1 C 380/2023-60 — Okresní soud v Lounech

1. Předmětem řízení v této věci je nezaplacená část úvěru podle smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne [datum], na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr až do výše 29 700 Kč s možností postupného čerpání. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem splatit včetně příslušenství dle čl. IV a čl. IX. Smlouvy do sjednaného data splatnosti. Před poskytnutím úvěru žalobkyně posoudila schopnost žalovaného úvěr splatit na základě údajů, které jí žalovaný sdělil a nahlédnutím do veřejně dostupných registrů - výpis z centrální evidence exekucí, výpis z insolvenčního rejstříku, výpis z registru neplatných dokladů, výpis z registru PČR hledaných osob, výpis z registru politicky aktivních osob (registr [příjmení]), výpis katastrálního rejstříku – kontrola platnosti adresy, výpis z registru„ sankční seznamy“ a interní registry historie klienta. Úvěr byl žalovanému vyplacen na účet [bankovní účet] prostřednictvím bankovního převodu z bankovního účtu žalobkyně dne [datum] v částce 29 700 Kč. Žalovaný si při sjednávání Smlouvy zvolil následující volitelné služby, v souladu s čl. II Smlouvy a čl. 2 Sazebníku: - služba“ [anonymizována dvě slova] za poplatek ve výši 220 Kč; - služba“ [anonymizováno] za poplatek ve výši 165 Kč, informační SMS servis 58 Kč. Žalovaný požádal 2x o odklad splatnosti úvěru celkově o 37 dní a splatnost úvěru nastala tedy dne 20. 12. 2022 Částky zaplacené žalovaným jsou použity nejprve na úhradu výdajů, které je třeba nahradit, dále na úhradu úroků z prodlení, pak smluvních pokut, poté poplatků za doplňkové služby a nakonec na zaplacení jistiny úvěru. Žalovaný z uzavřené smlouvy dluží žalobkyni částku 29 700 Kč na jistině úvěru, částku 7 430 Kč na poplatku za poskytnutí úvěru, částku 220 Kč za službu„ [anonymizována dvě slova]“ a částku 165 Kč za službu„ [anonymizováno]“ a za službu informační servis 58 Kč. Žalovaný ve prospěch pohledávek ze smlouvy neuhradil ničeho a žalobkyně uplatnila též nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení od 21. 12. 2022 do zaplacení a smluvní pokuty ve výši 0,1 % ze zůstatku úvěru od 21. 12. 2022 do 21. 3. 2023 v kapitalizované částce 3 569,11 Kč. 2. Soud dospěl k následující závěru o skutkovém stavu věci: Žalovaný uzavřel se žalobkyní prostřednictvím jejích internetových stránek dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru s postupným čerpáním, kterou„ podepsal“ SMS kódem, na základě které mu žalobkyně poskytla úvěr ve výši 29 700 Kč, které se žalovaný zavázal uhradit formou jednorázové splátky s datem splatnosti 20.12.2022. Žalovaný se ve smlouvě zavázal uhradit žalobkyni poplatek za sjednání úvěru ve výši 7 430 Kč a měsíčně částky 110 Kč za službu„ [anonymizována dvě slova]“ a 29 Kč za informační SMS servis a dále částku 165 Kč za službu„ [anonymizováno]“, jako volitelné služby poskytnuté žalobkyní žalovanému v souvislosti s poskytnutím úvěru. Smlouva byla uzavřena na dobu 1 roku s tím, že se automaticky prodlužuje vždy na dobu 1 roku, pokud poslední den uvedeného předchozího roku nejsou závazky z této smlouvy splněny. Žalobkyně vyzvala žalovaného prostřednictvím právního zástupce k zaplacení svých pohledávek ve výši 42 847,41 Kč do tří dnů výzvou ze dne 14. 7. 2023 a tuto výzvu dle poštovního podacího lístku téhož dne odeslala žalovanému. Ze zprávy [právnická osoba] ze dne [datum] soud zjistil, že na účet č. [bankovní účet], jehož majitelem byl žalovaný, byla dne [datum] připsána částka 29 700 Kč z účtu žalobkyně. 3. Po právním posouzení shora zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žalovaný ve vztahu k žalobkyni vystupoval jako spotřebitel, jelikož nejednal v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu povolání (§ 3 písm. a) zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru – dále již jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) podléhal vztah mezi žalovaným a žalobkyní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru. Z § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru se podává, že věřitel je povinen počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná. Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní, ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Dále ohledně tvrzeného uzavření smlouvy o úvěru prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (prostřednictvím internetu), pak soud dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla své břemeno důkazní (§ 101 odst. 1 písm. b) o.s.ř.), aniž o této skutečnosti mohla být řádně poučena ve smyslu § 118a odst. 3 o.s.ř., neboť se z nařízeného jednání omluvila. Žalobkyně se omezila na předložení smlouvy o úvěru a obchodních podmínek, avšak ani jedna z uvedených listin neobsahuje vlastnoruční či zaručený elektronický podpis a není tudíž zřejmé, zda osoba, se kterou právní předchůdkyně žalobkyně komunikovala, je právě žalovaný v této věci. 4. Z § 104 zákona o spotřebitelském úvěru se podává, že smlouva, v níž se sjednává spotřebitelský úvěr, vyžaduje písemnou formu. Písemnou formu, jak vyplývá z textu citovaného ustanovení, je přitom nutno odlišit od formy listinné, neboť písemná forma může být realizována i bez listinné podoby a bez trvalého nosiče dat, například elektronickými prostředky komunikace na dálku, které splňují požadavky občanského zákoníku na písemnou formu, tedy možnost zachycení obsahu právního úkonu a určení osoby, která právní úkon učinila (§ 561 odst. 1 o.z. a § 562 odst. 1, 2 o.z.). To by však nebyl tento případ, neboť ke sjednání smlouvy mělo dojít prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, a to zasláním SMS kódu, čímž mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru. Tato forma přitom nesplňuje požadavek na jednoznačnou identifikaci osoby, která smlouvu sjednává, neboť se tak děje (mimo jiné) bez uznávaného elektronického podpisu, resp. jiného jednoznačného identifikátoru v rámci uceleného systému zabezpečených internetových stránek. Nutno tudíž uzavřít, že v projednávaném případě smlouva, v níž měl být sjednán spotřebitelský úvěr, trpí nedostatkem písemné formy. V § 104 zákona o spotřebitelském úvěru je dále uvedeno, že nesplnění písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy. Zákon se zde přitom odchyluje od obecné úpravy stanovící, že právní úkon, který není učiněn ve formě stanovené zákonem, je neplatný (§ 582 odst. 1 o.z.), neboť v případě smlouvy o spotřebitelském úvěru by sankce neplatnosti dopadla nepřiměřeně tvrdě na spotřebitele, který by tím ztratil výhodu splátek, a mohl by se tak dostat do obtížně řešitelné situace, když prostředky z úvěru již zpravidla použil a nemá možnost je bezprostředně splatit v celé výši – kdyby měl tyto prostředky k dispozici, patrně by úvěru vůbec nevyužil. Toto ustanovení je nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele, tak, že nedostatek písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy, pouze pokud by neplatnost způsobila zhoršení postavení spotřebitele, neboť požadavek písemné formy smlouvy je jednou z forem ochrany spotřebitele, jelikož smlouva v písemné formě zaručuje uchování pro spotřebitele nezbytných údajů, týkajících se splácení poskytnutých prostředků, kontaktních údajů věřitele, údajů o době trvaní úvěru, úrokové sazbě, výši splátek a dalších. V projednávaném případě, dle v žalobě tvrzené smlouvy, měly být poskytnuté peněžní prostředky vráceny jednorázově, nikoli tedy ve splátkách a sankce neplatnosti smlouvy tak zhoršení postavení spotřebitele nezpůsobí. V dané věci by naopak nedostatek písemné formy svědčil ve prospěch věřitele, který by tak měl možnost (bez ohledu na to, zda se tak skutečně děje či nikoliv) obsah smlouvy (zejména ujednání o smluvních pokutách a dalších sankcích) kdykoli v neprospěch spotřebitele měnit, neboť pokud smlouva není v listinné podobě (resp. zachycena na trvalém nosiči dat), nelze již s odstupem času zjistit, zda smlouva (či obchodní podmínky) předložená soudu odpovídá té, která byla vystavena na internetových stránkách žalobkyně ke dni jejího tvrzeného uzavření. 5. S přihlédnutím ke shora vyloženým specifikům daného případu považuje soud za nezbytné s nedodržením písemné formy smlouvy, v souladu s principy ochrany spotřebitele, spojit sankci absolutní neplatnosti dle § 582 odst. 1 o.z. Pokud by tak neučinil, pozbylo by ust