v hotovosti při podpisu smlouvy. Dle tohoto ustanovení přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle ustanovení § 2392 o. z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech. Dle ustanovení § 1879 odst. 1 o. z. věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému. Dle § 1802 věty prvé o. z. mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Dle § 1803 o. z. se má za to, že se ujednaná výše úroků týká ročního období. Dle § 1804 o. z., není-li doba placení úroků ujednána, platí se úroky s jistinou a je-li listina splatná později než za rok, platí se úroky ročně pozadu. Dle § 1806 věty prvé o. z. úroky z úroků lze požadovat, bylo-li to ujednáno. 6. Vzhledem k tomu, že se žalobkyni předloženými listinnými důkazy podařilo prokázat tvrzení obsažená v žalobě, rozhodl soud s odkazem na citovaná zákonná ustanovení tak, je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. 7. V daném případě soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná; Mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou byla uzavřena smlouva o zápůjčce, na základě níž vznikla žalované povinnost vrátit poskytnuté finanční prostředky do určeného data. Povinnost žalované vrátit právnímu předchůdce žalobce poskytnuté peněžní prostředky včetně úroku ve sjednané lhůtě vyplývá z ustanovení § 2392 odst. 1 občanského zákoníku. Tuto svoji povinnost žalovaná nesplnila. 8. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku může po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným nařízením je nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 9. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že soud přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 1 489 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 4 000 Kč sestávající z částky 200 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 200 Kč za výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. a z částky 200 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč. 10. Soud aplikoval § 14b AT, neboť z obsahu návrhu je zřejmé, že jde po obsahové stránce o formulace, které žalobce opakovaně, ve skutkově a právně obdobných věcech do formuláře vepisuje. Z úřední činnosti je soudu známo, že žalobcem podávané návrhy v druhově totožných věcech – tj. vymáhání dluhů ze smluv o zápůjčce mají stejnou strukturu, stejné rozvržení vylíčení rozhodných skutečností a stejné formulační obraty. Je tak evidentní, že žalobce vychází při sepisování návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ze vzoru, který je u něj ustálený v těchto druhově shodných věcech. Samozřejmě je nezbytné vždy v každé věci změnit označení žalovaného a výši pohledávky, stejně jako označení smlouvy a den jejího uzavření. Toto je však pouze nezbytná individualizace ustáleného vzoru, bez níž by jinak vůbec návrh nemohl být podán. Tuto individualizaci je třeba učinit u každého návrhu. Pokud by provedení takovéto individualizace uplatněného nároku mělo vylučovat aplikaci § 14b AT, pak by ustanovení § 14b AT postrádalo jakýkoliv smysl, neboť s ohledem na to, že každou pohledávku je třeba individualizovat, by v praxi nemohlo být nikdy použito, což tvůrce předpisu jistě nezamýšlel. Takový výklad by byl proti smyslu právní úpravy, což je nepřípustné (srov. analog. § 2 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.). Proto byl při rozhodování o náhradě nákladů řízení použit § 14b AT. 11. Soud neshledal důvod pro postup podle právního názoru vysloveného v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ani pro aplikaci § 150 o.s.ř. 12. Lhůty k plnění byly stanoveny dle § 160 odst. 1 o. s. ř. jako základní zákonné pro peněžité plnění. 13. V odůvodnění rozsudku soud s odkazem na ustanovení § 157 odst. 4 o. s. ř. uvedl pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci, neboť proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné.