16 C 215/2021-41 — Okresní soud v Mladé Boleslavi

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 26. 5. 2021 domáhá zaplacení částky 9 904 Kč s příslušenstvím. 2. V žalobě žalobkyně tvrdí následující: Žalovaný a právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba], uzavřeli dne 8. 5. 2008 smlouvu o půjčce, na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal zaplatit věřitelce souhrnný poplatek ve výši 6 960 Kč, celkem se tedy zavázal zaplatit částku ve výši 16 960 Kč, a to v 53 pravidelných týdenních splátkách po 320 Kč. Žalovaný však splátky nehradil řádně a včas, uhradil celkem 7 056 Kč, žalobkyni není známo, v jakých termínech. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 6. 2015, uzavřené mezi původní věřitelkou [právnická osoba] a [právnická osoba] S. á. r. l., došlo k postoupení pohledávky za žalovaným. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 25. 6. 2015. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24. 8. 2018, uzavřené mezi [právnická osoba] S. á. r. l. a žalobkyní, došlo k postoupení pohledávky za žalovanoým na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 17. 9. 2018. Po postoupení pohledávky neuhradil žalovaný na dluh nic. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, přestože mu byla řádně doručena. 4. V řízení je mezinárodní prvek, neboť žalovaný není státním občanem České republiky, ve smlouvě uvedl adresu na Slovensku a v řízení se mu podařilo doručit pouze na Slovensko. Soud se proto zabýval otázkou, zda je dána mezinárodní příslušnost českých soudů věc řešit. 5. V posuzovaném případě šlo o poskytnutí služby (tj. o činnost vykonávanou ve prospěch jiné osoby za úplatu, srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 23. 4. 2009 ve věci C [číslo] [příjmení] [jméno] a [jméno] [příjmení], proti [jméno] [příjmení]). [obec] poskytnutí služby (poskytnutí půjčky, resp. předání peněz v hotovosti) bylo podle smlouvy v České republice, konkrétně v [obec], tedy v obvodu Okresního soudu v Mladé Boleslavi. Je tedy dána mezinárodní příslušnost českých soudů, neboť v České republice se nachází sjednané místo plnění (čl. 7 odst. 1 nařízení nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění) (nařízení Brusel I bis)). 6. K výzvě soudu, nechť uvede, zda souhlasí s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení ústního jednání, se žalovaný nevyjádřil, proto má soud za to, že nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalobkyně s uvedeným postupem vyjádřila souhlas již v žalobě. Soud dospěl k závěru, že věc lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, proto postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř. a věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání. 7. Soud provedl důkazy listinami, které předložila žalobkyně k prokázání svých tvrzení (ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř.), účastníci provedení dalších důkazů nenavrhovali a potřeba provedení jiných důkazů v řízení nevyšla najevo. V řízení byl prokázán následující skutkový stav: 8. [právnická osoba] a žalovaný jako zákazník podepsali dne 18. 5. 2008 smlouvu o půjčce, na základě které společnost [právnická osoba] žalovanému poskytla částku ve výši 10 000 Kč v hotovosti. Žalovaný hotovost v uvedené výši převzal, což potvrdil podpisem smlouvy. Ve smlouvě je uvedeno, že zákazník se zavazuje vrátit věřitelce jistinu 10 000 Kč a dále souhrnný poplatek v částce 6 960 Kč, tj. zavazuje se vrátit celkovou dlužnou částku 16 960 Kč, a to v 53 pravidelných týdenních splátkách po 320 Kč. Ve smlouvě o půjčce je dále uvedeno, že její součástí jsou smluvní podmínky smlouvy o půjčce. (Prokázáno smlouvou o půjčce.) V čl. 8 smluvních podmínek je uvedeno, že pokud zákazník neuhradí včas splátku, má společnost [právnická osoba] právo požadovat uhrazení celé zbylé části půjčky včetně souhrnného poplatku, a to v nejbližším termínu pro výběr týdenní splátky zákazníka (prokázáno smluvními podmínkami). Žalovaný nehradil splátky řádně a včas, uhradil celkem pouze 7 056 Kč (žalovaný v řízení neprokázal a netvrdil, že by uhradil víc, než uvedla žalobkyně). Dne 19. 6. 2015 uzavřely společnost [právnická osoba] jako postupitel a [právnická osoba] S. á. r. l jako postupník smlouvu o postoupení pohledávek. Dne 24. 8. 