7 C 539/2022-101 — Okresní soud v Litoměřicích

1. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”). 2. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na určení vlastnického práva k ve výroku I. Citovaným nemovitostem. Žalobkyně v žalobě uvedla, že účastníci řízení jsou všichni formou duplicitního zápisu zapsáni jako vlastníci věcí nemovitých zapsaných na listu vlastnictví [číslo] pro. k. ú. [obec], konkrétně se jedná o pozemky par. [číslo]. Skutečnost duplicitního zápisu je v listu vlastnictví výslovně uvedena v oddíle [anonymizováno]. Vlastník, jiný oprávněný. Z listu vlastnictví je tak patrné, že k věcem nemovitým je jako výlučný vlastník celku zapsána jednak žalobkyně a dále jako podíloví spoluvlastníci každý z žalovaných v rozsahu id. ½ k celku. Žalobkyně podala žalobu na určení svého výlučného vlastnického práva k věcem nemovitým za účelem odstranění duplicitního zápisu a za účelem odstranění nesprávného zápisu vlastnického práva pro žalované. Ve věci je dán naléhavý právní zájem na určení vlastníka, neboť zápis v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti, přičemž v takovém případě je naléhavý právní zájem dán vždy. Naléhavý právní zájem je dále podpořen tím, že na listu vlastnictví je aktuálně zapsán nespočet zatížení v podobě zástavních práv, nařízených exekucí, exekučních příkazů apod., které jsou však na listu vlastnictví zapsány pouze a jen v důsledku nesprávného zápisu vlastnického práva pro žalované jako důsledku duplicitního zápisu. Naléhavý právní zájem je podpořen i tou skutečností, že účastníci řízení nejsou schopni duplicitní zápis odstranit ve vzájemné součinnosti, když žalovaný 1. se aktuálně nachází v insolvenci, řízení je vedené pod [insolvenční spisová značka]. Žalovaný 1. vystupuje i jako povinný v exekucích, tyto jsou aktuálně přerušeny probíhající insolvencí. Žalovaný 2. pak také vystupuje jako povinný v exekucích. Tedy oba žalovaní jsou omezeni v možnostech disponovat s majetkem. Jediným oprávněným vlastníkem věci nemovitých v režimu výlučného vlastnictví je žalobkyně. Příčinou duplicitního zápisu na listu vlastnictví je skutečnost, že právní předchůdci žalovaných, přestože věci nemovité prodali a v souvislosti s prodejem byl povolen vklad vlastnického práva pro kupující – tj. nové vlastníky, tak současně se zápisem nových vlastníků nedošlo k výmazu zcizitelů. Toto„ nevymazání“ původních vlastníků, pak dalo vzniknout linii zápisů pro domnělé právní nástupce původních vlastníků. Tyto zápisy nastávaly v důsledku dědických řízení a takto nastal i zápis žalovaných. Původními vlastníky věcí nemovitých byli manželé [jméno] a [jméno] [celé jméno žalovaného]. Jmenovaní manželé [celé jméno žalovaného] věci nemovité prodali manželům [příjmení] ([příjmení] [příjmení] [příjmení] a [jméno] [příjmení]). Po smrti [jméno] [příjmení] se stal jediným vlastníkem celku její manžel [příjmení] [jméno] [příjmení] Pan [příjmení] [jméno] [příjmení] nemovitosti prodal manželům [příjmení] [jméno] [příjmení] (otec žalobkyně) a [jméno] [příjmení] (matka žalobkyně). Manželé [příjmení] se v souvislosti s rozvodem svého manželství majetkově vypořádali tak, že věci nemovité připadli panu [příjmení] [jméno] [příjmení] a po něm je zdědila právě žalobkyně. Původními vlastníky byli manželé [jméno] a [jméno] [celé jméno žalovaného], a přestože existují listinné doklady o povolení vkladu vlastnického práva ve prospěch kupujících, kterým právě manželé [jméno] a [jméno] [celé jméno žalovaného] nemovitosti prodali, pak pochybením zůstali i oni nadále zapsáni jako vlastníci věcí nemovitých. Tímto pochybením na počátku celého procesu vznikl duplicitní zápis a pouze a jen v důsledku uvedeného pochybení byli do katastru nemovitostí jednoho dne zapsáni i žalovaní, neboť nevymazáním původních vlastníků jako právních předchůdců žalovaných byli věci nemovité následně projednávány v dědických řízeních. 3. Usnesením ze dne 15. 2. 