8 C 193/2019-160 — Okresní soud v Litoměřicích

V záhlaví uvedeným rozsudkem (v pořadí třetím v této věci) okresní soud ve výroku I. zamítl vůči druhé žalované (dále jen„ žalovaná“) žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po obou žalovaných společně a nerozdílně zaplacení částky 247 731,65 Kč se zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení, ve výroku II. uložil prvnímu žalovanému (dále jen„ žalovaný“) povinnost zaplatit žalobkyni částku 123 866 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % od [datum] do zaplacení, přičemž ve výroku III. stanovil lhůtu k plnění podle výroku II. v měsíčních splátkách po 5 000 Kč splatných vždy do 20. dne v měsíci počínaje prvním celým měsícem po právní moci rozsudku pod ztrátou výhody splátek, ve výroku IV. pak uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 111 509 Kč a ve výroku V. uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 85 231 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Rozhodl tak v řízení, v němž se žalobkyně domáhala celkové žalované částky 247 731,65 Kč s příslušenstvím jako nároku vzniklého ze smlouvy o dílo, která byla podle žalobních tvrzení ústně uzavřena mezi účastníky dne [datum]. V průběhu řízení žalovaný podáním ze dne [datum] uznal žalovanou částku jako svůj dluh co do důvodu i výše a žádal o možnost uhrazení dlužné částky v měsíčních splátkách po 5000 Kč. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, když podle svého vyjádření žádnou smlouvu o dílo se žalobkyní neuzavřela, žalobou uplatněný nárok neuznala. Okresní soud vzhledem k uznání dluhu ze strany žalovaného rozhodl dne [datum] částečným rozsudkem pro uznání č. j. [číslo jednací], jímž uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 123 866 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % od [datum] do zaplacení a lhůtu k plnění této povinnosti stanovil v měsíčních splátkách ve výši 5 000 Kč vždy do každého 20. dne v měsíci počínaje prvním měsícem po právní moci rozsudku pod ztrátou výhody splátek; rozsudek nabyl právní moci dne 31. 12. 2019. Rozsudek č. j. [číslo jednací] ze dne 4. 6. 2021, kterým okresní soud žalobu proti žalované v rozsahu jedné poloviny celkové žalované částky zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení, odvolací soud usnesením č. j. [číslo jednací] ze dne 26. 4. 2022 zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Po jednání dne [datum] vyhlásil okresní soud napadený rozsudek dne [datum] Okresní soud vyšel ze zjištění, že žalovaní jsou podílovými spoluvlastníky budovy [adresa] v obci [obec] se stejnými podíly, žalovaný podal žalobu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, přičemž po žalované požaduje vypořádání investic, jež se shodují s investicemi, jejichž zaplacení požaduje žalobkyně v tomto řízení po žalovaných. Žalovaný je společníkem a jednatelem žalobkyně, přípisem ze dne [datum] svůj závazek ze smlouvy o dílo tak, jak je uvedeno v žalobě, vůči žalobkyni co do důvodu a výše uznal. Žalovaná pak s žalobou nesouhlasila, poukazovala na to, že se žalobkyní smlouvu o dílo neuzavřela, neobdržela žádnou dokumentaci ani kalkulaci. Okresní soud poté, co ve vztahu žalovaného a žalobkyně rozhodl rozsudkem (resp. dvěma rozsudky, vždy o části žalovaného nároku) pro uznání, žalobu ve vztahu k žalované zamítl. Podle jeho závěru nebylo v řízení prokázáno, že žalovaná o uzavřené smlouvě o dílo věděla či se na jejím uzavření jakkoliv podílela; žalobkyně nepředložila žádný důkaz, kterým by tvrzení o uzavření smlouvy prokázala. Nelze tak dovodit ani z výpovědi svědkyně [celé jméno svědkyně], která v této věci figurovala pouze jako administrativní pracovnice, ani z uznání dluhu žalovaným, které tuto skutečnost samo o sobě neprokazuje. Žalobkyně tak platné uzavření smlouvy o dílo s žalovanou, tedy ani existenci žalovaného nároku, neprokázala, neunesla tedy důkazní břemeno, ačkoliv byla okresním soudem v tomto směru poučena; důsledkem těchto závěrů je tak ve vztahu k žalované zamítavé rozhodnutí. O náhradě nákladů řízení rozhodl okresní soud podle úspěchu jednotlivých účastníků ve věci ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 140 odst. 1 a § 91 odst. 1 o. s. ř. Lhůty ke splnění uložených povinností stanovil okresní soud v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. Proti všem výrokům uvedeného rozsudku podala žalobkyně odvolání, jímž se domáhala zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení. Namítala, že se okresní soud omezil pouze na výslech svědkyně [celé jméno svědkyně], ostatní žalobkyní navržené důkazy zamítl, navíc došel k odlišným skutkovým závěrům, než z provedených důkazů vyplývají. Věc rovněž nesprávně právně posoudil. Nevypořádal se s námitkou žalobkyně ohledně skutečnosti, že v době vzniku závazku byli žalovaní manželé a jednalo by se tak, byla-li by smlouva uzavřena jen jedním z manželů, o společný závazek ve smyslu § 710 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Závěr okresního soudu o možnosti svědkyně [celé jméno svědkyně] sjednat smlouvu za žalobkyni, když nebyla předložena plná moc, opomíjí ustanovení § 166 o. z. o zastoupení právnické osoby jejím zaměstnancem. Okresní soud se také nijak nezabýval otázkou případného bezdůvodného obohacení, kdy není vázán právním hodnocením žalobkyně; pokud by došel k závěru, že smlouva nebyla uzavřena, došlo k plnění bez právního důvodu (provedení díla nebylo rozporováno), požadavek na zaplacení tak měl okresní soud posoudit jako požadavek na bezdůvodné obohacení. Řízení je tak postiženo vadami, které odůvodňují žalobkyní navrhované rozhodnutí. V doplnění odvolání ze dne [datum] žalobkyně sdělila, že žalovaný jí uhradil jistinu, která jí byla přiznána rozsudkem č. j. 8 C 193/2019-30 ze dne 10. 12. 2019. Vzhledem k uhrazení části žalovaného nároku proto žalobkyně ve vztahu k žalované vzala žalobu v rozsahu částky 123 866 Kč zpět. Proti výrokům I., II. a IV. napadeného rozsudku podal odvolání tak žalovaný, který se domáhal zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení. Namítal, že okresní soud ve svých závěrech nezhodnotil, že žalovaní spolu žili v jedné domácnosti, žalovaná tak o provedených pracích věděla, navíc se okresní soud nijak nevypořádal se skutečností, že žalovaná bezhotovostně zaslala žalovanému částku 200 000 Kč s poznámkou„ [obec]“. Odvolatel poukázal rovněž na ustanovení § 1127 o. z., podle něhož z právního jednání týkajícího se společné věci jsou všichni spoluvlastníci oprávněni a povinni společně a nerozdílně. Při jednání, které krajský soud jako soud odvolací nařídil k přezkoumání napadeného rozsudku včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo, účastníci setrvali na svých stanoviscích. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku, jehož závěry má za správné. Nezpochybnila, že na domě žalovaných byly nějaké práce prováděny (s tím také souvisí zaplacení v řízení zmíněné částky žalovanému), nebyl však prokázán jejich rozsah ani kdo je prováděl, byly prováděny jednotlivými OSVČ včetně žalovaného v letech 2016 [číslo], fakturovány ale byly až v roce 2019, kdy vztahy žalovaných již byly napjaté. Žalovaná také upozornila na provázanost vztahů žalovaného jako OSVČ, jednatele žalobkyně a tehdejšího manžela žalované, kdy ji neustále zaplavuje řadou žalob. Při přezkumu napadeného rozsudku vyšel odvolací soud ze skutkových zjištění okresního soudu, která má za dostatečná a správná. Vzal je proto za základ svého rozhodování; v tomto směru odkazuje na odůvodnění přezkoumávaného rozsudku. V důsledku částečného zpětvzetí žaloby podáním žalobkyně ze dne [datum] odvolací soud podle § 96 odst. 2 o. s. ř. řízení proti žalované v rozsahu zpětvzetí žaloby zastavil tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku. Odvolání žalobkyně směřovalo proti všem výrokům napadeného rozsudku. Odvolání může podat ten z účastníků, jehož návrhu nebylo rozhodnutím soudu prvního stupně plně vyhověno, nebo kterému byla způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím je přitom výrok rozhodnutí soudu prvního stupně, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. K tomu, aby účastníku svědčilo oprávnění podat odvolání, je třeba, aby mu rozhodnutím soudu byla způsobena určitá, třeba i nepříliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením nebo změnou napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat odvolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který soud prvního stupně pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že odvolací soud napadené rozhodnutí zruší nebo změní (srov. [příjmení], [příjmení] a kol., Občanský soudní řád - komentář, C. H. Beck, 1. vydání, 2009, str. [číslo]). V daném případě výrokem II. napadeného rozsudku bylo žalobě (částečně) vyhověno, odvolací soud tak neshledal u tohoto výroku na straně odvolatelky subjektivní legitimaci k podání odvolání. Postupem podle § 218 písm. b) o. s. ř. proto odvolání žalobkyně do výroku II. napadeného rozsudku odmítl. Změna výroku I. napadeného rozsudku vychází ze skutečnosti, že řízení proti žalované byl