23 C 41/2022 — Okresní soud v Liberci

1. Žalující strana se domáhala, aby soud uložil žalované straně zaplatit jí: jistinu půjčky: 9 562,23 Kč, částku dlužného poplatku: 5 757,77 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení: 17 188,42 Kč, plynoucí zákonný úrok z prodlení z jistiny a poplatku od 19. 12. 2020 do zaplacení. 2. Žalující strana (dále označená též jako věřitel) tvrdila, že [právnická osoba] (dále označený též jako předchozí věřitel nebo poskytovatel půjčky) na ní postoupil pohledávku, která je předmětem tohoto řízení, na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020. Předchozí věřitel uzavřel se žalovanou stranou (dále označená též jako dlužník) dne 16. 5. 2006 smlouvu o půjčce [číslo] Touto smlouvou přenechal předchozí věřitel dlužníku částku 10 000 Kč za souhrnný poplatek ve výši 5 990 Kč. 3. Dlužník měl půjčku splácet v pravidelných 39 týdenních splátkách po 410 Kč. Splatnost poslední splátky připadala na: 13. 2. 2007. Dlužník své povinnosti nesplnil. 4. Dlužnou částku tvoří zbývající část půjčky, souhrnného poplatku a zákonného úroku z prodlení. 5. Žalovaná strana se k žalobě nevyjádřila, v řízení zůstala nečinná. Soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci (§ 153 odst. 1 o.s.ř.) v rozsahu účastníky uplatněných tvrzení a důkazů (§ 101 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř.). Za situace, kdy žalovaná strana zůstala v řízení nečinná, tak soud vycházel z tvrzení žalující strany a jí navržených a soudem provedených důkazů a rozhodl na základě takto zjištěného skutkového stavu. Přičemž při zjišťování skutkového stavu soud postupuje v součinnosti s účastníky tak, aby sporné skutečnosti byly podle míry procesní účasti účastníků zjištěny (§ 6 o.s.ř.) Tomu odpovídá i zásada vyjádřená např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14.4.2003 sp. zn. 22 Cdo 89/2002, že:„ V občanském soudním řízení, které je založeno na procesní aktivitě účastníků, se uplatňuje projednací zásada, podle které mají účastníci ohledně skutečností, ze kterých vyvozují pro sebe příznivé právní následky, břemeno tvrzení a důkazní povinnost. Soud není povinen prověřovat z úřední povinnosti tvrzení, které druhá strana nepopírá a nezpochybňuje.“ 6. Protože věc bylo lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud vyzval žalovanou stranu, aby se vyjádřila, zda souhlasí s tím, aby věc byla rozhodnuta bez nařízení jednání (§ 115a o.s.ř.) a stanovil jí lhůtu k vyjádření. Současně soud k výzvě připojil doložku, že nevyjádří-li se účastník v určené lhůtě, bude se předpokládat, že nemá námitky (§ 101 odst. 4 o.s.ř.). Žalovaná strana se k výzvě nevyjádřila a ve světle výše uvedených ustanovení zákona je proto její souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání předpokládán. Žalující strana vyslovila souhlas s takovým postupem již v samotném žalobním návrhu. 7. Soud učinil následující skutkový a právní závěr. 8. Vzhledem k § 3028 zákona č. 89/2012 Sb. se věc posuzuje podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen OZ), ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť jde o práva a povinnosti vzniklé před 1. 1. 2014. Vztah z postoupení se pak řídí zákonem č. 89/2012 Sb. 9. Na žalující stranu byla postoupena vymáhaná pohledávka. Dlužníkovi bylo postoupení pohledávky předchozím věřitelem oznámeno (§ 1879, § 1882 zákona č. 89/2012 Sb.). Tím bylo založeno oprávnění žalující strany vymáhat v soudním řízení postoupenou pohledávku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009 sp. zn. 31 Cdo 1328/2007). 10. Mezi dlužníkem a předchozím věřitelem byla uzavřena smlouva o půjčce a dlužníkovi byly přenechány finanční prostředky (§ 657 OZ). Dlužník měl půjčku hradit ve splátkách a zaplatit sjednaný souhrnný poplatek za poskytnutí půjčky. Zákon připouští, aby smlouva o půjčce byla sjednána jako úplatná (§ 658 odst. 1 OZ), přičemž způsob úročení lze dohodnout, jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.3.2013 sp. zn. 21 Cdo 869/2012, nejen stanovením procentní sazby a časového úseku, za který se úrok počítá (ročně, měsíčně, denně), a za dobu skutečného užívání jistiny dlužníkem (tedy i za dobu jejího užívání po uplynutí sjednané lhůty splatnosti, nebude-li půjčka v této lhůtě vrácena), ale i pevnou částkou stanovenou za dobu od poskytnutí půjčky do její splatnosti, jejíž výše se nemění ani v případě, že dlužník jistinu ve sjednané lhůtě splatnosti věřiteli nevrátí. 