7 C 182/2022-76 — Okresní soud v Lounech

1. Žalobkyně se žalobou a jejím doplněním domáhala po žalovaném zaplacení částky 96 562,24 Kč s příslušenstvím. Svůj návrh odůvodnila tím, že mezi společností [právnická osoba] [IČO] (dále jen„ banka“) a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru [anonymizována dvě slova] [číslo] ve výši 100 000Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splatit v pravidelných 50měsíčních splátkách ve výši 2 531,58 Kč počínaje dnem 18. 3. 2020, strany se dohodly, že úvěr bude úročen sazbou 11,60 % ročně, banka dne [datum] žalovanému úvěr poskytla. Žalovaný svou povinnost nesplnil a nesplácel poskytnutý úvěr řádně a včas. Banka prohlásila úvěr dopisem ze dne 21. 9. 2020 za okamžitě splatný v celé výši, neboť byl žalovaný k tomuto dni v prodlení s více než 2 splátkami zároveň, porušil svoji splátkovou povinnost dle smlouvy o úvěru. Žalobkyně požaduje jistinu ve výši 96 562,24 Kč, smluvní úrok z dlužné jistiny ke dni splatnosti ve výši 824,62 Kč (to je neuhrazená část kapitalizované mého úroku počítaného od 15. 5. 2021 do 16. 9. 2021 z částky 96 562,24Kč v celkové výši 3824,62 Kč), úrok z prodlení kapitalizovaný ke dni 16. 9. 2021 ve výši 2 042,10 Kč, úrok z prodlení ve výši 8,25 % p.a. z částky 96 562,24 Kč od 17. 9. 2021 do zaplacení, smluvní úrok ve výši 11,60 % p.a. z částky 96 562,24 Kč od 17. 9. 2021 do zaplacení. Žalovaný na úvěr uhradil částku v celkové výši 10 810,16Kč a po podání žaloby uhradil částku ve výši 3 000 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla postoupena pohledávka žalobkyni. Žalovanému byla zaslaná předžalobní výzva. 2. Ve věci byl vydán zdejším soudem elektronický platební rozkaz, který byl následně zrušen, neboť se jej nepodařilo doručit do vlastních rukou žalovaného. 3. Ze smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet [anonymizována dvě slova] ze dne [datum], všeobecných produktových podmínek, spotřebitelský splátkový úvěr, sazebníku poplatků na produkty a služby pro fyzické osoby, oznámení o prohlášení úvěru za splatný ze dne 23. 9. 2020, výzvy k úhradě dluhu ze dne 12. 11. 2021, výpisu z úvěrového účtu, platební historie, smlouvy o postoupení pohledávek, přílohy č. 1 – seznam postoupených pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum], poštovních podacích archů soud zjistil, že se banka jako věřitel zavázala poskytnout žalovanému jako klientovi úvěr ve výši 100 000 Kč, sjednaná výše úrokové sazby činila 11,60 % ročně. Žalovaný se zavázal splácet úvěr v měsíčních anuitních splátkách včetně pojištění v 50měsíčních splátkách po 2 531,58 Kč. Dle platební historie, výpisů z úvěrového účtu žalovaný čerpal úvěr ve výši 100 000 Kč dne [datum] a nebyl řádně splácen, uhradil částku 10 810,16 Kč (dne 18. 3. 2020 částku ve výši 2 531,58 Kč, dne 18. 4. 2020 částku ve výši 2 531,58 Kč, dne 14. 5. 2021 částku ve výši 2 446 Kč, dne 16. 6. 2021 částku ve výši 3 301 Kč) a dne 10. 3. 2022 částku ve výši 3 000 Kč. Dopisem ze dne 23. 9. 2020 banka prohlásila celý úvěr za splatný ke dni 21. 9. 2020 a žalovaný byl vyzván k zaplacení do 7.10. 2020. Ze smlouvy o postoupení pohledávek, seznamu postoupených pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum] a poštovního podacího archu ze dne [datum] soud zjistil, že banka postoupila pohledávku za žalovaným žalobkyni a postoupení oznámila žalovanému. Dopisem ze dne 12. 11. 2021 podaným dle podacího listu téhož dne k poštovní přepravě byl žalovaný upomenut o zaplacení zástupcem žalobkyně. 4. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně v návaznosti na poučení soudem doplnila, že právní předchůdce, při schvalování úvěru vycházel z údajů poskytnutých bance klientem, byly kontrolovány veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík a databáze Ministerstva vnitra České republiky. Při hodnocení úvěruschopnosti klienta banka porovnávala deklarovaný příjem ve výši 20 128 Kč, ověřený z běžného účtu vedeného u úvěrujícího, čistého měsíčního příjmu domácnosti ve výši 50 000 Kč s tím, že žalovaný je svobodný, bydlí u rodičů, měl uzavřený pracovní poměr na dobu neurčitou, dosavadní interní splátky byly ve výši 2278,49 Kč. Výpočet disponibilní částky byl proveden tak, že od příjmů byly odečteny splátkové výdaje. Předložený formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru neobsahuje žádné informace o příjmu a výdajích žalovaného o jeho zaměstnavateli osobních a majetkových poměrech. 5. V posuzovaném případě byla mezi bankou a žalovaným uzavřena smlouva o úvěru, jejíž náležitosti jsou upraveny v ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) a též v zákoně č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Již ze samotných skutkových tvrzení žalobkyně vyplývá, že nebyly zkoumány faktické výdaje žalovaného. Není zřejmé, zda a s jakým výsledkem byly prověřovány celkové měsíční příjmy domácnosti ve výši 50 000 Kč. Příjem žalovaného ve výši 20 128 Kč nebyl soudu žádným způsobem doložen, rovněž skutečnost, že byl příjem ověřen z běžného účtu vedeného u úvěrujícího, z žádných dokladů předložených soudů nevyplynula. Úvěruschopnost žalovaného tak nebyla prověřována řádně. Výdajová stránka žalovaného nebyla prověřována a nebyla doložena žádnými doklady. Na základě takto nesprávného a nedostatečného hodnocení žalobkyně nemohla dojít k závěru, že žalovaný bude schopen úvěr splácet. 6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18, dle kterých neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Nejvyšší soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Banka jako poskytovatel úvěru nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalované splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoník). Soud posoudil tuto neplatnost jako absolutní a přihlédl k ní z úřední povinnosti. Vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18, podle kterého články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní p