12 C 93/2021-29 — Okresní soud v Litoměřicích

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky ve výši 6 000 Kč s příslušenstvím, přičemž částka ve výši 6 000 Kč je tvořena jistinou ve výši 4 000 Kč a dále smluvní pokutou za prodlení žalovaného ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, tedy 2 000 Kč, příslušenství žalované částky spočívá v zákonném úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 4 000 Kč od 13. 12. 2019 do zaplacení, kapitalizovaném zákonném úroku z prodlení ve výši 500,22 Kč a náhrady nákladů na upomínání ve výši 150 Kč. 2. Žalobkyně uvedla, že žalovaný uzavřel s předchůdcem žalobkyně [právnická osoba], [IČO] dne 13. 3. 2018 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 4 000 Kč, který se žalovaný zavázal uhradit do 30 dnů. Dne 30. 4. 2018 uzavřel žalovaný s předchůdcem žalobkyně dodatek ke smlouvě o úvěru, kterým byla prodloužena splatnost úvěru do 30. 5. 2018. Žalobkyně v žalobě tvrdila, že předchůdce žalobkyně zkoumal schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splácet, a to nahlížením do registrů – insolvenčního rejstříku, bankovního registru klientských informací a nebankovního registru klientských informací. Žalovaný úvěr nesplatil. Žalobkyně pohledávku nabyla smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 9. 12. 2019. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 4. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 13. 3. 2018 soud zjistil, že předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu, na jejímž základě předchůdce žalobkyně poskytl téhož dne žalovanému v hotovosti úvěr ve výši 4 000 Kč a žalovaný se jej zavázal splatit v jediné měsíční splátce. Z dodatku k této smlouvě, označeného jako smlouva o úvěru [číslo] ze dne 30. 4. 2018, soud zjistil, že tento není žalovaným podepsán, a dokument tedy uzavření písemného dodatku ke smlouvě o úvěru neprokazuje. 5. Z listiny nazvané„ Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru“ soud zjistil, že se žalovaný dne 13. 3. 2018 seznámil s předsmluvními informacemi o poskytnutém spotřebitelském úvěru. Z listiny nazvané„ Obchodní podmínky [právnická osoba] pro poskytování úvěrů splatných jednorázově ([anonymizováno] [rok] [číslo])“ soud zjistil, že tento dokument není žalovaným podepsán a není tedy prokázáno, že je žalovaný obdržel. 6. Z upomínky ze dne 22. 4. 2018, opakované výzvy k úhradě ze dne 30. 6. 2018, z předžalobní výzvy k okamžité úhradě dluhu ze dne 11. 7. 2018 a z výzvy před podáním žaloby ze dne 7. 9. 2020 soud zjistil, že předchůdce žalobkyně žalovaného opakovaně vyzýval k úhradě žalovaného dluhu. Z podacího archu ze dne 9. 9. 2020 soud zjistil, že žalovanému byla v tento den odeslána zásilka. 7. Pokud jde o aktivní legitimaci žalobkyně, bylo provedenými listinnými důkazy - - Oznámením o postoupení pohledávky ze dne 7. 1. 2020 s podacím archem ze dne 8. 1. 2020 a Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 1. 12. 2019 s přílohou a z Potvrzení o přijetí platby ze dne 19. 12. 2019 prokázáno, že předchůdce žalobkyně postoupil celou žalovanou pohledávku se všemi právy souvisejícími žalobkyni. 8. Soud má tedy za prokázané, že mezi předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena dne 13. 3. 2018 smlouva o úvěru. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši 4 000 Kč. Úvěr se žalovaný zavázal splatit v jediné měsíční splátce. Sazba úvěru a RPSN byly sjednány ve výši 0 % ročně v případě splacení úvěru do 30 dnů. Pro případ odkladu splatnosti byla RPSN sjednána v pohyblivé sazbě od 303,90 % do 1 081,60 %. Žalovaný úvěr řádně nesplatil a dostal se tak do prodlení s placením. 9. Podle § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ NOZ“) se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. 10. Podle § 2395 NOZ se smlouvou o úvěru zavazuje úvěrující, že na požádání úvěrovaného poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 11. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 12. Podle § 580 odst. 1 NOZ je neplatné právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 13. Podle § 588 NOZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 14. Podle § 2991 odst. 1 NOZ kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 15. Podle § 1970 NOZ po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., stanoví výši úroku z prodlení. 16. Soud se z moci úřední zabýval předloženou úvěrovou smlouvou se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem (čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008, a také rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další) a jeho transpozicí ve výše uvedeném ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru. 17. Žalobkyně dle soudu neprokázala splnění povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet žalovaný úvěr. Žalobkyně v žalobě tvrdila, že zkoumala schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splácet nahlížením do registrů, resp. prověřováním bonity žalovaného, nepředložila však jediný důkaz o tom, že tak skutečně učinila. Soud neshledal její postup dostačujícím, když žádným způsobem neprokázala, že by před poskytnutím úvěru posuzovala příjmy a výdaje žalovaného, aby tak zjistila jeho volné prostředky a ujistila se, že bude schopen dostát svým závazkům. 18. Citovaná směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ byla zapracována do zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen zákon o spotřebitelském úvěru). Zákon o spotřebitelském úvěru v § 87 odst. l upravuje následek, který nastane, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. l větou druhou (posouzení úvěruschopnosti spotřebitele), a to sankci neplatnosti smlouvy. S ohledem na použité slovní vyjádření ve větě druhé § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, by bylo možné tuto úpravu vnímat a vyložit jako relativní neplatnost, neboť spotřebiteli dává možnost námitku neplatnosti uplatnit. Touto problematikou se však v poslední době zabýval jak Nejvyšší soud České republiky, jehož hlavním úkolem je zajišťování jednoty a zákonnosti rozhodovací praxe českých soudů, tak i Ústavní soud, jehož nálezy jsou pro obecné soudy závazné (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky). Nejvyšší soud se k následkům, které nastanou, pokud poskytovatel s odbornou péčí neposoudí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjádřil v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, v němž dospěl k závěru, že pokud poskytovatel takovou povinnost nesplní, je smlouva (absolutně) neplatná. Ačkoli v tomto rozsudku byl řešen spotřebitelský úvěr poskytnutý podle dřívějšího zákona o spotřebitelském úvěru (zák. č. 145/2010 Sb.), z jehož dikce § 9 odst. l by bylo možné dovozovat absolutní neplatnost smlouvy, i výklad tohoto ustanovení nebyl jednoznačný (k tomu srovnej komentář § 9 odst. l zákona o spotřebitelském úvěru uveřejněný v systému ASPI), a proto jsou závěry tohoto rozhodnutí aplikovatelné i na spotřebite