21 C 74/2022-18 — Okresní soud v Liberci

1. Žalobkyně se domáhala soudního rozhodnutí, kterým by žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 25 272 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že uzavřela se žalovanou dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] (dále jen„ Smlouva“), a to vyplněním formuláře na internetových stránkách žalobkyně [webová adresa], jímž žalovaná požádala o poskytnutí úvěru. Na základě této žádosti žalobkyně zaslala bezhotovostním převodem žalované na účet č. [bankovní účet] částku ve výši 16 000 Kč. Součástí Smlouvy byly i Všeobecné obchodní podmínky žalobkyně, na něž smlouva odkazovala a s nimiž žalovaná vyslovila odesláním žádosti o poskytnutí úvěru, souhlas. Žalovaná měla úvěr vrátit do [datum] včetně poplatku ve výši smluvního úroku z úvěru sjednaného ve výši 0,9 % denně z jistiny úvěru, tedy celkem měla žalovaná žalobkyni vrátit částku ve výši 20 320 Kč. Žalovaná své povinnosti z uzavřené smlouvy nesplnila, když do sjednané doby splatnosti řádně neuhradila částku, k jejímuž plnění se zavázala. S ohledem na to, že žalovaná byla v prodlení s hrazením svého závazku, naúčtovala jí žalobkyně v souladu se Smlouvou smluvní pokutu za prodlení s vrácením finančních prostředků ve výši 0,1 % denně z jistiny, a to ke dni zaslání předžalobní výzvy k plnění v celkové výši 4 592 Kč. Předžalobní výzva byla žalované zaslána dne [datum]. Žalovaná do dne podání žaloby uhradila na svůj dluh částku 1 000 Kč. Tato částka byla umořena na smluvní pokutu za dobu od [datum] do [datum]. 2. Žalovaná zůstala v řízení nečinná, na svoji obranu proti žalobou uplatněnému nároku netvrdila ani neprokazovala žádné skutečnosti. 3. Jelikož bylo možné věc rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů, vyzval soud žalovanou, aby se ve smyslu ustanovení § 115a zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), vyjádřila, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaná se k této výzvě nevyjádřila. Má se tak za to, že proti rozhodnutí bez nařízení jednání nemá námitek a souhlasí s ním. Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím bez nařízení jednání již v podané žalobě. Soud proto rozhodoval bez nařízení jednání ve smyslu § 115a o. s. ř. na základě listinných důkazů založených ve spise. 4. Soud učinil následující skutkový a právní závěr: Soud z předložených listin zjistil, že dne [datum] byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] (prokázáno Smlouvou [číslo]). Nedílnou součástí Smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky žalobkyně. Podle této Smlouvy poskytla žalobkyně žalované převodem na její účet úvěr bezhotovostní platbou ze dne [datum] ve výši 16 000 Kč (prokázáno výpisem z účtu žalobkyně z [datum]). Žalovaná se dle Smlouvy zavázala uhradit jistinu spolu se smluvním úrokem ve výši 0,9 % denně z jistiny, tedy celkem částku 20 320 Kč, a to do [datum] (prokázáno Smlouvou [číslo]). Pro případ porušení povinnosti se splacením byla mezi stranami sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z poskytnuté částky, kterou ke dni zaslání předžalobní výzvy žalobkyně vyčíslila na 4 952 Kč. Do dne podání žaloby uhradila žalovaná na svůj dluh částku ve výši 1 000 Kč. Před podáním žaloby pak žalobkyně zaslala žalované předžalobní upomínku ze dne [datum] (prokázáno předžalobní výzvou k plnění ze dne [datum]). Žalovaná na upomínku nijak nereagovala. Žalobkyně prokázala uzavření smlouvy o úvěru a přenechání peněz žalované. Žalovaná měla ve sjednané době peníze vrátit se sjednaným příslušenstvím. Bylo na žalované, aby prokázala, že k prodlení s placením úvěru, jak bylo sjednáno, nedošlo, že peněžní prostředky vrátila, popř. že dluh zanikl jinak. Žalovaná nic takového v řízení netvrdila, ani neprokázala a vůči uplatněným nárokům žádné námitky nevznesla. 