9 C 7/2021-25 — Okresní soud v Mladé Boleslavi

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaný zaplatil částku uvedenou v záhlaví tohoto rozsudku z titulu smlouvy o zápůjčce [číslo] uzavřené s právní předchůdkyní žalobkyně, [právnická osoba], dne 5. 5. 2016. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaný se poskytnutou půjčku zavázal vrátit spolu s poplatkem ve výši 5 137 Kč, představující kapitalizovaný úrok za poskytnuté peněžní prostředky ve výši 1 062 Kč (úroková sazba 27 % ročně), odměnu za administrativní činnost ve výši 1 495 Kč a odměnu za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 580 Kč, a to v 60 týdenních splátkách po 186 Kč Poslední splátka měla být uhrazena dne 29. 5. 2017. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky. Sjednané splátky však žalovaný včas a řádně nehradil, celkem zaplatil 3 850 Kč. Právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo v souladu se smluvními podmínkami právo požadovat uhrazení zbývajících dlužných částek sestávajících z jistiny ve výši 4 430,23 Kč a poplatku ve výši 2 856,77 Kč, a to marným uplynutím týdenní lhůty po úhradě poslední splátky. Původní věřitelka postoupila s účinností ke dni 24. 6. 2019 svou pohledávku za žalovaným na žalobkyni, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek z téhož dne, o čemž byl žalovaný písemně informován. Před podáním žaloby byl žalovaný žalobkyní písemně vyzván k úhradě dlužných částek. Vzhledem k prodlení žalovaného požadovala žalobkyně přiznat též kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 778,98 Kč (úrok ve výši 8,05 % ročně z dlužné jistiny 4 430,23 Kč, který žalobkyně nárokuje za období od 7. 7. 2017, po uplynutí týdenní lhůty od uhrazení poslední splátky, do 24. 6. 2019, kdy došlo k postoupení pohledávek), kapitalizovaný úrok ve výši 2 638,58 Kč (úrok ve výši 27 % ročně z dlužné jistiny 4 430,23 Kč, který žalobkyně nárokuje za období od 30. 6. 2017, kdy vzniklo právo na úhradu celé dlužné částky, do 24. 6. 2019, kdy došlo k postoupení pohledávek), úrok ve výši 27 % ročně z dlužné jistiny 4 430,23 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z dlužné jistiny 4 430,23 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Účastníci řízení souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), podle něhož k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní dospěl soud k těmto skutkovým zjištěním a z nich plynoucímu závěru o skutkovém stavu: 4. Právní předchůdkyně žalobkyně, [právnická osoba] [anonymizováno], [IČO], uzavřela se žalovaným dne 5. 5. 2016 smlouvu o zápůjčce [číslo] na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč a žalovanému vznikla povinnost vrátit poskytnutou částku spolu s poplatkem ve výši 5 137 Kč (poplatek sestává z úroku ve výši 1 062 Kč, poplatku za administrativní činnost původní věřitelky ve výši 1 495 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 580 Kč), a to v 60 týdenních splátkách po 186 Kč (resp. poslední splátka ve výši 163 Kč), splatných vždy do 7. dne od předešlé splátky. Podpisem smlouvy žalovaný stvrdil, že peněžní prostředky převzal žalovaný v hotovosti. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky. Výpůjční úroková sazba byla stanovena jako pevná pro celou sjednanou dobu trvání smlouvy, a to výši 27 % ročně. Sjednané splátky žalovaný nehradil řádně a včas, právní předchůdkyni uhradil částku ve výši 3 850 Kč. Právní předchůdkyni žalobkyně proto vzniklo v souladu s čl. 12 smluvních podmínek právo na uhrazení celkové dlužné částky. Právní předchůdkyně žalobkyně smlouvou ze dne 24. 6. 2019 postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni a žalovanému tuto skutečnost písemně oznámila dopisem z téhož dne odeslaným dne 17. 7. 2019. K zaplacení žalované částky byl žalovaný vyzván dopisem zástupce žalobkyně ze dne 14. 7. 2020 odeslaným následujícího dne s tím, nechť žalovaný dlužné částky uhradí do 29. 7. 2020. Žalovaný však na výzvu nijak nereagoval a rovněž ničeho nezaplatil. 5. Soud naopak nemá za prokázané, že by žalobkyně, resp. právní předchůdkyně žalobkyně, dostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného. Ze zákaznické karty žalovaného vedené právní předchůdkyní žalobkyně ze dne 5. 5. 2016 soud zjistil, že žalovanému byla poskytnuta bezúčelová půjčka ve výši 6 000 Kč. K osobním poměrům žalovaného bylo v této kartě zaznamenáno, že žalovaný je svobodný, nemá nezaopatřené děti, má základní vzdělání. Je zaměstnán ve [právnická osoba] [obec] s čistou mzdou ve výši 20 000 Kč měsíčně, což si právní předchůdkyně žalobkyně měla ověřit z pracovní smlouvy. Podle údajů v kartě žalovaný dále uvedl, že bydlí u rodičů, jiné půjčky nesplácí. Celkové běžné výdaje byly zaznamenány částkou 5 000 Kč měsíčně (4 500 Kč domácnost, 500 Kč telefon). Tyto informace získané od žalovaného měly být ověřeny z pracovní smlouvy, občanského průkazu a tří výplatních pásek. Žalobkyně však ani přes výzvu nepředložila listiny či neoznačila další důkazy k prokázání skutečnosti, že údaje uvedené v zákaznické kartě skutečně ověřila, jak uvádí, a tím dostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného. 6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Podle § 419 o.z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. 8. Podle § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen„ ZoSÚ“), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Spotřebitel poskytne věřiteli na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. 9. Podle § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 10. Podle § 1958 odst. 2 o.z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Podle § 1968 věty první o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 11. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda předmětná smlouva o úvěru byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným uzavřena platně, a to s ohledem na to, zda byla před uzavřením této smlouvy dostatečně a odborným způsobem zkoumána schopnost žalovaného jakožto spotřebitele sjednávaný úvěr splácet (úvěruschopnost), a to v souladu s § 9 ZoSÚ, neboť soud nepochyboval o tom, že citovaná smlouva je smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu ZoSÚ, kdy na straně jedné vystupuje právní předchůdce žalobkyně coby poskytovatel a na straně druhé žalovaný coby spotřebitel. Porušení povinnosti posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr pak citovaný § 9 odst. 1 ZoSÚ sankcionuje absolutní neplatností takové smlouvy (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2017, č. j. 23 Co 365/2017 – 53), přičem