20 C 137/2025-35 — Okresní soud v Liberci

1. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 16 799,34 Kč spolu s příslušenstvím s odůvodněním, že žalobkyně nabyla pohledávku za žalovanou na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne , datum, mezi společností , právnická osoba, . jako původním věřitelem a postupitelem a společností , právnická osoba, ., jako postupníkem a novým věřitelem. Původní věřitel uzavřel se žalovaným dne , datum, smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl žalované úvěr ve výši 10 000 Kč, který měl být splacen nejpozději dne 16. 8. 2022. Úvěr byl poskytován z bankovního účtu věřitele na bankovní účet žalované , č. účtu, pod variabilním symbolem , var. symbol, . Žalovaná úvěr v poskytnuté výši čerpala, avšak do uvedeného data splatnosti poskytnuté peněžní prostředky nevrátila. Přes zaslanou výzvu žalovaná ničeho neuhradila.2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila, k nařízenému jednání soudu na dnešní den se nedostavila.3. Soud ve věci prováděl dokazování listinnými důkazy předloženými žalobkyní a učinil z nich jednotlivá skutková zjištění, a z těch pak učinil následující závěr o skutkovém stavu s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, , uzavřela se žalovanou elektronicky, prostřednictvím webové stránky , Anonymizováno, , Smlouvu o úvěru č. , číslo, , na základě které poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované částku ve výši 10 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala právní předchůdkyni žalobkyně vrátit spolu s příslušenstvím v podobě poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 6 799,34 Kč, a to nejpozději do 16. 8. 2022. Před uzavřením smlouvy byl žalované zaslán Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru /smlouva o úvěru č. , číslo, , včetně formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru. Právní předchůdkyní žalobkyně byla žalované na jí označený bankovní účet č. , č. účtu, pod variabilním symbolem , var. symbol, poukázána dne 31. 5. 2022 platba v celkové výši 10 000 Kč / potvrzení o provedení transakce z účtu společnosti , právnická osoba, . Žalovaná ve smlouvě sjednanou částku neuhradila řádně a včas. Pohledávka za žalovanou byla následně na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, postoupena na žalobkyni, přičemž změna v osobě věřitele byla žalované oznámena přípisem ze dne , datum, / smlouva o postoupení pohledávek uzavřená mezi společností , právnická osoba, , jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem dne 10. 12. 2024, včetně seznamu postupovaných pohledávek a dalších příloh, oznámení o postoupení pohledávky. Upomínkou před podáním žaloby ze dne 20. 12. 2024 byla žalovaná vyzvána k úhradě svého dluhu, avšak bez úspěchu /předžalobní výzva adresovaná žalované ze dne 20. 12. 2024, včetně podacího lístku.4. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.5. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.6. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.7. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.8. Po provedeném dokazování dospěl soud v rámci právního hodnocení k závěru, že žaloba žalobkyně je důvodná pouze částečně, co do jistiny, nikoliv v části požadovaného příslušenství.9. Obecné soudy by dle aktuální judikatury Ústavního soudu měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný z www.nalus.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tak vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení uzavřené smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Navíc k závěru, že vnitrostátní soud je zásadně povinen zkoumat z úřední povinnosti dodržování povinností věřitele vyplývajících z vnitrostátních právních předpisů provádějících článek 8 a čl. 10 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice o spotřebitelském úvěru“), když článek 8 ve spojení s článkem 23 směrnice o spotřebitelském úvěru brání vnitrostátní právní úpravě sankce za porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, která požaduje, aby se spotřebitel aktivně dovolával příslušného porušení povinnosti (spotřebitel je povinen neplatnost úvěrové smlouvy namítnout, a to ve tříleté promlčecí době), dospěl i Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ve věci C-679/18 (rozsudek dostupný na www.curia.europa.eu). Pokud pak jde o samotné posouzení úvěruschopnosti, tak jak uzavřel Nejvyšší soud, věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru (zde je sice míněn zákon č. 145/2010 Sb., tyto závěry však jsou aplikovatelné i na zákon č. 257/2016 Sb.), tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu, dostupný z www.nsoud.cz). Ke stejným závěrům pak dospěl i soudní dvůr 5 Evropské Unie ze dne [datum] ve věci C-449/13 (rozhodnutí dostupné z www.curia.europa.eu), který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a dále tak, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. S ohledem na výše uvedené závěry judikatury tedy je pro řádné prověření úvěruschopnosti nezbytné, aby prohlášení dlužníka bylo podepřeno i doklady, není však nezbytné kompletní podložení jednotlivých položek.10. V daném řízení žalobkyně tvrdila, že její předchůdkyně prověřila úvěruschopnost žalovaného, žalovaný byl lustrován z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB, avšak k těmto svým tvrzením žalobkyně nenavrhla a nepředložila odpovídající důkazy. Za této situace tedy dospěl soud k závěru, že v daném případě žalobkyně neprokázala, že by její předchůdkyně řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného při uzavření smlouvy o úvěru, neboť netvrdila, ani neprokázala, že by měla dostatečné informace o pravidelných měsíčních příjmech a výdajích žalovaného na bydlení, dopravu, příp. jiných pravidelných výdajích, a tyto věrohodným způsobem i ověřila (předložení odpovídajících dokladů žalobkyně ani netvrdila). Smlouva o úvěru je tedy v návaznosti na ust. § 86 odst. 1, 2 z. č. 257/2016 Sb. (o spotřebitelském úvěru) dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z. neplatná, a to pro rozpor se zákonem, a tento rozpor je tak zjevný, že k této neplatnosti je soud dle ustanovení