2018 uzavřely [právnická osoba] S. á. r. l jako postupitel a žalobkyně jako postupník smlouvu o postoupení pohledávek. V příloze smluv je mezi postupovanými pohledávkami uvedena pohledávka za žalovaným. (Prokázáno smlouvami o postoupení pohledávky a přílohou.) Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisy ze dne 25. 6. 2015 a 17. 9. 2018 (prokázáno dopisy a poštovními podacími archy). Žalovaný byl předžalobní výzvou vyzván k úhradě dlužné částky (prokázáno předžalobní výzvou a poštovním podacím archem), na dluh však nic neuhradil (žalovaný v řízení neprokázal a netvrdil, že by uhradil víc, než uvedla žalobkyně). 9. Soud posoudil vztah účastníků podle práva České republiky, a to vzhledem k ustanovení čl. 6 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 písm. b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I). 10. Po právní stránce soud posoudil zkoumaný vztah podle zákona č. 40/1964 Sb. ve znění pozdějších předpisů – dále jen obč. zák. (při aplikaci ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., „nového“ občanského zákoníku, dále jen „o. z.“). 11. Za shora uvedeného soud dospěl k závěru, že mezi stranami byla platně uzavřena smlouva o půjčce ve výši 10 000 Kč (srov. § 657 a 658 obč. zák.). 12. Ve smlouvě je uvedeno, že zákazník věřiteli vrátí předmět půjčky ve výši 10 000 Kč spolu se souhrnným poplatkem ve výši 6 960 Kč. Tento pojem (souhrnný poplatek) není ve smlouvě ani smluvních podmínkách nijak blíže definován. Není jasné, za co je tento poplatek sjednáván, co konkrétně představuje, co je v něm obsaženo a za co je tedy hrazen. Pokud ve smlouvě mající formu adhezní smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně poskytuje obdobné půjčky opakovaně za účelem vytváření zisku a pokud ve smlouvě není sjednána žádná jiná odměna nežli uvedený souhrnný poplatek, nelze toto ujednání hodnotit jinak, než jako ujednání o pevném úroku ve smyslu odměny za poskytnutou půjčku. Takové jednání vůči spotřebiteli však nemůže obstát vážení kritériem dobrých mravů (§ 3 odst. 1 obč. zák.), a to nejen co do způsobu ujednání, ale i co do výše požadované ceny peněz. Jde tak o neplatný úkon podle § 39 obč. zák. - viz např. rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 22Co 215/2015 a 27Co 219/2015, nejnověji např. 30Co 216/2017, 30Co 217/07, 30Co 218/2017. 13. Při sjednávání úroků z peněžité půjčky jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřené úroky. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, přičemž v případech, které mají pro věřitele výrazně vyšší míru rizikovosti, např. je-li dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, kvůli které nedosáhne na bankovní půjčku nebo úvěr, nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů (viz například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, či ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, či jeho usnesení ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 212/2014). V daném případě výše ujednaného souhrnného poplatku odpovídá úroku ve výši 69,6 % z celé poskytnuté jistiny (která byla navíc postupně splácena), tedy ve výši, která i trojnásobek úrokové míry peněžních ústavů výrazně převyšuje. Ujednání o úroku je tak v daném případě absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Obč. zák. moderaci nepřiměřené výše sjednaného úroku z půjčky neupravoval, nelze proto dospět k závěru o neplatnosti jen té části ujednání o úroku z půjčky, která přiměřený úrok přesahuje (k tomu srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 234/2005, či závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3562/2013, o tom, že absenci zákonné úpravy moderace nelze aplikací ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nahrazovat). 14. Souhrnný poplatek tedy nebyl platně sjednán. Platby ve výši 7 056 Kč, které žalovaný uhradil, je proto třeba považovat za určené na splacení jistiny (shodně rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 30 Co 216/2017). Žalovaný tak na jistině dluží částku 2 944 Kč (10 000 – 7 056). 15. Žalovanému bylo věřitelkami řádně oznámeno dvojí postoupení pohledávky (§ 526 a § 524 odst. 1 obč. zák.), žalovaný je tedy povinen plnit svůj dluh žalobkyni. 16. Co do částky 2 944 Kč (dosud nesplacená jistina) proto soud žalobě vyhověl, ve zbytku žalobu zamítl. 17. Jelikož je žalovaný v prodlení s plněním peněžitého dluhu, náleží žalob