15 C 28/2022-19 — Okresní soud v Mladé Boleslavi

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným ke zdejšímu soudu dne 26. 10. 2021 domáhala na žalovaném zaplacení částky uvedené v záhlaví rozsudku z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO] Smlouva byla uzavřena prostřednictvím webových stránek právní předchůdkyně žalobkyně [webová adresa], na které se žalovaný nejprve zaregistroval zadáním osobních údajů a poté zaslal právní předchůdkyni žalobkyně žádost o poskytnutí konkrétní půjčky. Právní předchůdkyně žalobkyně po prověření úvěruschopnosti žalovaného zaslala žalovanému návrh smlouvy o úvěru. K uzavření smlouvy o úvěr došlo dne 11. 1. 2017. Na jejím základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému převodem na jeho bankovní účet č. [bankovní účet] částku 3 000 Kč a žalovaný se jí zavázal vrátit poskytnutou částku a zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 840 Kč, a to nejpozději do 10. 2. 2017. Žalovaný však neuhradil svůj závazek vůči právní předchůdkyni žalobkyně řádně a včas, a proto vzniklo právní předchůdkyni žalobkyně právo požadovat uhrazení celé dlužné částky. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila svoji pohledávku za žalovaným na společnost [právnická osoba], a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 3. 3. 2021, přičemž postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno. Žalobkyně požadovala uhrazení částky 3 840 Kč sestávající z jistiny úvěru ve výši 3 000 Kč a poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 840 Kč. Žalobkyně naposledy marně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou ze dne 13. 4. 2021. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Účastníci řízení souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 3. Po provedeném dokazování dospěl soud k tomuto závěru o skutkovém stavu: 4. [právnická osoba] a žalovaný uzavřely dne 11. 1. 2017 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které společnost [právnická osoba] žalovanému poskytla dne 11. 1. 2017 částku ve výši 3 000 Kč na bankovní účet žalovaného. Žalovaný se zavázal vrátit společnosti [právnická osoba] jistinu 3 000 Kč spolu se souhrnným poplatkem ve výši 840 Kč, a že se zavázal do dne 10. 2. 2017 vrátit celkovou dlužnou částku 3 840 Kč Smlouva o úvěru dále obsahovala ustanovení, že její součástí je i Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru. V čl. III. 1 smlouvy o úvěru je uvedeno, že v případě, že celkový úvěr nebude uhrazen žalovaným řádně a včas, je společnost [právnická osoba] oprávněna požadovat po žalovaném úvěr, poplatek za úvěr, sankční poplatky, náklady spojené s vymáháním pohledávky společnosti, a v případě soudního řízení i náhradu nákladů tohoto řízení. Dne 3. 3. 2021 uzavřela společnost [právnická osoba] jako postupitel a společnost [právnická osoba] jako postupník smlouvu o postoupení pohledávek. V příloze smluv je mezi postupovanými pohledávkami uvedena pohledávka za žalovaným. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 13. 4. 2021. Žalovaný byl k zaplacení dlužné částky vyzván dopisem zástupce žalobkyně ze dne 13. 4. 2021 odeslaným dle podacího lístku téhož dne. Žalovaný na výzvu nikterak nereagoval a nezaplatil ničeho. 5. Přípisem zdejšího soudu ze dne 17. 1. 2022 byla žalobkyně vyzvána, aby do 10 dní od doručení přípisu prokázala, zda a jakým způsobem právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně v uvedené lhůtě svá tvrzení, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, doplnila tak, že vycházela z prohlášení žalovaného a ověřovala jeho úvěruschopnost lustrací z veřejně dostupných databází. 6. Po právní stránce soud věc posoudil následovně: 7. Vzhledem k tomu, že ke sjednání poskytnutí úvěru došlo po 1. 1. 2014, je nutno v souladu s § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění, dále jen „o. z.“, na právní posouzení věci použít úpravu tohoto zákona a dále zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v platném znění, dále jen„ ZoSÚ“, neboť právní jednání uskutečněné mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným je zjevně vztahem mezi podnikatelem a spotřebitelem ve smyslu § 1 až 3 uvedeného zákona a § 420 a § 1810 a násl. o. z. 8. Podle § 2395 o. z. zaváže-li se úvěrující, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky, vznikne smlouva o úvěru. 9. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 10. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 11. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 12. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Podle § 1968 o. z. dlužník který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. 13. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 14. Zákon o spotřebitelském úvěru jako předpis speciální má přednost před obecnou úpravou obsaženou v občanském zákoníku. Jeho ustanovení § 87 pak sankcionuje porušení povinnosti posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (či zápůjčku) sankcí absolutní neplatnosti smlouvy (shodně např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2017, č. j. 23Co 365/2017-53), přičemž k absolutní neplatnosti je soud s odkazem na § 588 o. z. povinnen přihlížet z úřední povinnosti. V případě absolutní neplatnosti právního jednání pak nepřichází vůbec v úvahu moderace soudem, na rozdíl od případů relativní neplatnosti. 15. Stejně tak v rozhodnutí pod sp. zn. III ÚS 4129/18 Ústavní soud ČR judikoval, že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z„ objektivizovaného“ hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy…. Naopak obecné soudy … by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“ 16. Podle odborné literatury uvedené zákonné ustanovení sleduje celou řadu cílů. Kromě ochrany samotného spotřebitele je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného zapůjčování, sekundárně je tak chráněn věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek. Spolu s nimi jsou chráněni i další věřitelé, kteří poskytli spotřebiteli finanční prostředky dříve, takže v důsledku případného dalšího zadlužování spotřebitele by mohla být ohrožena jeho schopnost řádně a včas splácet tyto již