2023, č.j. 7 C 539/2022-92, soud žalované v souladu s ustanovením § 114b o. s. ř. vyzval, aby se ve lhůtě 30 dnů ode dne doruční uvedeného usnesení písemně vyjádřili ve věci samé k žalobě, která byla žalovaným doručena spolu s ním. Zároveň soud žalované uvedeným usnesením poučil o následcích nesplnění této výzvy vyplývajících ze shora uvedeného zákonného ustanovení, s tím, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že žalovaní nárok uplatněný žalobou uznávají a na základě tohoto uznání (fikcí) rozhodne rozsudkem pro uznání. 4. Prvnímu žalovanému bylo citované usnesení doručeno do vlastních rukou dne [datum], druhému žalovanému dne [datum]. Žalovaní se k žalobě ve stanovené lhůtě nevyjádřili. 5. Podle § 153a o. s. ř., uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal. Podle § 114b o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může soud žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy k prokázání svých tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení. Usnesení musí být žalovanému doručeno do vlastních rukou, náhradní doručení je vyloučeno. Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku musí být poučen. Podle ust. § 153a odst.3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst.5). Podle odst.4 citovaného ustanovení jen pro vydání rozsudku pro uznání nemusí být nařízeno jednání. 6. Vzhledem k tomu, že se žalovaní nevyjádřili ve smyslu § 114b o. s. ř. ve stanovené 30 denní lhůtě, která marně proběhla dnem 19. 6. 2023, jsou splněny všechny podmínky § 153a odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 114b odst. 5 o. s. ř. pro vydání rozsudku pro uznání. Soud má proto za to, že žalovaní nárok uplatněný žalobou uznávají a na základě tohoto uznání (fikcí) rozhodl rozsudkem v souladu s žalobním návrhem, neboť se nejedná o věc, ve které by nebylo možné uzavřít a schválit smír dle § 99 odst. 1 o. s. ř., nárok žalobkyně uplatněný žalobou není v rozporu s žádnou kogentní občanskoprávní normou. Podle ustanovení §153a odst. 2 o. s. ř. rozsudek pro uznání totiž nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2). Meze možnosti rozhodnout rozsudkem pro uznání jsou tedy zákonem dány týmiž okolnostmi, jimiž je omezena možnost uzavřít a schválit soudní smír. Znamená to, že rozsudkem pro uznání nelze rozhodnout ve věcech, u nichž jejich povaha nepřipouští uzavření smíru, a tehdy, kdyby rozsudek pro uznání byl v rozporu s právními předpisy. Právní teorie i soudní praxe zastává názor, že povaha věci připouští uzavření smíru zpravidla ve věcech, v nichž jsou účastníci v typickém dvoustranném poměru, jestliže hmotně právní úprava nevylučuje, aby si účastníci mezi sebou upravili právní vztahy dispozitivními úkony. Z uvedeného vyplývá, že povahou věci je vyloučeno uzavřít smír zejména a) ve věcech, v nichž lze zahájit řízení i bez návrhu (srov. § 13 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, (dále jen „z. ř. s.”)); b) ve věcech, v nichž se rozhoduje o osobním stavu (srov. 13 z. ř. s. ve spojení s §§ 367, 371 z. ř. s.); c) ve věcech, v nichž hmotné právo nepřipouští vyřízení věci dohodou účastníků právního vztahu. Zda smír není v rozporu s právními předpisy je soud povinen zkoumat při rozhodování o schválení smíru. Protože smír je dvoustranným dispozitivním úkonem účastníků řízení, který má základ v hmotném právu, je smír v rozporu s právními předpisy zejména tehdy, jestliže a) dohoda účastníků je z hlediska obecných požadavků kladených na právní úkony neplatná; z tohoto pohledu je v rozporu s právními předpisy i takový smír, který nebyl učiněn určitě a srozumitelně (uvedený požadavek je důležitý také proto, že schválený smír je titulem pro exekuci); b) se příčí kogentním ustanovením zákona nebo je obchází (srov. Bureš, Drápal, Krčmář, Mazanec, Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 6. vydání, 2003, C.H.Beck, str. 332, bod 5 a 6). 7. V posuzované věci se jedná o spor z titulu určení vlastnického práva. Z toho, co bylo řečeno o přípustnosti uzavření soudního smíru, je nepochybné, že předmětem tohoto řízení jsou subjektivní majetková práva, jimiž mohou účastníci (jejich nositelé) podle jejich povahy i podle příslušných zákonných předpisů volně nakládat, o nichž se rozhoduje ve sporném řízení, a ve kterém tedy účastníci mohou uzavřít smír. Ke shora uvedeným závěrům dospěl Nejvyšší soud ČR ve věci sp. zn. 30 Cdo 641/2005. Nejedná se o konstitutiv