5. Soud věc právně posoudil podle ustanovení § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), dle kterého se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle ustanovení § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Dle ustanovení § 559 o. z. má každý právo zvolit si pro právní jednání libovolnou formu, není-li ve volbě formy omezen ujednáním nebo zákonem. Dle ustanovení § 562 o. z. písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Má se za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. 6. Po právu byl shledán i nárok na smluvní pokutu (§ 2048 o. z.). Ujednání o smluvní pokutě a její výši 4 952 Kč nebylo shledáno nepřiměřenou smluvní podmínkou (§ 1813 o. z.), ani okolnosti jejího sjednání nelze považovat za rozporné s dobrými mravy a ani domáhání se jí nebylo shledáno jako nemravné (§ 2 odst. 3 o. z.) nebo že by šlo o případ zneužití práva (§ 8 o. z.). 7. Posouzením všech předložených důkazů, na základě zjištěného skutkového stavu (§ 153 odst. 1 o. s. ř.), když soud zhodnotil každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy potom v jejich vzájemné souvislosti, s ohledem na relevantní právní stav a vše, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o. s. ř.), co učinili nesporným (§ 120 odst. 3 o. s. ř.), dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně. 8. Nárok na úrok z prodlení vzniká ze zákona okamžikem prodlení s placením. Žalovaná neprokázala, že dluh splnila řádně a včas, a věřiteli tak vznikl rovněž nárok na úrok z prodlení (§ 1970 o. z.). Povinnost platit úrok z prodlení trvá až do zániku dluhu splněním nebo jiným způsobem. Úrok z prodlení náleží ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ke dni okamžiku prodlení a dále ve výši sjednané mezi účastníky ve smlouvě o úvěru. 9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 291 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 839 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 25 272 Kč sestávající z částky 300 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 300 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. a z částky 300 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč. Náhrada nákladů je dle § 149 odst. 1 o. s. ř. splatná k rukám advokáta, který zastupoval účastníka, jemuž byla přiznána náhrada nákladů řízení. 10. Soud aplikoval § 14b AT, neboť z obsahu návrhu je zřejmé, že jde po obsahové stránce o formulace, které žalující strana opakovaně, ve skutkově a právně obdobných věcech do formuláře vepisuje. Z úřední činnosti je soudu známo, že žalující stranou podávané návrhy v druhově totožných věcech – tj. vymáhání dluhů ze smluv o úvěru mají stejnou strukturu, stejné rozvržení vylíčení rozhodných skutečností a stejné formulační obraty. Je tak evidentní, že žalobkyně vychází při sepisování návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ze vzoru, který je u ní ustálený v těchto druhově shodných věcech. Samozřejmě je nezbytné vždy v každé věci změnit označení žalovaného a výši pohledávky, stejně jako označení smlouvy a den jejího uzavření. Toto je však pouze nezbytná individualizace ustáleného vzoru, bez níž by jinak vůbec návrh nemohl být podán. Tuto individualizaci je třeba učinit u každého návrhu. Pokud by provedení takovéto individualizace uplatněného nároku mělo vylučovat aplikaci § 14b AT, pak by ustanovení § 14b AT postrádalo jakýkoliv smysl, neboť s ohledem na to, že každou pohledávku je třeba individualizovat, by v praxi nemohlo být nikdy použito, což tvůrce předpisu jistě nezamýšlel. Takový výklad by byl proti smyslu právní úpravy, což je nepřípustné (srov. analog. § 2 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.). Proto byl při rozhodování o náhradě nákladů řízení použit § 14b AT. Protože je zástupce plátce daně z přidané hodnoty, patří podle § 137 odst. 3 o. s. ř. k nákladům řízení rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny a z náhrad odvést podle zákona o dani z přidané hodnoty. Celkem tedy úspěšné straně náleží náhrada nákladů ve výši uvedené ve výroku. Protože byl účastník, jemuž náleží náhrada nákladů řízení, zastoupen advokátem, bylo uloženo zaplatit tuto náhradu k rukám tohoto zá