22 C 335/2021-16 — Okresní soud v Liberci

Žalobce se domáhal vydání soudního rozhodnutí, kterým by žalovanému byla uložena povinnost zaplatit částku 3 500 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že [právnická osoba] s.r.o., [IČO] (dále jen„ předchozí věřitel“ či„ předchůdce žalobce“) na něj smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 3.12.2020 postoupila pohledávku, která je předmětem tohoto řízení. Předchozí věřitel prostřednictvím elektronické komunikace uzavřel s žalovaným dne 17.6.2019 smlouvu o úvěru a poskytl žalovanému převodem na bankovní účet č. [bankovní účet] částku 3 500 Kč. Žalovaný měl úvěr vrátit do 17.7.2019, což ale neučinil. Žalobce požaduje zaplacení toliko dlužné jistiny ve výši 3 500 Kč. Poplatek za poskytnutí úvěru žalobce nepožaduje. Žalobce zaslal dne 2.2.2021 žalovanému předžalobní výzvu k plnění. Žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil. Žalobce souhlasil s rozhodnutím bez nařízení jednání již v podané žalobě. Protože bylo možné věc rozhodnout na základě listinných důkazů obsažených ve spise, vyzval soud žalovaného, aby se ve smyslu ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.”) vyjádřil k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaný se k této výzvě nevyjádřil, ačkoliv mu byly žaloba a výzva doručeny na adresu pro doručování ve smyslu § 46b písm. a) o. s. ř., proto soud rozhodoval bez nařízení jednání ve smyslu § 115a o. s. ř. na základě listinných důkazů založených ve spise. Žalovaný zůstal v řízení nečinný, proti žalobě ničeho nenamítal. Soud vyšel z žalobcem předložených listinných důkazů a učinil následující skutkový a právní závěr. Mezi právním předchůdcem žalobce [právnická osoba] a žalovaným byla dne 16.10.2017 uzavřena smlouva o úvěru, a to podle § 2395 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“). Předmětná smlouva o úvěru byla mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným uzavřena distančním způsobem prostřednictvím elektronických prostředků komunikace na dálku (§ 1824 o.z.). Bylo prokázáno uzavření smlouvy o úvěru a poskytnutí úvěru žalovanému potvrzením o platbě z bankovního účtu předchůdce žalobce, který měl žalovaný vrátit. Bylo na žalovaném, aby prokázal, že k prodlení s vrácením úvěru, jak bylo sjednáno, nedošlo, že úvěr vrátil, popř. že dluh zanikl jinak (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.4.2010 sp. zn. 33 Cdo 4378/2008). Žalovaný nic takového v řízení netvrdil, žádné námitky nevznesl a vrácení úvěru neprokázal. Aktivní legitimace žalobce k podání žaloby je dána smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou dne 3.12.2020 mezi právním předchůdcem žalobce jako postupitelem a žalobcem jako postupníkem (§ 1879, § 1880 odst. 1 o.z.). Nárok na úrok z prodlení pak vzniká ze zákona okamžikem prodlení s placením. Žalovaný neprokázal, že dluh splnil řádně a včas, a žalobci tak vznikl rovněž nárok na úrok z prodlení (§ 1970 o.z.). Úrok z prodlení náleží ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ke dni okamžiku prodlení. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a.t.”) z tarifní hodnoty ve výši 3 500 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a.t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč. Soud aplikoval § 14b AT, neboť z obsahu návrhu je zřejmé, že jde po obsahové stránce o formulace, které žalobce opakovaně, ve skutkově a právně obdobných věcech do formuláře vepisuje. Z úřední činnosti je soudu známo, že žalobcem podávané návrhy v druhově totožných věcech – tj. vymáhání dluhů ze smluv o úvěru mají stejnou strukturu, stejné rozvržení vylíčení rozhodných skutečností a stejné formulační obraty. Je tak evidentní, že žalobce vychází při sepisování návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ze vzoru, který je u něj ustálený v těchto druhově shodných věcech. Samozřejmě je nezbytné vždy v každé věci změnit označení žalovaného a výši pohledávky, stejně jako označení smlouvy a den jejího uzavření. Toto je však pouze nezbytná individualizace ustáleného vzoru, bez níž by jinak vůbec návrh nemohl být podán. Tuto individualizaci je třeba učinit u každého návrhu. Pokud by provedení takovéto individualizace uplatněného nároku mělo vylučovat aplikaci § 14b AT, pak by ustanovení § 14b AT postrádalo jakýkoliv smysl (bylo od začátku obsolentní), neboť s ohledem na to, že každou pohledávku je třeba individualizovat, by v praxi nemohlo být nikdy použito, což tvůrce předpisu jistě nezamýšlel. Takový výklad by byl proti smyslu právní úpravy, což je nepřípustné (srov. analog. § 2 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.). Proto byl při rozhodování o náhradě nákladů řízení použit § 14b AT Soud neshledal důvod pro postup podle právního názoru vysloveného v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ani pro aplikaci § 150 o.s.ř..