1 C 305/2023-74 — Okresní soud v Lounech

1. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 11 659,50 Kč s příslušenstvím. Svůj návrh odůvodnila tím, že původní věřitel [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ původní věřitel“), uzavřel s žalovanou smlouvu o úvěru č. [číslo úvěru] (dále jen„ smlouva“). Na základě uzavřené smlouvy žalovaná obdržela bezhotovostním převodem na svůj bankovní účet finanční prostředky ve výši 4 600 Kč a zavázala se za poskytnutí úvěru uhradit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 4 463,84 Kč a smluvní úrok z úvěru ve výši jež byla vypočtena z poskytnuté jistiny v sazbě dle smlouvy o úvěru za dobu trvání úvěru. Celkem se tak žalovaná zavázala uhradit částku 9 199,95 Kč před slevou, resp. částku 6 439,95 Kč po slevě do 23.12.2020 Smlouva byla uzavřena prostředky na dálku v žalobě podrobně popsaným způsobem, s tím, že žalovaná smlouvu o úvěru a související dokumenty podepsala pomocí zadání verifikačního SMS kódu. Dokumenty nabyly platnosti a účinnosti zadáním SMS kódu, který měl omezenou dobu platnosti na 48 hodin (čl. III.2. smlouvy). Na základě údajů poskytnutých žalovanou v rámci shora popsaného procesu a výpisů z účtu žalované pak původní věřitel před uzavřením smlouvy ověřoval schopnost a možnosti žalované splácet požadovaný úvěr. Předmětem žaloby učinila žalobkyně jistinu úvěru ve výši 4 600 Kč, úrok kapitalizovaný částkou 951,97 Kč, úrok z prodlení v zákonné výši od 24. 12. 2020 do zaplacení, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 434 Kč, smluvní pokutu ve výši 2 300 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 4 463,84 Kč a náklady vymáhání ve výši 295,66 Kč. 2. Svoji aktivní legitimaci v řízení žalobkyně doložila odkazem na projekt fúze sloučením ze dne [datum], kdy došlo ke sloučení zanikající společnosti [právnická osoba], [IČO] se společností [právnická osoba], [IČO]. V rámci tohoto procesu přešlo veškeré jmění zanikajících společností, tedy i všechny dotčené vymáhané pohledávky, na nástupnickou společnost. Z původního věřitele byla pohledávka za žalovaným následně postoupena na žalobkyni, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] s účinností k témuž dni, přičemž změna v osobě věřitele byla žalované oznámena přípisem původního věřitele ze dne [datum]. Soud shledal, že žalobkyně je tak v řízení aktivně legitimována. 3. Soud věc projednal podle ustanovení § 101 odst. 3 o.s.ř. bez přítomnosti účastníků. Při rozhodování soud vycházel z listinných důkazů založených ve spise, které pro posouzení věci považoval za postačující. 4. Žalobkyně předložila listiny nazvané Smlouva o úvěru ze dne [datum], č. [číslo úvěru], formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru,, předžalobní výzvu ze dne [datum], postupní smlouvu včetně dodatku, oznámení původního věřitele o postoupení pohledávky, doklad o zaplacení ceny postoupených pohledávek. Pokud jde o zkoumání schopnosti žalované úvěr splatit, předložila žalobkyně k důkazu výpis z běžného účtu žalované vedeného u poskytovatele úvěru. 5. Soud dospěl k následující závěru o skutkovém stavu věci: Žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně prostřednictvím jejích internetových stránek dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru, kterou„ podepsala“ SMS kódem a žalobkyně jí vyplatila částku ve výši 4 600 Kč. Dle předložené smlouvy v písemném vyhotovení se žalovaná zavázala uhradit formou jednorázové splátky s datem splatnosti [datum] včetně poplatku za poskytnutí úvěru a úroku, celkem 9 199,95 Kč před slevou, resp. částku 6 439,95 Kč po slevě do [datum]. Žalobkyně po postoupení pohledávky původního věřitele vyzvala žalovanou prostřednictvím právního zástupce výzvou ze dne 2. 9. 2022 k zaplacení svých pohledávek ve výši 12 946,42 Kč do 13. 9. 2022 a tuto výzvu dle poštovního podacího archu odeslala na adresu žalované dne 5. 9. 2022. Ze zprávy [právnická osoba] ze dne [datum] soud zjistil, že na účet č. [bankovní účet], jehož majitelkou byla žalovaná, byla v měsíci listopadu 2020 připsána částka 4600 Kč od plátce [právnická osoba]. 