7 C 96/2022-84 — Okresní soud v Lounech

1. Žalobkyně se žalobou a jejím doplněním domáhala po žalované zaplacení částky 217 560,77 Kč s příslušenstvím. Svůj návrh odůvodnila tím, že mezi společností [právnická osoba] (dále jen„ banka“) a žalovanou byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru ve výši 220 000Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splatit v pravidelných 96měsíčních splátkách ve výši 4 367,49 Kč počínaje dnem 16. 9. 2019, strany se dohodly, že úvěr bude úročen sazbou 15,20 % ročně, banka dne 26. 8. 2019 žalované úvěr poskytla. Žalovaná svou povinnost nesplnila a nesplácela poskytnutý úvěr řádně a včas. Banka prohlásila úvěr dopisem ze dne 20. 5. 2020 za okamžitě splatný v celé výši, neboť byla žalovaná k tomuto dni v prodlení s více než 2 splátkami zároveň, porušila svoji splátkovou povinnost dle smlouvy o úvěru. Žalobkyně požaduje jistinu ve výši 214 212,68 Kč, smluvní úrok z dlužné jistiny ke dni splatnosti ve výši 13 943,63 Kč (z 214 212,68 od 26. 8. 2019 do 20. 5. 2020), smluvní poplatky ve výši 3 348,09Kč, úrok z prodlení kapitalizovaný ke dni 16. 9. 2021 ve výši 26 542,67 Kč, úrok z prodlení ve výši 10 % p.a. z částky 214 212,68 Kč od 17. 9. 2021 do zaplacení, smluvní úrok ve výši 15,20 % p.a. z částky 214 212,68 Kč od 17. 9. 2021 do zaplacení. Žalovaná na úvěr uhradila částku v celkové výši 18 257,27 Kč v rámci posouzení úvěruschopnosti byly kontrolovány veškeré dostupné informace v interních a externích databázích při hodnocení úvěruschopnosti banka porovnávala příjem klienta a jeho výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla postoupena pohledávka žalobkyni. Žalované byla zaslaná předžalobní výzva. 2. Ve věci byl vydán zdejším soudem elektronický platební rozkaz, který byl následně zrušen, neboť se jej nepodařilo doručit do vlastních rukou žalované. 3. Ze smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet [typ produktu] [anonymizováno] ze dne [datum], žádosti o úvěr ze dne [datum], základních produktových podmínek spotřebitelského splátkového úvěru účinných od [datum], všeobecných produktových podmínek, sazebníku poplatků, platební historie soud zjistil, že se banka jako věřitel zavázala poskytnout žalované jako klientovi úvěr ve výši 220 000 Kč, sjednaná výše úrokové sazby činila 15,20 % ročně. Žalovaná se zavázala splácet úvěr v měsíčních anuitních splátkách včetně pojištění v 96měsíčních splátkách po 3 973,49 Kč, úhradu pojištění ve výši 394Kč, měsíční anuitní splátka a úhrada pojištění byla ve výši 4 367, 49 Kč. Dle produktových podmínek je banka oprávněna prohlásit všechny pohledávky z poskytnutého úvěru za splatné ke dni uvedenému v prohlášení v případě, že klient bude v prodlení se splněním jakékoli pohledávky vůči bance. V žádosti o úvěr ze dne [datum] žalovaná uvedla, že je svobodná, má uzavřený pracovní poměr od 8. 7. 2019 do 30. 8. 2018, průměrný čistý měsíční příjem za 3 měsíce ve výši 15 665 Kč, celkový čistý měsíční příjem domácnosti 18 500 Kč, jednu vyživovanou osobu. Dle potvrzení o výši příjmu činil příjem žalované za 1 měsíc částku 15 665 Kč. Dle platební historie, výpisů z úvěrového účtu žalovaná čerpala úvěr ve výši 220 000 Kč dne [datum], úvěr nebyl řádně splácen, uhradila částku 18 257,27 Kč, dosavadní externí splátky žalované byly ve výši 2 000 Kč. Dopisem ze dne 22. 5. 2020 banka prohlásila celý úvěr za splatný ke dni 20. 5. 2020 a žalovaná byla vyzvána k zaplacení do 5. 6. 2020. Ze smlouvy o postoupení pohledávek, seznamu postoupených pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum] a poštovního podacího archu ze dne 4. 10. 2021 soud zjistil, že banka postoupila pohledávku za žalovanou žalobkyni a postoupení oznámila žalované. Dopisem ze dne 12. 11. 2021 podaným dle podacího listu téhož dne k poštovní přepravě byla žalovaná upomenuta o zaplacení zástupcem žalobkyně. 4. V posuzovaném případě byla mezi bankou a žalovanou uzavřena smlouva o úvěru, jejíž náležitosti jsou upraveny v ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) a též v zákoně č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Již ze samotných skutkových tvrzení žalobkyně vyplývá, že nebyly zkoumány faktické výdaje žalované, když bylo vycházeno z historických dat Českého statistického úřadu. Není zřejmé, zda a s jakým výsledkem byly prověřovány celkové měsíční příjmy domácnosti ve výši 18 500 Kč. Žalovaná deklarovala příjem ve výši 15 665 Kč, jednalo se o příjem žalované za jeden měsíc, což nelze mít za dostatečné prověření příjmů na straně žalované. Skutečnosti ohledně úvěruschopnosti žalované týkající se výdajů, nebyly doloženy, úvěruschopnost nebyla tak prověřována řádně. Z dokladů, které žalobkyně předložila je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žalované právní předchůdce žalobkyně vycházel z příjmu žalované u zaměstnavatele, a to pouze za období jednoho měsíce, z osobních a rodinných poměrů deklarovaných žalovanou. Výdajová stránka žalované nebyla prověřována žádnými doloženými doklady. Na základě takto nesprávného a nedostatečného hodnocení žalobkyně nemohla dojít k závěru, že žalovaná bude schopna úvěr splácet. 5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18, dle kterých neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Nejvyšší soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Banka jako poskytovatel úvěru nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalované splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoník). Soud posoudil tuto neplatnost jako absolutní a přihlédl k ní z úřední povinnosti. Vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18, podle kterého články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Soud není vázán právní kvalifikací vzneseného nároku účastníky řízení a je povinen provést podřazení skutkových zjištění příslušné hmotněprávní normě bez ohledu na právní názory vyjádřené stranam