14 C 32/2024-36 — Okresní soud v Lounech

1. Žalobce podal u Okresního soudu v Lounech žalobu, ve které se domáhal po žalované zaplacení částky 28 014 Kč se smluvním úrokem ve výši 0,1 % denně z této částky od 30. 8. 2023 do zaplacení a dále úrok ve výši 50 % p.a. z částky 28 014 Kč od 30. 8. 2023 do zaplacení. Svou žalobu odůvodnil tím, že žalovaná uzavřela dne , datum, s žalobcem jako věřitelem smlouvu o zápůjčce, na základě, které poskytl žalobce žalované zápůjčku ve výši 20 000 Kč, a to ke dni , datum, . Žalované však ve skutečnosti byla poskytnuta částka ve výši 18 399,20 Kč, když rozdíl mezi částkou 20 000 Kč a 18 399,20 Kč tvoří odměna poskytovatele, tedy žalobce. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnuté peněžní prostředky, a to ve splátkách uvedených ve smlouvě o půjčce. Žalobce dle svého tvrzení provedl posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaná uhradila pouze první tři splátky v celkové výši 4 002 Kč a následně dle tvrzení žalobce byl dluh ke dni 29. 8. 2023 zesplatněn. Dle tvrzení žalobkyně činila v době podání žaloby pohledávka částku ve výši 28 014 Kč, když žalobce vycházel ze skutečnosti, že žalovaná měla uhradit částku ve výši 32 016 Kč minus uhrazené částky ve výši 4 002 Kč a z tohoto výpočtu vyplynula žalovaná částka ve výši 28 014 Kč. Žalobce se dále domáhal, jak je i výše uvedeno, zaplacení smluvního úroku ve výši 0,1 % denně a úroku ve výši 50 % p.a. z dlužné částky.2. Okresní soud v Lounech následně nemohl vydal platební rozkaz s ohledem na požadovaný úrok z prodlení ve výši 50 % p.a. a soud ve věci nařídil jednání na den 31. 5. 2024, před jehož zahájením vzal žalobce žalobu zpět v částce 300 Kč, která byla žalovanou v mezidobí uhrazena. Následně tak žalobce požadoval uhrazení částky 28 114Kč se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,1 % denně a smluvního úroku ve výši 50 % p.a. s tím, že uhrazená částka ve výši 300 Kč byla započtena na smluvní úrok z prodlení.3. Právní zástupce žalobce se z jednání omluvil a žalovaná se jednání osobně zúčastnila, když dlužnou částku v rozsahu jistiny uznala co do důvodu i výše, nikoliv však příslušenství, které požaduje za neúměrné a poukázala na svoji špatnou finanční situaci. V této souvislosti uvedla, že její příjem činí částku ve výši 32 000 Kč, avšak je samoživitelkou, která hradí nájem ve výši 17 510 Kč, má ve své péči dvě děti, z toho jedno nezletilé, přičemž obě děti studují. Na jedno z dětí přispívá otec částkou ve výši 900 Kč a na dceru, která je v současné době nezletilá její otec nepřispívá ničeho a výživné je v současné době vymáháno soudně. V této souvislosti žalovaná pobírá příspěvek na bydlení, když za nezletilou dceru hradí školné ve výši 4 500 Kč měsíčně, neboť je na internátu. Dále dětem hradí cestovné a příslušné pojistky. Žalovaná současně poukázala na svůj špatný zdravotní stav, , Anonymizováno, .4. Soud ve věci provedl dokazování listinnými důkazy, když ze smlouvy o zápůjčce číslo , hodnota, má za prokázané, že tato smlouva byla uzavřena dne , datum, a žalované byla poskytnuta zápůjčka ve výši 20 000 Kč se smluvním úrokem ve výši 50 % při měsíční splátce 1 334 Kč po dobu 24 měsíců. Žalovaná tak byla zavázána uhradit částku ve výši 32 016 Kč. V článku 2.2. této smlouvy bal současně dohodnuto, že věřiteli náleží jednorázová platba za poskytnutí zápůjčky ve výši 5 % z celkové částky, minimálně však 1 000 Kč a v článku 3.3. smlouvy byl dohodnuto smluvní úrok z prodlení ve výši 0,1 % p.a. Jak je výše uvedeno, žalovaná nijak nezpochybňuje poskytnutí příslušné zápůjčky. V neposlední řadě soud provedl důkaz detailem pohybu v účtu prokazující čerpání zápůjčky na účet žalované, důkaz prokazující převod předmětné částka a splátkový kalendář, byť sodu opakovaně zdůrazňuje, že žalovaná tyto skutečnosti nezpochybňuje.5. Podle ustanovení § 2390 občanského zákoníku přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle ustanovení § 2392 odst. 1 občanského zákoníku lze při peněžité zápůjčce sjednat úroky. Z provedeného dokazování vyplynulo, že věřitel, tedy žalobce prověřoval úvěruschopnost žalované. Toto prověření nebylo provedeno dostatečně. Věřitel se spokojil se zjištěním mzdy žalované, výpisy z jejího bankovního účtu za tři měsíce a výpisem z centrální evidence exekucí. Je však nutné zdůraznit, že tato zjištění v žádném případě nemohla obsáhnout komplexní osobní a majetkové poměry žalované. Přestože žalovaná pobírá mzdu ve výši zhruba 32 000 Kč čistého v současné době, když v době poskytnutí úvěru činila tato částka cca 29 000 Kč, nezohlednil žalobce další skutečnosti, především pak zcela pominul, že žalobkyně je samoživitelka, pečující o nezletilou dceru ve věku 16 let a dále žije ve společné domácnosti se synem, který je sice již zletilý, avšak studuje. O její nepříliš dobré finanční situaci, která vyplývá i ze skutečnosti, že na jedno z dětí pobírá výživné pouze ve výši 900 Kč a na druhé částku žádnou (zde je ovšem nutné zdůraznit, že syne je již zletilý) svědčí i ta skutečnost, že pobírá příspěvek na bydlení. V neposlední řadě je dlouhodobě výrazně zhoršený zdravotní stav žalované a o její dlouhodobě špatné finanční situaci svědčí i ta skutečnost, že teprve dne , datum, vydal Krajský soud v , adresa, usnesení, kterým vzal na vědomí splnění oddlužení žalované. Je tak zjevné, že její špatná finanční situace je dlouhodobá. Lze tak v této situaci analogicky vycházet z ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18, dle kterých neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Nejvyšší soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V tomto případě je nezpochybnitelné, že žalobce při uzavření smlouvy o zápůjčce jako věřitel a poskytovatel předmětné finanční částky nedostál odborné péče náležitě zjistit schopnost žalované splácet dluh ve sjednaných splátkách. Lze tak konstatovat, že smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku.) Soud posoudil tuto neplatnost jako absolutní a přihlédl k ní z úřední povinnosti. Vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-679/18, podle kterého články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne , datum, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost