19 C 119/2023-16 — Okresní soud v Liberci

1. Předmětem řízení je nárok žalobce na zaplacení částky 20 126,95 Kč a zákonného úroku z prodlení, plynoucí z toho, že žalobce uzavřel s žalovaným smlouvu o sdružených službách dodávky a odběru zemního plynu [číslo] na jejímž základě dodával žalovanému zemní plyn do odběrného místa na adrese [adresa]. Fakturou [číslo] vyúčtoval žalobce závazky spojené s dodávkou zemního plynu v zúčtovacím období od [datum] do [datum] na částku 20 126,95 Kč, splatnou ke dni [datum]. Výše spotřebovaného zemního plynu činila [anonymizováno] MWh. Žalovaný nesplnil své povinnosti a neuhradil dohodnutou platbu za dodaný zemní plyn. Žalobce proto zaslal žalovanému upomínku a upozornil ho na svůj úmysl obrátit se na soud, nebude-li částka ani v dodatečné lhůtě uhrazena. Faktura nebyla do dne podání žaloby uhrazena. 2. Žalovaný zůstal v řízení nečinný, jeho stanovisko k žalobou uplatněnému nároku nebylo zjištěno. 3. Žalobce souhlasil s rozhodnutím bez nařízení jednání již v podané žalobě. Protože bylo možné věc rozhodnout na základě listinných důkazů obsažených ve spise, vyzval soud žalovaného, aby se ve smyslu ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.”) vyjádřil k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaný se k této výzvě nevyjádřil, ačkoliv mu byly žaloba a výzva doručeny na adresu pro doručování ve smyslu § 46b písm. a) o. s. ř., proto soud rozhodoval bez nařízení jednání ve smyslu § 115a o. s. ř. na základě listinných důkazů založených ve spise. 4. Při svém rozhodnutí soud vycházel z následujícího závěru o skutkovém stavu věci: Dne [datum] uzavřel žalobce s žalovaným Smlouvu o sdružených službách dodávky zemního plynu, kterou se zavázal dodávat žalovanému zemní plyn a zajišťovat na vlastní jméno a vlastní účet distribuci zemního plynu a související služby do odběrného místa na adrese [adresa], [anonymizována tři slova]. Žalovaný se zavázal za dodanou elektřinu zaplatit cenu stanovenou ceníkem žalobce. Fakturou [číslo] splatnou ke dni [datum], vyúčtoval žalobce elektřinu dodanou žalovanému v zúčtovacím období od [datum] do [datum] při spotřebě celkem 34 [anonymizováno] kWh s nedoplatkem 20 126,95 Kč. 5. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto: Podle ustanovení § 72 odst. 2 věty prvé zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (energetický zákon) se smlouvou o sdružených službách dodávky plynu zavazuje výrobce plynu nebo obchodník s plynem dodávat zákazníkovi plyn a zajistit na vlastní jméno a na vlastní účet související služby v plynárenství a zákazník se zavazuje zaplatit za dodávku plynu cenu a za související služby cenu uplatňovanou v souladu s cenovou regulací. 6. Posouzením všech předložených důkazů, na základě zjištěného skutkového stavu (§ 153 odst. 1 o. s. ř.), když soud zhodnotil každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy potom v jejich vzájemné souvislosti, s ohledem na relevantní právní stav a vše, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o. s. ř.), co učinili nesporným (§ 120 odst. 3 o. s. ř.), dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně. 7. Mezi žalobcem a žalovaným tedy byla v souladu s ustanovením § 72 odst. 2 věty prvé energetického zákona uzavřena smlouva o sdružených službách dodávky zemního plynu, kterou žalobci vznikla povinnost dodávat žalovanému zemní plyn do odběrného místa oproti povinnosti žalovaného za dodaný zemní plyn zaplatit sjednanou cenu. Žalobce svoji povinnost splnil a dodaný zemní plyn řádně vyúčtoval, žalovaný však netvrdil ani neprokázal, že by vzniklý nedoplatek uhradil, že jeho povinnost k úhradě této částky nevznikla nebo že by zanikla na základě jiné skutečnosti. Soud proto považuje nárok žalobce na zaplacení jím v žalobě uplatněné částky z titulu nedoplatku za dodávku zemního plynu za oprávněný a uložil žalovanému povinnost tuto částku žalobci uhradit. 8. Protože žalovaný svoji povinnost k úhradě nedoplatku nesplnil řádně a včas, je v prodlení. Žalobci proto vznikl v souladu s § 1970 o. z. nárok na úrok z prodlení. Protože žalobce požaduje výši úroků z prodlení v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., je jeho nárok i v této části po právu, a soud žalobě i v tomto směru vyhověl. 9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 774 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 806 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a.t.”) z tarifní hodnoty ve výši 20 126,95 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze dvou úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně dvou paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a.t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 800 Kč ve výši 168 Kč. 10. Soud aplikoval § 14b AT, neboť z obsahu návrhu je zřejmé, že jde po obsahové stránce o formulace, které žalobce opakovaně, ve skutkově a právně obdobných věcech do formuláře vepisuje. Z úřední činnosti je soudu známo, že žalobcem podávané návrhy v druhově totožných věcech mají stejnou strukturu, stejné rozvržení vylíčení rozhodných skutečností a stejné formulační obraty. Je tak evidentní, že žalobce vychází při sepisování návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ze vzoru, který je u ní ustálený v těchto druhově shodných věcech. Samozřejmě je nezbytné vždy v každé věci změnit označení žalovaného a výši pohledávky, stejně jako označení smlouvy a den jejího uzavření. Toto je však pouze nezbytná individualizace ustáleného vzoru, bez níž by jinak vůbec návrh nemohl být podán. Tuto individualizaci je třeba učinit u každého návrhu. Pokud by provedení takovéto individualizace uplatněného nároku mělo vylučovat aplikaci § 14b AT, pak by ustanovení § 14b AT postrádalo jakýkoliv smysl (bylo od začátku obsolentní), neboť s ohledem na to, že každou pohledávku je třeba individualizovat, by v praxi nemohlo být nikdy použito, což tvůrce předpisu jistě nezamýšlel. Takový výklad by byl proti smyslu právní úpravy, což je nepřípustné (srov. analog. § 2 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.). Proto byl při rozhodování o náhradě nákladů řízení použit § 14b AT. 11. Lhůtu k plnění stanovil soud podle ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal důvod pro její prodloužení.