14 C 71/2023 — Okresní soud v Lounech

1. Žalobkyně podala u zdejšího soudu žalobu, kterou se po žalovaném domáhala uložení povinnosti zaplatit žalobkyni částku 12 420 Kč s úrokem z prodlení s tím, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba], [IČO] smlouvu o zápůjčce [číslo] to dne [datum], když na základě této smlouvy předmětná společnost poskytla žalovanému zápůjčku ve výši 9 000 Kč. Nárok žalobkyně tvoří pohledávka ve výši 9 000 Kč a poplatek za zpracování žádostí a poskytnutí zápůjčky ve výši 3 420 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovaného k uhrazení předmětné částky. 2. Okresní soud v Lounech ve věci nařídil jednání na den [datum], ze kterého se právní zástupce žalobkyně řádně omluvil a žalovaná nevyužila svého práva, jednání se nezúčastnila, když jí bylo doručeno uloženo na adresu uvedenou v centrální evidenci obyvatel a soud poté rozhodoval ve věci v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o.s.ř., když vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů. 3. Soud ve věci provedl dokazování listinnými důkazy, když má za prokázané, že mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně byla dne [datum] uzavřena smlouva o zápůjčce [číslo] na jejímž základě se právní předchůdkyně zavázala poskytnou žalované částku ve výši 9 000 Kč a žalovaná se zavázala uhradit tuto jistinu a současně poplatek ve výši 3 420 Kč. Žalovaná byla dále zavázána dluh uhradit v celkové výši nejpozději do 14.5.2022. Soud dále provedl důkaz standardními informacemi o předmětné zápůjčce a potvrzením o provedené platbě na účet žalované. V této souvislosti soud učinil dotaz na [právnická osoba] [anonymizováno], když ze sdělení tohoto peněžního ústavu ze dne 19.4.2023 má soud za prokázané, že příslušný účet, na který byla částka odeslána, byl skutečně účtem žalované a předmětná částka ve výši 9 000 Kč byla na tento účet připsána. Soud tak nemá pochybnosti o skutečnosti, že předmětná částka byla žalované řádně poskytnuta. V neposlední řadě soud provedl důkaz listinami prokazující poskytnutí pohledávky a z těchto má za prokázanou aktivní legitimaci žalobkyně ve věci. 4. V posuzovaném případě byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena smlouva o úvěru, jejíž náležitosti jsou upraveny v ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) a na kterou se vztahuje též zákon č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Z provedeného dokazování vyplývá, že žalobkyně neprověřovala úvěruschopnost žalované, nezkoumala ani faktické výdaje žalované. Žalovaná se pak záhy po uzavření smlouvy dostal do prodlení. Žalobkyně tak neposuzovala úvěruschopnost žalované řádně. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18, dle kterých neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Nejvyšší soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Žalobkyně jako poskytovatel úvěru nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalované splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku) Soud posoudil tuto neplatnost jako absolutní a přihlédl k ní z úřední povinnosti. Vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18, podle kterého články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Soud není vázán právní kvalifikací vzneseného nároku účastníky řízení a je povinen provést podřazení skutkových zjištění příslušné hmotněprávní normě bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami. Jestliže prokázaný skutkový stav umožňuje přiznat žalobkyni plnění, kterého se petitem své žaloby domáhá, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobkyně tohoto plnění dožadovala z jiného právního důvodu, než ze kterého jí skutečně náleží V řízení bylo dále prokázáno, že žalovaná ve smlouvě uvedenou finanční hotovosti čerpala. Převzala-li žalovaná předmět úvěru na základě neplatné smlouvy, je povinna tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Vzhledem k tomu, že žalované byla poskytnuta částka 9 000 Kč a měla zaplatil částku 12 420 Kč, činí výše bezdůvodného obohacení částku 9 000 Kč, když částka ve výši 3 420 Kč nebyla částkou, která byla žalované poskytnuta a jednalo se o poplatek. V této souvislosti soud zdůrazňuje i mimořádně vysokou RPSN ve výši 4933,41 %, která je nad rámec výše uvedeného zjevně v rozporu s dobrými mravy. Soud proto byl nucen zamítnout žalobu v rozsahu, kterým se žalobkyně domáhala částku ve výši 3 420 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % p.a. od 15.5.2022 do zaplacení, neboť v tomto rozsahu se nemohl objednat o bezdůvodné obohacení na rozdíl od částku ve výši 9 000 Kč, která byla zcela nepochybně žalované poskytnuta. 5. Soud přiznal žalobkyni nárok na zákonný úrok z prodlení z přiznané částky, který má oporu v ustanovení § 1970 občanského zákoníku. 6. O náhradě nákladů řízení pak bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. Při posuzování úspěchu a neúspěchu soud dospěl ke skutečnosti, že žalobkyně byla úspěšná v 73 % a neúspěšná v rozsahu 27 %. Po odečtení neúspěchu od úspěchu byla žalobkyně úspěšná v rozsahu 46 %. Žalobkyně měla ve věci úspěch pouze částečný a náhrada nákladů řízení v plné výši by činila částku ve výši 2 200 Kč, sestávající ze tří úkonů právního zastoupení dle § 14ba odst. 1 písm. b) bod 2 Vyhl. č. 177/1996 Sb., tj. 3x 300 Kč, celkem tedy 900 Kč, dále ze tří režijních paušálů po 100 Kč, tj. 300 Kč a zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč, tj. celkem 2 200 Kč. Tato částka je však snížena na 46 %, tedy na částku 1 012 Kč. Vzhledem k tomu, že právní zástupce prokázal, že je plátcem DPH, činí DPH z této částky 212,5