23 C 212/2023 — Okresní soud v Liberci

1. Žalující strana (dále označená též jako věřitel) se domáhala, aby soud uložil žalované straně zaplatit jí 16 950 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 13 250 Kč od [datum] do zaplacení a částku 2 500 Kč. 2. Mezi žalující stranou (dále označená též jako poskytovatel) a žalovanou stranou (dále označená též jako dlužník) byla uzavřena dne [datum] smlouva o zápůjčce. Na základě této smlouvy byla dlužníkovi poskytnuta částka ve výši 10 000 Kč. Dlužník měl poskytnuté peníze vrátit nejpozději do [datum] spolu s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 3 250 Kč, ale tuto svoji povinnost nesplnil. 3. Z uvedené smlouvy dlužník dluží: a) na poskytnutých penězích částku: 10 000 Kč b) na poplatku za poskytnutí peněz částku: 3 250 Kč c) na nákladech za upomínání částku: 2 500 Kč představující 5 upomínek po 500 Kč odeslaných ve dnech [datum], [datum], [datum], [datum], [datum] d) smluvní pokutu: 3 700 Kč e) zákonný úrok z prodlení z částky 13 250 Kč od [datum] do zaplacení ve výši 11,75 % ročně 4. Žalovaná strana se k žalobě nevyjádřila, v řízení zůstala nečinná. Soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci (§ 153 odst. 1 o.s.ř.) v rozsahu účastníky uplatněných tvrzení a důkazů (§ 101 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř.). Za situace, kdy žalovaná strana zůstala v řízení nečinná, tak soud vycházel z tvrzení žalující strany a jí navržených a soudem provedených důkazů a rozhodl na základě takto zjištěného skutkového stavu. Přičemž při zjišťování skutkového stavu soud postupuje v součinnosti s účastníky tak, aby sporné skutečnosti byly podle míry procesní účasti účastníků zjištěny (§ 6 o.s.ř.) Tomu odpovídá i zásada vyjádřená např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14.4.2003 sp. zn. 22 Cdo 89/2002, že:„ V občanském soudním řízení, které je založeno na procesní aktivitě účastníků, se uplatňuje projednací zásada, podle které mají účastníci ohledně skutečností, ze kterých vyvozují pro sebe příznivé právní následky, břemeno tvrzení a důkazní povinnost. Soud není povinen prověřovat z úřední povinnosti tvrzení, které druhá strana nepopírá a nezpochybňuje.“ 5. Protože věc bylo lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud vyzval účastníky, aby se vyjádřili, zda souhlasí s tím, aby věc byla rozhodnuta bez nařízení jednání (§ 115a o.s.ř.) a stanovil jim lhůtu k vyjádření. Současně soud k výzvě připojil doložku, že nevyjádří-li se účastník v určené lhůtě, bude se předpokládat, že nemá námitky (§ 101 odst. 4 o.s.ř.). Účastníci se k výzvě soudu nevyjádřili a jejich souhlas s takovým postupem je proto předpokládán. 6. Ze smlouvy o„ zápůjčce“ a obchodních podmínek bylo zjištěno, že dlužník obdrží 10 000 Kč za poplatek 3 250 Kč a dluh splatí do 30 dnů. Součástí smlouvy je informace o RPSN a celkové platbě, ujednání o smluvní pokutě a náhradě upomínek tak, jak tvrdí žalující strana. 7. Poskytnutí peněz bylo prokázáno výpisem z běžného účtu s datem [datum]. 8. Žalující strana předložila 5 listin označených jako„ upomínka“ a předžalobní výzvu s podacím lístkem ze dne [datum]. 9. Soud učinil následující skutkový a právní závěr. 10. Žalující strana prokázala uzavření smlouvy o úvěru a poskytnutí peněz dlužníkovi. Dlužník měl ve sjednané době peníze vrátit s úplatou za jejich poskytnutí. 11. Protože se jedná o smlouvu o spotřebitelském úvěru, bylo povinností poskytovatele, aby posoudil schopnost dlužníka úvěr splácet (§ 86 zákona č. 257/2016 Sb.). Žalující strana však v průběhu řízení prohlásila, že doklady k této skutečnosti doplňovat nebude. 12. Podle § 86 z.s.ú.: (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 13. Při výkladu výše uvedeného ustanovení vychází soud z výkladu Krajského soudu v Ústí and [příjmení] – pobočka v Liberci podaném v rozsudku ze dne 11.6.2021 č.j. [číslo jednací], ze kterého vyplývá, že poskytovatel je při zkoumání schopnosti spotřebitele úvěr splácet postupovat s odbornou péčí (§ 75 z.s.ú., § 5 odst. 1 o.z.) a je povinen rozhodné skutečnosti zkoumat a prověřit a nespoléhat se na vyjádření spotřebitele. 14. Žalující strana neprokázala, že by poskytovatel úvěru posoudil úplně, pečlivě a spolehlivě a tedy řádně schopnost dlužníka úvěr splácet. 15. Z rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne [číslo], OPR- [právnická osoba], C [číslo], [anonymizováno]: [číslo] plyne: Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. 16. Vzhledem k tomu, že poskytovatel v průběhu řízení neprokázal, že by posoudil schopnost dlužníka úvěr splácet, je s ohledem na to, aby případná sankce za to byla dostatečně účinná ve smyslu výše uvedeného rozhodnutí, uzavřenou smlouvu posoudit jako neplatnou dle § 580 odst. 1, § 588 o.z., § 87 odst. 1 z.s.ú. S ohledem na § 87 odst. 1 věta třetí z.s.ú. pak soud uložil dlužníku poskytnutou jistinu, která nebyla dosud splacena, vrátit (srov. NS 33 Cdo 3675/2021). K jiným případným platbám ve smlouvě s ohledem na neplatnost smlouvy nemohlo být přihlédnuto, proto v rozsahu upomínek, smluvní pokuty, úplaty a úroku z prodlení z ní byla žaloba zamítnuta. 17. Žalovaná strana byla vyzvána k vrácení peněz. Vzhledem k tomu, že žalovaná strana byla v řízení nečinná, nebylo možné zjistit, v jaké době je schopna dluh splatit (§ 87 odst. 1 z.s.ú., srov. NS 33 Cdo 3675/2021). Je proto třeba vycházet z obecných pravidel tak, že od okamžiku vyzvání je v prodlení a věřiteli vznikl nárok na úrok z prodlení (§ 1970 o.z.). Povinnost platit úrok z prodlení trvá až do zániku dluhu splněním nebo jiným způsobem (k povaze závazku k placení úroků z prodlení srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2007 sp. zn. 21 Cdo 761/2007, jehož závěry jsou použitelné i nadále). Úrok z prodlení náleží ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ke dni okamžiku prodlení. 18. Lhůta k plnění byla stanovena zákonná obecná, neboť nebyly zjištěny skutečnosti odůvodňující stanovení lhůty delší nebo stanovení plnění ve splátkách. 19. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud postupoval dle § 142 odst. 2 o.s.ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Protože předmětem řízení (věcí samou) bylo vedle jistiny i příslušenství, počítá se procesní úspěch z celého předmětu řízení, tedy i z příslušenství (viz např. nález Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. I. ÚS 2717/08, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015 sp. zn. 23 Cdo 2585/2015). Jelikož obě strany měly úspěch ve věci přibližně shodný, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.