6. Po právním posouzení shora zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žalovaná ve vztahu k žalobkyni vystupovala jako spotřebitelka, jelikož nejednala v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu povolání (§ 3 písm. a) zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru – dále již jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), tj. vztah mezi žalovanou a žalobkyní podléhal úpravě zákona o spotřebitelském úvěru. Z § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru se podává, že věřitel je povinen počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná. Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní, ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Dále ohledně tvrzeného uzavření smlouvy o úvěru prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (prostřednictvím internetu), pak soud dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla své břemeno důkazní (§ 101 odst. 1 písm. b) o.s.ř.), aniž o této skutečnosti mohla být řádně poučena ve smyslu § 118a odst. 3 o.s.ř., neboť se z nařízeného jednání omluvila. Žalobkyně se omezila na předložení smlouvy o úvěru a formuláře pro standartní informace o úvěru, avšak ani jedna z uvedených listin neobsahuje vlastnoruční či zaručený elektronický podpis a není tudíž zřejmé, zda osoba, se kterou právní předchůdkyně žalobkyně komunikovala, je právě žalovaná v této věci. 7. Z § 104 zákona o spotřebitelském úvěru se podává, že smlouva, v níž se sjednává spotřebitelský úvěr, vyžaduje písemnou formu. Písemnou formu, jak vyplývá z textu citovaného ustanovení, je přitom nutno odlišit od formy listinné, neboť písemná forma může být realizována i bez listinné podoby a bez trvalého nosiče dat, například elektronickými prostředky komunikace na dálku, které splňují požadavky občanského zákoníku na písemnou formu, tedy možnost zachycení obsahu právního úkonu a určení osoby, která právní úkon učinila (§ 561 odst. 1 o.z. a § 562 odst. 1, 2 o.z.). To by však nebyl tento případ, neboť ke sjednání smlouvy mělo dojít prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, a to zasláním SMS kódu, čímž mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru. Tato forma přitom nesplňuje požadavek na jednoznačnou identifikaci osoby, která smlouvu sjednává, neboť se tak děje (mimo jiné) bez uznávaného elektronického podpisu, resp. jiného jednoznačného identifikátoru v rámci uceleného systému zabezpečených internetových stránek. Nutno tudíž uzavřít, že v projednávaném případě smlouva, v níž měl být sjednán spotřebitelský úvěr, trpí nedostatkem písemné formy. V § 104 zákona o spotřebitelském úvěru je dále uvedeno, že nesplnění písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy. Zákon se zde přitom odchyluje od obecné úpravy stanovící, že právní úkon, který není učiněn ve formě stanovené zákonem, je neplatný (§ 582 odst. 1 o.z.), neboť v případě smlouvy o spotřebitelském úvěru by sankce neplatnosti dopadla nepřiměřeně tvrdě na spotřebitele, který by tím ztratil výhodu splátek, a mohl by se tak dostat do obtížně řešitelné situace, když prostředky z úvěru již zpravidla použil a nemá možnost je bezprostředně splatit v celé výši – kdyby měl tyto prostředky k dispozici, patrně by úvěru vůbec nevyužil. Toto ustanovení je nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele, tak, že nedostatek písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy, pouze pokud by neplatnost způsobila zhoršení postavení spotřebitele, neboť požadavek písemné formy smlouvy je jednou z forem ochrany spotřebitele, jelikož smlouva v písemné formě zaručuje uchování pro spotřebitele nezbytných údajů, týkajících se splácení poskytnutých prostředků, kontaktních údajů věřitele, údajů o době trvaní úvěru, úrokové sazbě, výši splátek a dalších. V projednávaném případě, dle v žalobě tvrzené smlouvy, měly být poskytnuté peněžní prostředky vráceny jednorázově, nikoli tedy ve splátkách a sankce neplatnosti smlouvy tak zhoršení postavení spotřebitele nezpůsobí. V dané věci by naopak nedostatek písemné formy svědčil ve prospěch věřitele, který by tak měl možnost (bez ohledu na to, zda se tak skutečně děje či nikoliv) obsah smlouvy (zejména ujednání o smluvních pokutách a dalších sankcích) kdykoli v neprospěch spotřebitele měnit, neboť po