11. Žalovaná strana smlouvu o půjčce nezpochybnila. Bylo na ní, aby prokázala, že k prodlení s vrácením půjčky, jak bylo sjednáno, nedošlo a že půjčku vrátila, popř. že dluh jinak zanikl (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.4.2010 sp. zn. 33 Cdo 4378/2008, jehož závěry jsou použitelné i nadále). Žalovaná strana nic takového v řízení netvrdila, žádné námitky nevznesla a vrácení neprokázala, a proto byla žaloba shledána po právu, když dlužník předchozímu ani současnému věřiteli platby neuhradil. 12. Dlužník neprokázal, že jistinu a poplatek vrátil řádně a včas, je proto v prodlení a věřiteli tak vznikl rovněž nárok na úrok z prodlení (§ 517 odst. 1, 2 OZ). Povinnost platit úrok z prodlení trvá až do zániku dluhu splněním nebo jiným způsobem (k povaze závazku k placení úroků z prodlení srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.12.2007 sp. zn. 21 Cdo 761/2007). Úrok z prodlení náleží v zákonné výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ke dni okamžiku prodlení. 13. Lhůta k plnění byla stanovena zákonná obecná, neboť nebyly zjištěny skutečnosti odůvodňující stanovení lhůty delší nebo stanovení plnění ve splátkách. 14. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud postupoval dle § 142a o.s.ř., přičemž při tom přihlédl k názoru vyjádřenému v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 2. 2015 sp. zn. 29 Cdo 4388/2013 O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalující strana měla ve věci plný úspěch a má tak nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení vůči žalované straně. 15. Náhrada nákladů řízení se skládá ze zaplaceného soudního poplatku. Dále žalující straně náleží odměna za zastupování, jelikož byla zastoupena advokátem. Odměna byla stanovena podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen AT), z tarifní hodnoty určené podle § 8 odst. 1 AT byla určena sazba mimosmluvní odměny. Při určení tarifní hodnoty soud vycházel jen z jistiny. Souhrnný poplatek soud posoudil jako příslušenství pohledávky, neboť představuje úplatu za poskytnuté peníze. Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby do podání návrhu (převzetí a příprava zastoupení, sepsání žaloby, výzva k plnění) byla stanovena podle § 14 AT. Za jeden úkon právní služby zástupci dále náleží paušální částka náhrady hotových výdajů. Paušální částka náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby poskytnutý do podání návrhu činí dle § 14 AT 100 Kč. Zástupce poskytl celkem 3 úkony právní služby dle § 11 odst. 1 AT s příslušnou sazbou odměny v plné výši (převzetí a příprava zastoupení, sepsání žaloby, výzva k plnění). 16. Soud aplikoval § 14b AT, neboť z obsahu návrhu je zřejmé, že jde po obsahové stránce o formulace, které žalující strana opakovaně, ve skutkově a právně obdobných věcech do formuláře vepisuje. Z úřední činnosti je soudu známo, že žalující stranou podávané návrhy v druhově totožných věcech – tj. vymáhání dluhů ze smluv o půjčce mají stejnou strukturu, stejné rozvržení vylíčení rozhodných skutečností a stejné formulační obraty. Je tak evidentní, že žalující strana vychází při sepisování návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ze vzoru, který je u ní ustálený v těchto druhově shodných věcech. Samozřejmě je nezbytné vždy v každé věci změnit označení žalovaného a výši pohledávky, stejně jako označení smlouvy a den jejího uzavření. Toto je však pouze nezbytná individualizace ustáleného vzoru, bez níž by jinak vůbec návrh nemohl být podán. Tuto individualizaci je třeba učinit u každého návrhu. Pokud by provedení takovéto individualizace uplatněného nároku mělo vylučovat aplikaci § 14b AT, pak by ustanovení § 14b AT postrádalo jakýkoliv smysl (bylo od začátku obsolentní), neboť s ohledem na to, že každou pohledávku je třeba individualizovat, by v praxi nemohlo být nikdy použito, což tvůrce předpisu jistě nezamýšlel. Takový výklad by byl proti smyslu právní úpravy, což je nepřípustné (srov. analog. § 2 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.). Proto byl při rozhodování o náhradě nákladů řízení použit § 14b AT. Protože je zástupce plátce daně z přidané hodnoty, patří podle § 137 odst. 3 o. s. ř. k nákladům řízení rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny a z náhrad odvést podle zákona o dani z přidané hodnoty. Celkem tedy žalující straně náleží náhrada nákladů ve výši uvedené ve výroku. Protože byl účastník, jemuž náleží náhrada nákladů řízení, zastoupen advokátem, bylo uloženo zaplatit tuto náhradu k rukám tohoto zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).