21 C 362/2021-15 — Okresní soud v Liberci

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným zdejšímu soudu dne [datum] žalobce navrhoval vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 4.102 Kč s příslušenstvím. Žaloba je odůvodněna tím, že mezi společností [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], (dále jen„ Creamfinance“) jako věřitelem a žalovanou jako dlužníkem byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru, na základě níž byl žalované poskytnut úvěr ve výši 3.000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr zaplatit do 3. 6. 2016 spolu s poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 1 102 Kč. Žalovaná úvěr nesplatila a je proto povinna hradit úrok z prodlení v zákonné výši. Původní věřitel poskytoval úvěry prostřednictvím své webové stránky [webová adresa], na které se žalovaná nejprve zaregistrovala zadáním osobních údajů a to včetně svého telefonního čísla a emailové adresy. Tímto žalovaná zahájila kroky vedoucí ke zřízení uživatelského účtu. Žalovaná následně odsouhlasila znění Úvěrové smlouvy, jakožto podmiňující krok pro pokračování v registraci na webových stránkách původního věřitele. Žalovaná zaslala původnímu věřiteli žádost o poskytnutí konkrétního úvěru. Po prověření schopnosti žalované úvěr splácet, ji byl v rámci webového rozhraní zaslán návrh konkrétní úvěrové smlouvy s navrhovanou výší úvěru a splatností. Úvěr byl převeden z bankovního účtu původního věřitele na bankovní účet žalované č. [bankovní účet] dne [datum] a žalobce platbu identifikoval pod variabilním symbolem [číslo]. Pohledávka za žalovanou přešla na žalobce na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1. 1. 2021 uzavřené mezi žalobcem a společností [právnická osoba], [IČO]. Dlužná částka činí ke dni podání žaloby 4 102 Kč. Žalobce dále požaduje zákonný úrok z prodlení z částky 4.102 Kč od 4. 6. 2016 do zaplacení. 2. Žalovaná zůstala v řízení nečinná, proti žalobě ničeho nenamítala. 3. Jelikož bylo možné věc rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů, vyzval soud žalovanou, aby se ve smyslu ustanovení § 115a zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), vyjádřila, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaná se k této výzvě nevyjádřila. Má se tak za to, že proti rozhodnutí bez nařízení jednání nemá námitek a souhlasí s ním. Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím bez nařízení jednání již v podané žalobě. Soud proto rozhodoval bez nařízení jednání ve smyslu § 115a o. s. ř. na základě listinných důkazů založených ve spise. 4. Soud z předložených listin zjistil, že mezi předchůdcem žalobce a žalovanou uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru. Touto smlouvou žalobce poskytl žalované finanční prostředky ve výši 3 000 Kč a žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 1 102 Kč do 3. 6. 2016. Zápůjčka byla označena ID ZESOWO. Finanční prostředky byly žalované poskytnuty dne [datum] převodem na bankovní účet. Pohledávka za žalovanou byla následně na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1. 1. 2021. Změna v osobě věřitele byla žalované oznámena dopisem ze dne 2. 2. 2021. Před podáním žaloby pak žalobce zaslal žalované předžalobní upomínku ze dne 2. 2. 2021. 5. Soud věc právně zhodnotil dle ustanovení § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) upravujících smlouvu o zápůjčce, neboť žalobce poskytl žalovanému půjčenou částku v hotovosti při podpisu smlouvy. Dle tohoto ustanovení přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle ustanovení § 2392 o. z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech. Dle ustanovení § 1879 odst. 1 o. z. věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému. Dle § 1802 věty prvé o. z. mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Dle § 1803 o. z. se má za to, že se ujednaná výše úroků týká ročního období. Dle § 1804 o. z., není-li doba placení úroků ujednána, platí se úroky s jistinou a je-li listina splatná později než za rok, platí se úroky ročně pozadu. Dle § 1806 věty prvé o. z. úroky z úroků lze požadovat, bylo-li to ujednáno. 6. Vzhledem k tomu, že se žalobkyni předloženými listinnými důkazy podařilo prokázat tvrzení obsažená v žalobě, rozhodl soud s odkazem na citovaná zákonná ustanovení tak, je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. 7. V daném případě soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná; Mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou byla uzavřena smlouva o zápůjčce, na základě níž vznikla žalované povinnost vrátit poskytnuté finanční prostředky do určeného data včetně smluveného poplatku za poskytnutí finančních prostředků. Povinnost žalované vrátit právnímu předchůdce žalobce poskytnuté peněžní prostředky včetně úroku ve sjednané lhůtě vyplývá z ustanovení § 2392 odst. 1 občanského zákoníku. Tuto svoji povinnost žalovaná nesplnila. 8. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku může po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným nařízením je nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 9. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že soud přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 1 489 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 4 102 Kč sestávající z částky 200 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 200 Kč za výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. a z částky 200 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč. Náhrada nákladů je dle § 149 odst. 1 o. s. ř. splatná k rukám advokáta, který zastupoval účastníka, jemuž byla přiznána náhrada nákladů řízení. 10. Soud aplikoval § 14b AT, neboť z obsahu návrhu je zřejmé, že jde po obsahové stránce o formulace, které žalobce opakovaně, ve skutkově a právně obdobných věcech do formuláře vepisuje. Z úřední činnosti je soudu známo, že žalobcem podávané návrhy v druhově totožných věcech – tj. vymáhání dluhů ze smluv o zápůjčce mají stejnou strukturu, stejné rozvržení vylíčení rozhodných skutečností a stejné formulační obraty. Je tak evidentní, že žalobce vychází při sepisování návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ze vzoru, který je u něj ustálený v těchto druhově shodných věcech. Samozřejmě je nezbytné vždy v každé věci změnit označení žalovaného a výši pohledávky, stejně jako označení smlouvy a den jejího uzavření. Toto je však pouze nezbytná individualizace ustáleného vzoru, bez níž by jinak vůbec návrh nemohl být podán. Tuto individualizaci je třeba učinit u každého návrhu. Pokud by provedení takovéto individualizace uplatněného nároku mělo vylučovat aplikaci § 14b AT, pak by ustanovení § 14b AT postrádalo jakýkoliv smysl, neboť s ohledem na to, že každou pohledávku je třeba individualizovat, by v praxi nemohlo být nikdy použito, což tvůrce předpisu jistě nezamýšlel. Takový výklad by byl proti smyslu právní úpravy, což je nepřípustné (srov. analog. § 2 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.). Proto byl při rozhodování o náhradě nákladů řízení použit § 14b AT. 11. Soud neshledal důvod pro postup podle právního názoru vysloveného v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ani pro aplikaci § 150 o.s.ř. 12. Lhůty k plnění byly stanoveny dle § 160 odst. 1 o. s. ř. jako základní zákonné pro peněžité plnění. 13. V odůvodnění rozsudku soud s odkazem na ustanovení § 157 odst. 4 o. s. ř. uvedl pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci, neboť proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné.