22 C 14/2020-50 — Okresní soud v Liberci

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) došlou soudu dne 20. 6. 2019 se žalobce, dříve vystupující pod obchodní firmou [právnická osoba], domáhal vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 45 080 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 19. 6. 2019 do zaplacení z titulu smlouvy o úvěru uzavřené mezi účastníky řízení distančním způsobem prostřednictvím webových stránek [webová adresa], na jejímž základě žalobce žalovanému poskytl bankovním převodem na jeho účet úvěr ve výši 45 080 Kč, kterou se žalovaný zavázal splatit formou pravidelných měsíčních splátek nejpozději do 3. 5. 2019. Žalovaný svůj závazek ze smlouvy o úvěru nesplnil a dlužnou jistinu úvěru žalobci ve lhůtě splatnosti nevrátil. Žalovaný byl žalobcem opakovaně vyzýván k zaplacení dlužného úvěru. Žalovaný do dne podání žaloby nezaplatil žalobci ničeho. 2. Žalovaný zůstal v řízení nečinný, jeho stanovisko k žalobou uplatněnému nároku nebylo zjištěno. 3. Soud věc rozhodl podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“, bez nařízení jednání, neboť ve věci bylo možné rozhodnout pouze na základě listinných důkazů doložených žalobcem, přičemž žalobce s tímto postupem již v žalobě souhlasil. Žalovaného soud usnesením ze dne 17. 5. 2021, č. j. [číslo jednací] vyzval, aby se ve lhůtě 15 dnů od doručení výzvy vyjádřil k žalobě a k tomu, zda s takovým postupem souhlasí, s tím, že pokud se ve lhůtě nevyjádří, bude soud mít za to, že s navrženým postupem souhlasí (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaný se k výzvě ve lhůtě ani později nevyjádřil, ačkoli mu bylo předmětné usnesení doručeno na adresu jeho trvalého pobytu podle § 46b písm. a) o. s. ř. tzv. fikcí doručení nastalou dne 10. 8. 2021 (§ 49 odst. 4 o. s. ř.). 4. Soud má po skutkové stránce za zjištěné, že účastníci dne 18. 5. 2017 uzavřeli Smlouvu o úvěru č. in9eot prostředky komunikace na dálku, na jejímž základě se žalobce zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 45 080 Kč bankovním převodem na jeho účet č. [bankovní účet], a žalovaný se zavázal úvěr splatit formou 24 pravidelných měsíčních splátek ve výši 3 194,49 Kč počínaje dnem 12. 6. 2017 a konče dnem 3. 5. 2019. Úvěr byl žalovanému vyplacen dne 19. 5. 2017 na bankovní účet č. [bankovní účet], což plyne z potvrzení o provedené platbě. Při sjednávání smlouvy o úvěru žalobce ověřil totožnost žalovaného pomocí kopie občanského průkazu Slovenské republiky a Potvrzení o přechodném pobytu na území ČR ze dne 15. 3. 2017. Dne 20. 3. 2019 žalobce prostřednictvím svého advokáta zaslal žalovanému předžalobní výzvu k plnění. 5. Podle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Podle ustanovení § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. 7. Podle ustanovení § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. 8. Podle ustanovení § 1970 o. z. může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 9. V dané věci se jedná o spor ze smlouvy o úvěru podle § 2395 o. z. uzavřené mezi účastníky dne 18. 5. 2017. Předmětná smlouva o úvěru byla mezi žalobcem a žalovaným uzavřena distančním způsobem prostřednictvím elektronických prostředků komunikace na dálku (§ 1824 o. z.). Na základě této smlouvy se úvěrující, tedy žalobce, zavázal, že úvěrovanému, tedy žalovanému, poskytne na jeho požádání v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit. Žalovaný čerpal a zjevně spotřeboval poskytnuté finanční prostředky, ovšem již bez toho, aby tyto vrátil, čímž porušil jak příslušné ustanovení občanského zákoníku, tak i obsah a podstatu mezi stranami uzavřené smlouvy – totiž půjčené finanční prostředky dohodnutým způsobem vrátit. Žalobce po skutkové stránce tvrdil, že se žalovaným uzavřel smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalovanému na jeho bankovní účet poskytl peněžité prostředky, a žalovaný se ve smlouvě tyto prostředky zavázal určitým způsobem vrátit. V tomto směru žalobce svá skutková tvrzení prokázal. Bylo tedy na žalovaném, aby případně tvrdil a prokázal, že svůj závazek vůči žalobci splnil, případně že jeho závazek zanikl jiným způsobem nebo že vůbec nevznikl. Žalovaný však zůstal v řízení nečinný a ničeho netvrdil ani neprokazoval. Soud tak žalobu v rozsahu nároku na zaplacení dlužné jistiny úvěru jako důvodné vyhověl. 10. Vzhledem, že žalovaný nesplnil svůj závazek vůči žalobci řádně a včas, je v prodlení (§ 1968 o. z.). Požadavek žalobce na zaplacení zákonného úroku z prodlení je tedy zcela po právu a je odůvodněn ustanovením § 1970 o. z. Výše úroku z prodlení plyne z ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 3 982 Kč Tyto náklady tvoří 1 804 Kč soudní poplatek, 1 500 Kč odměna advokáta za zastupování žalobce za tři úkony právní služby à 500 Kč (příprava a převzetí zastoupení, předžalobní výzva a podání žaloby) podle ustanovení § 14b odst. 1 bodu 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, dále jen „a. t.“, 300 Kč paušální náhrada nákladů zastoupení à 100 Kč za tři úkony právní služby podle § 14b odst. 5 písm. a) a. t., a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky odměny a paušální náhrady hotových výdajů v částce 378 Kč (§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.). 12. Žalobce se v dané věci domáhal zaplacení dlužné jistiny úvěru, přičemž žalobce, s ohledem na předmět svého podnikání, podává žaloby ve skutkově a právně obdobných věcech opakovaně. Návrh na zahájení řízení je podáván na ustáleném vzoru, čímž soud nemá na mysli formu návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, ale ustálený obsah návrhu (žaloby) s minimální skutkovou a právní argumentací, kdy jednotlivé návrhy se od ostatních odlišují jen v minimální míře. Nezbytné označení žalovaného, konkrétní smlouvy o úvěru, spolu s uvedením údaje o výši pohledávky, je pouhou nevyhnutelnou individualizací ustáleného vzoru, bez níž by jinak vůbec návrh nemohl být řádně podán. Právě pro tuto minimální míru odlišností lze sepis návrhu na zahájení řízení kvalifikovat spíše jako administrativní úkon než úkon právní pomoci, a to tím spíše, že návrhy jsou opakovaně podávány týmž advokátem. Z těchto důvodů má soud za to, že jsou splněny podmínky pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení do podání žaloby podle ustanovení § 14b odst. 1 a. t. 13. Soud neshledal důvod pro postup podle právního názoru vysloveného v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ani pro aplikaci § 150 o. s. ř. 14. Lhůtu pro plnění soud stanovil podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. věty před středníkem. [obec] plnění náhrady nákladů řízení je odůvodněno ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř.