12 C 110/2023 — Okresní soud v Liberci

1. Žalující strana se domáhala, aby soud uložil žalované straně zaplatit jí: jistinu úvěru: 17 812,71 Kč, částku dlužného poplatku: 600 Kč, smluvní pokutu: 892,43 Kč, pojistné: 10308 Kč, kapitalizovaný smluvní úrok: 294,08 Kč, plynoucí úrok z jistiny v sazbě 22,49 % ročně z částky 20613,14 Kč od [datum] do zaplacení, plynoucí zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 20 613,14 Kč od [datum] do zaplacení. 2. Žalující strana (dále označená též jako věřitel) tvrdila, že [právnická osoba] (dále označený též jako předchozí věřitel nebo poskytovatel úvěru) na ní postoupil pohledávku, která je předmětem tohoto řízení, na základě smlouvy o postoupení pohledávek účinné ode dne [datum]. Předchozí věřitel uzavřel se žalovanou stranou (dále označená též jako dlužník) dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] Touto smlouvou přenechal předchozí věřitel dlužníku částku 26 999 Kč. Dlužník měl úvěr splácet v pravidelných splátkách dle smluvních podmínek a platit úrok. Úrok byl sjednán ve výši 22,49 % ročně a měsíční splátky ve výši 2 957 Kč. Dlužník své povinnosti řádně neplnil, a proto došlo dne [datum] k zesplatnění úvěru a dlužník byl vyzván k celkové úhradě dluhu, což ale nesplnil, jelikož úvěr nevrátil a žalující strana se jako věřitel, který nabyl pohledávku ze smlouvy o úvěru od poskytovatele úvěru, domáhá jejího zaplacení. 3. Dlužnou částku tvoří zbývající část úvěru, poplatků, poplatků, úroků a úroků z prodlení. 4. Soud při projednávání věci postupoval v souladu s § 6 o.s.ř., podle kterého v řízení postupuje soud předvídatelně a v součinnosti s účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly podle míry jejich účasti spolehlivě zjištěny. Ustanovení tohoto zákona musí být vykládána a používána tak, aby nedocházelo k jejich zneužívání. 5. Přihlédl i k zásadě, že„ v ) občanském soudním řízení, které je založeno na procesní aktivitě účastníků, se uplatňuje projednací zásada, podle které mají účastníci ohledně skutečností, ze kterých vyvozují pro sebe příznivé právní následky, břemeno tvrzení a důkazní povinnost. Soud není povinen prověřovat z úřední povinnosti tvrzení, které druhá strana nepopírá a nezpochybňuje.“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2003 sp. zn. 22 Cdo 89/2002). 6. Podle § 101 odst. 1, 2 o.s.ř. k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména a) tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení, b) plnit důkazní povinnost (§ 120 odst. 1) a další procesní povinnosti uložené jim zákonem nebo soudem, c) dbát pokynů soudu. Nestanoví-li zákon jinak, soud pokračuje v řízení, i když jsou účastníci nečinní. 7. Žalovaná strana byla v řízení zcela nečinná. K žalobě, která jí byla doručena, se nijak nevyjádřila. Lze tak uzavřít, že na straně žalované strany nebyla vznesena žádná námitka, která by činila uplatněný nárok jakkoliv sporným. Uplatněný nárok je dle tvrzených skutečností zjevně opodstatněný. 8. Protože věc lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud vyzval účastníky, aby se vyjádřili, zda souhlasí s tím, aby věc byla rozhodnuta bez nařízení jednání (§ 115a o.s.ř.) a stanovil jim lhůtu k vyjádření. Současně soud k výzvě připojil doložku, že nevyjádří-li se účastník v určené lhůtě, bude se předpokládat, že nemá námitky (§ 101 odst. 4 o.s.ř.). Žalující strana s takovým postupem souhlasila, žalovaná strana se ve lhůtě nevyjádřila, a ve světle výše uvedených ustanovení zákona je proto její souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání předpokládán. 9. Soud učinil následující skutkový a právní závěr. 10. Na žalující stranu byla postoupena vymáhaná pohledávka. Dlužníkovi bylo postoupení pohledávky předchozím věřitelem oznámeno (§ [číslo], § 1882 zákona č. 89/2012 Sb.). Tím bylo založeno oprávnění žalující strany vymáhat v soudním řízení postoupenou pohledávku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009 sp. zn. 31 Cdo 1328/2007). 11. V řízení je uplatňován nárok na zaplacení dlužné částky s příslušenstvím ze smlouvy o úvěru. Ze smlouvy o úvěru je dlužník povinen jistinu úvěru vrátit a platit z poskytnutého úvěru úroky (§ 2395 o.z.). Pokud byly sjednány další poplatky (§ [číslo] odst. 2, § 1 odst. 2 o.z.) a pojistné (§ 2868 o.z.), které dlužník nehradil, je povinen zaplatit i je. Žalující strana dále požadovala zaplacení smluvní pokuty. Nárok na sjednanou smluvní pokutu nachází zákonnou oporu v § 2048 o.z., § 122 odst. 1 písm. c) z.s.ú. 12. Dlužník smlouvu nezpochybnil. Bylo na něm, aby prokázal, že k prodlení s vrácením úvěru, jak bylo sjednáno, nedošlo a že úvěr vrátil, popř. že dluh jinak zanikl (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2002 sp. zn. 25 Cdo 98/2000 a ze dne 24. 7. 2008 sp. zn. 29 Odo 475/2006). Dlužník nic takového v řízení netvrdil, žádné námitky nevznesl a vrácení neprokázal. 13. Dlužník předchozímu ani současnému věřiteli platby neuhradil, a proto byla žaloba shledána po právu. Dlužník neprokázal, že jistinu vrátil řádně a včas, je proto v prodlení a věřiteli vznikl rovněž nárok na úrok z prodlení (§ 1970 o.z.). Povinnost platit úrok z prodlení trvá až do zániku dluhu splněním nebo jiným způsobem (k povaze závazku k placení úroků z prodlení srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2007 sp. zn. 21 Cdo 761/2007, jehož závěry jsou použitelné i nadále). Úrok z prodlení náleží ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ke dni okamžiku prodlení, a to jen z dlužné jistiny. 14. Žalobkyně nárokovala sjednaný úrok vedle částky dlužné jistiny (17 812,71 Kč) také z poplatků (600 Kč), pokut (892,43 Kč) a pojistného (1 308 Kč). Úrok však náleží jen za poskytnuté peníze ze smlouvy o úvěru (srov. § 2395 o.z.), a proto a pokud byl úrok požadován i z jiných dluhů, byla v tomto rozsahu žaloba zamítnuta. 15. Lhůta k plnění byla stanovena zákonná obecná, neboť nebyly zjištěny skutečnosti odůvodňující stanovení lhůty delší nebo stanovení plnění ve splátkách. 16. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud postupoval dle § 142a o.s.ř., přičemž při tom přihlédl k názoru vyjádřenému v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 2. 2015 sp. zn. 29 Cdo 4388/2013 O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 3 o.s.ř., neboť neúspěch žalující strany (v části zamítnutého příslušenství) byl v poměrně nepatrné části. Náhrada nákladů řízení se skládá ze zaplaceného soudního poplatku. Dále k ní patří odměna za zastupování, jelikož byla žalující strana zastoupena advokátem. Odměna byla stanovena podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen AT), podle tarifní hodnoty dle § 8 odst. 1 AT byla určena sazba mimosmluvní odměny. Při určení tarifní hodnoty soud vycházel jen z jistiny. Jednotlivé složky souhrnného poplatku soud posoudil jako příslušenství pohledávky, neboť představují úplatu za poskytnuté peníze. Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby byla stanovena dle § 14b AT, tj. 300 Kč za jeden úkon právní služby. Za jeden úkon právní služby zástupci dále náleží paušální částka náhrady hotových výdajů. Paušální částka náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby poskytnutý do podání návrhu činí dle § 14b AT 100 Kč. Zástupce poskytl celkem 3 úkony právní služby dle § 11 odst. 1 AT s příslušnou sazbou odměny v plné výši (převzetí a příprava zastoupení, sepsání žaloby, výzva k plnění). Soud aplikoval § 14b AT, neboť z obsahu návrhu je zřejmé, že jde po obsahové stránce o formulace, které žalující strana opakovaně, ve skutkově a právně obdobných věcech do formuláře vepisuje. Z úřední činnosti je soudu známo, že žalující stranou podávané návrhy v druhově totožných věcech – tj. vymáhání dluhů ze smluv o úvěrech mají stejnou strukturu, stejné rozvržení vylíčení rozhodných skutečností a stejné formulační obraty. Je tak evidentní, že žalující strana vychází při sepisování návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ze vzoru, který je u ní ustálený v těchto druhově shodných věcech. Samozřejmě je nezbytné vždy v každé věci změnit označení žalovaného a výši pohledávky, stejně jako označení smlouvy a den jejího uzavření. Toto je však pouze nezbytná individualizace ustáleného vzoru, bez níž by jinak vůbec návrh nemohl být podán. Tuto individualizaci je třeba učinit u každého návrhu. Pokud by provedení takovéto individualizace uplatněného nároku mělo vylučovat aplikaci § 14b AT, pak by ustanovení § 14b AT postrádalo jakýkoliv smysl (bylo od začátku obsolentní), neboť s ohledem na to, že každou pohledávku je třeba individualizovat, by v praxi nemohlo být nikdy použito, což tvůrce předpisu jistě nezamýšlel. Takový výklad by byl proti smyslu právní úpravy, což je nepřípustné (srov. analog. § 2 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.). Proto byl při rozhodování o náhradě nákladů řízení použit § 14b AT. Protože je zástupce plátce daně z přidané hodnoty, patří podle § 137 odst. 3 o.s.ř. k nákladům řízení rovněž částk