13 C 23/2021-20 — Okresní soud v Mladé Boleslavi

1. Žalobkyně se u zdejšího soudu domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím s odůvodněním, že její právní předchůdce ([příjmení] [anonymizována tři slova]) uzavřel dne [datum] a dne [datum] se žalovanou smlouvy o půjčce znějící vždy na částku 10 000 Kč. Ve smlouvách se žalovaná dále zavázala zaplatit spolu s půjčkami úrok (1 400 Kč), administrativní poplatek (2 000 Kč) a poplatek za hotovostní inkaso splátek (4 000 Kč). Obě smlouvy se žalovaná zavázala splácet v 58 týdenních splátkách ve výši 300 Kč. Na základě smluv poskytl právní předchůdce žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč u každé jednotlivé smlouvy, které žalovaná převzala hotově v den uzavření smluv. Žalovaná se zavázala uhradit u každé ze smluv celkem částku ve výši 17 400 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalobkyní došlo k postoupení pohledávky na žalobkyni, a to s účinností k témuž dni. Žalovaná zaplatila celkem částku 1 350 Kč na prve uvedenou smlouvu, částku 4 550 Kč na druhou uvedenou smlouvu. Ke dni postoupení činila pohledávka 10 000 Kč na jistině u prvé smlouvy, u druhé 9 896,05 Kč, úrok u prvé smlouvy 394,85 Kč, poplatek za administrativní činnost 2 000 Kč u prvé smlouvy, na poplatku za hotovostní inkaso u prvé smlouvy 3 655,15 Kč, u druhé 2 953,95 Kč. Žalobkyně dále požaduje smluvní úrok ve výši 23,72 % ročně z dlužné jistiny u obou smluv, částečně kapitalizované. Žalobkyně o úhradě dlužných částek žalovanou upomínala. Úvěruschopnost žalované zkoumal právní předchůdce žalobkyně prostřednictvím vyplnění formuláře, tzv. zákaznické karty, a žalovanou doložených listin v zákaznické kartě uvedených. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřil. Se souhlasem účastníků rozhodl soud ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“), bez nařízení jednání na základě předložených listinných důkazů. 3. Soud provedl dokazování smlouvami o půjčce ze dne [datum] a [datum], smluvními podmínkami smluv o půjčce, smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], oznámením o postoupení pohledávek ze dne [datum] vč. podacího lístku ze dne [datum], zákaznickou kartou ze dne [datum] a [datum] a předžalobní výzvou k úhradě ze dne [datum] vč. podacího lístku ze dne [datum]. 4. Ze shora provedených důkazů zjistil soud následující skutkový stav: Dne [datum] a [datum] právní předchůdce žalobkyně a žalovaná uzavřeli smlouvy o půjčce, na základě nichž se věřitel zavázal poskytnout žalované v hotovosti u každé ze smluv částku 10 000 Kč, a tak učinil, a žalovaná se zavázala vrátit poskytnutou částku společně s poplatkem ve výši 7 400 Kč u každé ze smluv, tj. celkem se zavázala zaplatit částku 17 400 Kč. Poplatek se skládá z úroku, administrativního poplatku a poplatku za hotovostní inkaso splátek tak, jak uvedeno odst. 1 tohoto rozsudku. Dlužná částka měla být splacena u každé ze smluv v 58 pravidelných týdenních splátkách po 300 Kč. Z žalobních tvrzení vyplývá, že žalovaná uhradila pouze částku 4 550 Kč na dříve uzavřenou smlouvu, 1 350 Kč na později uzavřenou smlouvu, platby byly částečně započteny na poplatek a částečně na jistinu. Pohledávky byly na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupeny žalobkyni. Žalobkyně žalovanou o úhradu dlužných částek upomínala. 5. Žalobkyně (resp. právní předchůdce žalobkyně) zjišťovala od žalované její úvěruschopnost s výsledkem, že žalovaná u dříve uzavřené smlouvy (srpen 2016) byla na mateřské dovolené s peněžitým příspěvkem ve výši 10 510 Kč měsíčně, měla jedno nezaopatřené dítě, bydlela v nájmu s partnerem. Měsíční výdaje byly tvořeny celkem částkou 7 000 Kč (nájemné/inkaso 4 000 Kč, výdaje domácnosti 3 000 Kč). Celkem tak činil použitelný příjem žalované 3 510 Kč. V měsíci říjnu 2016 byla žalovaná stále na mateřské s výší peněžitého příspěvku 10 000 Kč. Bydlela v nájmu s partnerem, měla jedno nezaopatřené dítě. Výdaje byly tvořeny celkem částkou 7 000 Kč měsíčně (nájemné/inkaso 3 000 Kč, výdaje domácnosti 2 500 Kč, splátky úvěrů 1 500 Kč). Použitelný příjem činil 3 000 Kč. 6. Vzhledem k tomu, že ke sjednání úvěru došlo po [datum], je třeba podle § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), na právní posouzení věci použít tento zákon a také zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť v daném případě jde zjevně o vztah mezi podnikatelem a spotřebitelem ve smyslu § 1 až 3 uvedeného zákona a § 420 a § 1810 a násl. o. z. 7. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 8. Podle § 9 zákona o spotřebitelském úvěru věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 9. Podle § 2991 odst. 1, 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 10. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 11. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. 12. Podle § 1968 o. z. dlužník který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. 13. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 14. Zákon o spotřebitelském úvěru jako předpis speciální má přednost před obecnou úpravou obsaženou v občanském zákoníku. § 9 zákona o spotřebitelském úvěru pak sankcionuje porušení povinnosti posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr sankcí absolutní neplatnosti smlouvy (shodně např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2017 č.j. 23Co 365/2017-53), přičemž k absolutní neplatnosti je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§ 588 o.z.). Zároveň v případě absolutní neplatnosti právního jednání nepřichází moderace soudem, jako je tomu u případů relativní neplatnosti, vůbec v úvahu. 15. Stejně tak v rozhodnutí Ústavní soud ČR pod sp. zn. III ÚS 4129/18 judikoval, že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z„ objektivizovaného“ hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy, …. Naopak obecné soudy … by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“ 16. S ohledem na shora uvedené tak soud předmětné úvěrové smlouvy posoudil jako absolutně neplatné (a to i přes skutečnost, že právní předchůdce žalobkyně zkoumal úvěruschopnost žalované právě vyplněním zákaznických karet), když je zjevné, že žalovaná pobírala měsíčně pouze státní příspěvek, neboť čerpala mateřskou dovolenou. Použitelný příjem u obou smluv činil pouze částku 3 000 Kč, když po odečtení splátek (4x 300 Kč) za každé jednotlivé smlouvy by činil použitelný příjem 2 310 Kč u prvé smlouvy, u druhé smlouvy 1 800 Kč. Je zřejmé, že právní předchůdce žalobkyně nemohl řádně zkoumat úvěruschopnost žalované,