1 C 348/2022-66 — Okresní soud v Lounech

1. Žalobkyně podala u Okresního soudu v Lounech žalobu, kterou se domáhala, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 19 113 Kč s příslušenstvím. Svůj návrh odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel se žalobkyní smlouvu o úvěru dne [datum], na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 15 000 Kč. Žalovaný se zavázala uhradit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 495 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit dlužnou částku do 30 dnů od poskytnutí úvěru. Z uzavřené smlouvy žalovaný dluží 14 999 Kč na jistině a dluží též poplatky za prodloužení splatnosti úvěru ve výši 2 969 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru 495 Kč, náklady na upomínání v celkové výši 200 Kč a smluvní pokuty v celkové výši 450 Kč, celkem 19 113 Kč. Žalobkyně žádala úrok z prodlení ve výši 196,89 Kč za dobu od 25. 4. 2022 do 26. 5. 2022 a úrok z prodlení v zákonné výši z částky 19 113 Kč od 27. 5. 2022 do zaplacení. Před poskytnutím úvěru žalobkyně prověřila žalovaného jako žadatele o úvěr důsledným zjišťováním jeho kreditního skóre, neboli credit scoringu. Tímto procesem posoudila jeho příjmovou a výdajovou stránku a dále jsou přezkoumávány klientské informace o proměnných jako např. věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení apod. Pro tento účel je využíván statistický model, jehož výstupem je pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta. U žalovaného bylo vycházeno z čistého měsíčního příjmu 30 000 Kč, měsíčních výdajů na domácnost na bydlení ve výši 15 000 Kč, životního minima jednoho dospělého člena domácnosti 3 550 Kč. Žalobkyně provedla kontrolu žalovaného v registru SOLUS, ISIR a CEE, kdy nebyl nalezen závazek po splatnosti, dále bylo nalezeno pozitivní vyhodnocení nebo žalovaný nebyl nalezen. 2. Soud věc projednal dle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. bez přítomnosti účastníků, neboť zástupce žalobkyně se omluvil z jednání a žalovaná se k jednání nedostavila. 3. Z úvěrové smlouvy ze dne [datum], formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, printscreenu ze systému k prokázání odeslání SMS kódu, sazebníku soud zjistil, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému jako klientovi bezúčelový úvěr ve výši 15 000 Kč převodem na bankovní účet č. [bankovní účet] a žalovaný se zavázal vrátit poskytnuté finanční prostředky vč. poplatku ve výši 495 Kč do 21. 9. 2021. Z úvěrové zprávy lze uzavřít, že žalovaný dlouhodobě hospodařil za využití různých typů úvěrů. Ve 14 případech byla jeho žádost o úvěr odmítnuta nebo odvolána. Dle výpisu SOLUS nebyl žalovaný veden v evidenci nebo má příznak C.Z. Dle výpisu ISIR je žalovaný v pořádku. Dle potvrzení o platbě byla částka 15 000 Kč poukázána prostřednictvím brány the pay. na účet č. [bankovní účet]. Dle sdělení [banka] [příjmení] je účet č. [bankovní účet] účtem žalovaného. Dopisem ze dne 25. 3. 2022, podaným dle podacího listu k poštovní přepravě, byl žalovaný upomenut o zaplacení zástupcem žalobkyně s upozorněním na možnost soudního vymáhání. 4. V posuzovaném případě byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena smlouva o úvěru, jejíž náležitosti jsou upraveny v ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku a též v zákoně č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“). Dle ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Toto prověření v tomto případě dle názoru soudu nebylo provedeno dostatečně, když ze skutkových tvrzení žalobkyně vyplývá, že úvěruschopnost nebyla prověřována předložením dokladů ze strany žalovaného ohledně výše příjmu a bylo tak vycházeno z příjmů, které žalovaný deklaroval. Nebyly ověřovány ani faktické výdaje žalovaného spojené s bydlením (např. dokladem SIPO apod.) a další výdaje (např. výpisem z účtu). Soud odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, kdy soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil (např. potvrzením zaměstnavatele dlužníka, daňovým přiznáním apod.). Poskytovatel úvěru je povinen zkoumat nejen příjmy, ale i výdaje zájemce o úvěr. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Soud uzavřel, že žalobkyně jako poskytovatel úvěru nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalované splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku) Soud posoudil tuto neplatnost jako absolutní a přihlédl k ní z úřední povinnosti. Vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C [číslo], podle kterého články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. 5. Soud není vázán právní kvalifikací vzneseného nároku účastníky řízení a je povinen provést podřazení skutkových zjištění příslušné hmotněprávní normě bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami. Jestliže prokázaný skutkový stav umožňuje přiznat žalobkyni plnění, kterého se petitem své žaloby domáhá, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobkyně tohoto plnění dožadovala z jiného právního důvodu, než ze kterého jí skutečně náleží. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovaný ve smlouvě uvedené finanční prostředky čerpal. Převzal-li žalovaný předmět úvěru na základě neplatné smlouvy, byl povinen tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Vzhledem k tomu, že žalovanému byla poskytnuta částka 15 000 Kč a žalovaný dle tvrzení žalobkyně zaplatil 2 Kč, činí bezdůvodné obohacení rozdíl těchto částek tedy 14 998 Kč. Soud při zkoumání výše bezdůvodného obohacení vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 23 Cdo 3008/2007, které je aplikovatelné i v poměrech nového občanského zákoníku, který konstatoval, že byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá, provede soud vzájemné zúčtování obou neoprávněných majetkových prospěchů (v dnešní terminologii bezdůvodného obohacení) a k takovému postupu není třeba ani vzájemné žaloby ani projevu směřujícího k započtení. Takto postupuje při vyčíslení bezdůvodného obohacení ve svých rozhodnutích i finanční arbitr. V řízení nebyl prokázán spor o době k plnění. Soud přiznal žalobkyni i zákonný úrok z prodlení, když tento nárok má oporu v ustanovení § 1