1 C 220/2023-129 — Okresní soud v Lounech

1. Žalobkyně podala u zdejšího soudu žalobu, kterou se po žalovaném domáhala uložení povinnosti zaplatit žalobkyni částku 163 078,61 Kč s příslušenstvím. Svůj návrh odůvodnila tím, že společnost [právnická osoba] (dále jen„ banka“) uzavřela se žalovaným dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 153 010 Kč se sjednaným úrokem ve výši 16,99 %. Žalovaný poskytnutý úvěr řádně a včas nehradil, úvěr byl zesplatněn dopisem ze dne 2.11.2022. Dlužná pohledávka činí jistinu ve výši 161 278,61 Kč, smluvní poplatky ve výši 1 800 Kč, úroky z prodlení ve výši 6 047,91 Kč do 1.2.2023, úrok ve výši 6 123,80 Kč od 2.11.2022 do 1.2.2023. Dále požadovala úrok a úrok z prodlení od 2.2.2023 do zaplacení. Žalobkyně nabyla pohledávku od banky na základě smlouvy o postoupení pohledávek. Banka při hodnocení úvěruschopnosti klienta vycházela z údajů sdělených žalovaným. Banka porovnala jeho příjem a jeho výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ. Žalovaný na úvěr uhradil splátky v celkové výši 10 458 Kč. 2. Soud věc projednal dle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. bez přítomnosti žalovaného, který se nedostavil ani se neomluvil. 3. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutečnosti. 4. Ze smlouvy o úvěru ze dne [datum], základních produktových podmínek spotřebitelského úvěru, všeobecných produktových podmínek, sazebníku soud zjistil, že se banka zavázala poskytnout úvěr žalovanému ve výši 153 010 Kč a dle odst. 2.4. Smlouvy se banka zavázala nejpozději do [datum] převést finanční prostředky v celkové výši 53 000 Kč na příslušné účty určené ke splacení konsolidovaných dluhů a ve výši 100 000 Kč na účet žalovaného. Prostředky byly převedeny dne [datum] ve výši 100 000 Kč na bankovní účet č. [bankovní účet], dne [datum] ve výši 7 373 Kč na bankovní účet č. [bankovní účet], pod [variabilní symbol], dne [datum] ve výši 10 517 Kč na bankovní účet č. [bankovní účet], pod [variabilní symbol] a dne [datum] ve výši 35 120 Kč na bankovní účet č. [bankovní účet], pod [variabilní symbol]. Žalovaný se zavázal platit roční úrok 16,99 %, výše měsíční splátky činila 2 976 Kč, počínaje dnem 20.4.2022. Žalovaný uhradil postupnými splátkami částku 8 927,91 Kč, přičemž poslední platbu poskytl 22.6.2022. Dle výpisů z úvěrového účtu a platební historie žalovaný úvěr čerpal, řádně nesplácel, a dostal se do prodlení se splacením jedné splátky úvěru po dobu delší než 3 měsíce a též do prodlení se splacením více než dvou splátek. Právní předchůdce žalobkyně úvěr zesplatnil ke dni [datum]. Dopisem ze dne 2.11.2022 banka oznámila žalovanému, že celá pohledávka je splatná k tomuto dni. Žalovaný byl vyzván k zaplacení předžalobní výzvou zástupce žalobkyně ze dne [datum] odeslanou na jeho adresu dle poštovního podacího archu dne 16.2.2023. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] včetně přílohy, oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum] včetně podacího archu soud zjistil, že banka pohledávku postoupila žalobkyni a postoupení oznámila žalovanému. 5. Dle vyjádření banky ze dne [datum] výpočet disponibilní částky byl proveden tak, že od příjmů byly odečteny životní výdaje klienta stanovené bankou na základě údajů sdělených žalovaným ve výši 9 626 Kč, splátkové výdaje 4 326 Kč. Životní výdaje byly stanoveny za využití statistických údajů aktuálních výdajů životních nákladů a normativních nákladů na bydlení. Deklarovaný čistý příjem žalovaného činil 21 392 Kč a byl zkontrolován na základě příchozích transakcí na účet klienta. Z vnitřního informačního systému banka zjistila, že žalovaný měl další poskytnuté úvěry mimo ČS spořitelnu s výše uvedeným celkovým splátkovým zatížením po odečtení nového splátkového zatížení byl disponibilní příjem klienta stanoven částkou 17 066 Kč. 6. Shora zjištěný stav soud posoudil podle práva. 7. Mezi bankou a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, jejíž náležitosti jsou upraveny v zákoně č. 89/2012 Sb. občanském zákoníku (dále jen„ občanský zákoník“) a též v zákoně č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Z provedeného dokazování vyplynulo, že banka prověřovala úvěruschopnost žalovaného. Toto prověření dle názoru soudu nebylo provedeno dostatečně, zejména pokud jde o výdaje žalovaného. Banka vycházela z výdajů odhadnutých na základě historických dat z ČSÚ. Faktické výdaje žalovaného nezohlednila. Další příjem domácnosti nebyl ověřen. Banka dostatečně nezohlednila předchozí zadlužení žalovaného, který se brzy po uzavření úvěrové smlouvy dostal do prodlení se splácením. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18, dle kterých neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Nejvyšší soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Banka jako poskytovatel úvěru nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr ve sjednaných splátkách, neboť žádným způsobem neověřila faktické životní výdaje žalovaného a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku) Soud posoudil tuto neplatnost jako absolutní a přihlédl k ní z úřední povinnosti. Vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18, podle kterého články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Soud není vázán právní kvalifikací vzneseného nároku účastníky řízení a je povinen provést podřazení skutkových zjištění příslušné hmotněprávní normě bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami. Jestliže prokázaný skutkový stav umožňuje přiznat žalobkyni plnění, kterého se petitem své žaloby domáhá, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobkyně tohoto plnění dožadovala z jiného právního důvodu, než ze kterého jí skutečně náleží. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovanému ve smlouvě uvedené finanční prostředky byly poskytnuty. Převzal-li žalovaný finanční prostředky na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení. Dle