19 C 63/2022-65 — Okresní soud v Mladé Boleslavi

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byl zrušen nález finančního arbitra (dále také jen„ fin. arbitr“) č. j. FA/SR/SU [číslo] - 43 ze dne 17. 9. 2021 (dále také jen„ nález“) ve výroku I. a III. a navazujícího rozhodnutí finančního arbitra o námitkách č. j. FA/SR/SU [číslo] – 49 ze dne 13. 12. 2021 a navazující rozhodnutí fin. arbitra o námitkách č. j. FA/SR/SU [číslo] – 44 ze dne 1. 7. 2021 (dále také jen„ rozhodnutí o námitkách“), a dále zamítnut návrh účastnici podaný fin. arbitrovi. V uvedeném návrhu se účastnice se v řízení před finančním arbitrem domáhá po Instituci určení neplatnosti smlouvy smluv o úvěru, které Navrhovatel a Instituce uzavřeli, protože Instituce před jejich uzavřením neposoudila úvěruschopnost Navrhovatele a pro zjevnou nepřiměřenost smluvních odměn Instituce, a vydání bezdůvodného obohacení z těchto smluv. Zde je třeba poznamenat, že soud v řízení dle části páté nemůže rozhodnutí správního orgánu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Soud rozhoduje ve věci samé a rozhodnutí správního orgánu tak nahrazuje (§ 250j o.s.ř.), čemuž by měl žalobní návrh odpovídat. K úpravě petitu chtěl soud vést žalobkyni při nařízeném jednání, z kterého se omluvila. Soud v tomto však nevidí překážku rozhodnout o žalobě a odpovídá tomu i výrok soudu. 2. Žalobu odůvodnila žalobkyně tím, že účastnici dne 29. 5. 2018 podle smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] půjčila částku 15 000 Kč, kterou se účastnice zavázala vrátit v 60 týdenních splátkách ve výši 442,50 Kč Poslední splátka byla splatná 23. 7. 2019. Dále podle smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 23. 7. 2018 půjčila účastnici částku 22 000 Kč, kterou se účastnice zavázala vrátit v 60 týdenních splátkách ve výši 649 Kč, poslední splátka byla splatná 16. 9. 2019. Účastnice se u fin. arbitra namítala rozpor uzavřených smluv s dobrými mravy a nedostatečné prověření úvěruschopnosti účastnici. Fin. arbitr založil své rozhodnutí na závěru o nedostatečném prověření a posouzení úvěruschopnosti účastnice s čímž se žalobkyně neztotožňuje. 3. Na svou obranu žalobkyně v žalobě uvedla, že účastnice byla dostatečně srozumitelně informována o všech podmínkách úvěru prostřednictvím formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru. Disponibilní zůstatek účastnice u prvé uzavřené smlouvy činil 8 548 Kč, pravidelné příjmy dosahovaly výše 23 348 Kč. U druhé smlouvy činil disponibilní zůstatek 11 3436 Kč, pravidelní příjmy dosahovaly výše 26 363 Kč. V případě obou smluv byla provedena kontrola probíhajících exekučních řízení přes program CreditCheck a lustrace v insolvenčním. rejstříku vše s negativním výsledkem, dále v ARES a RUIAN. Žalobkyně uvádí, že výpisy z těchto registrů nepořizovala, když výstup z databází je uveden přímo v kartě zákazníka a jde o výstup z počítačového programu Microsoft Dynamics 365. Účastnice vlastnila byt, vozidlo a byla žalobkyní považována za osobu se stabilním příjmem ze zaměstnání. Žalobkyně poukázala na skutečnost, že z úvěru [číslo] eviduje nedoplatek pouhých 580 Kč. Žalobkyně tvrdila, že vycházela při z koumání úvěruschopnosti s žalobkyní předložených výplatních pásek, pracovní smlouvy, platby SIPO a rozhodnutí o zvýšení výsluhového příspěvku a tyto informace ověřila, nepořídila však kopie těchto dokumentu. Zástupci společnosti při podpisu úvěrových smluv vždy řádně kontrolují klientovu dokumentaci nezbytnou pro posouzení úvěruschopnosti. Pracovní smlouvy, OP, výplatní pásky či obdobné dokumenty podle individuální situace klienta. Výdaje uváděné účastnicí podle žalobkyně nijak nevybočovaly z průměrných výdajů spotřebitelů, a tedy nevzbuzovaly nedůvěru. Obchodní zástupci žalobkyně zohledňují další závazky z jiných úvěrů, náklady na život a bydlení nebo vyživovací povinnost žadatele. Tyto skutečnosti jsou evidovány v dokumentaci - Evidenční kartě klienta (dále též jen„ EKK“), v odůvodněných případech jsou pořízeny i kopie některých dokladů. V jednání účastnice – návrhu finančnímu arbitru spatřuje žalobkyně nepoctivý záměr. Úvěruschopnost účastnici tak byla podle žalobkyně řádně zkoumána. 4. Účastnice navrhla žalobu zamítnout. Ztotožnila se s oběma rozhodnutími fin. arbitra o tom, že žalobkyně nezkoumala řádně úvěruschopnost účastnici. Účastnice tvrdila, že žalobkyně nezkoumala řádně ani příjmy ani výdaje účastnice a už vůbec je řádně vzájemně neporovnala a nevyvodila z nich relevantní závěr. Účastnice tvrdila, že žalobkyně neměla k dispozici kromě několika výplatních pásek žádné jiné doklady k příjmům účastnice, jako např. pracovní smlouvu, výpisy z účtů atd. Pokud jde o výdaje, účastnice namítala, že žalobkyně nevěnovala pozornost běžným výdajům, výdajům na zabezpečení jiných osob, na mimořádné situace a pro vytvoření rezervy. Zdůraznila, že nebylo nijak doloženo tvrzení o ověřování výdajů. Žalobkyní tvrzené závěry o disponibilním zůstatku proto nelze považovat za správné. Účastnice zdůraznila, že nebylo její povinností upozorňovat žalobkyni na riziko neschopnosti splácet úvěr, ale byla to žalobkyně, kdo měl tato rizika zjišťovat a prověřovat je. Účastnice namítla, že i kdyby žalobkyně provedla tvrzenou lustraci v databázích, neznamená to, že účastnice bude schopna závazky plnit. Účastnice má za to, že podklady pro posouzení úvěruschopnosti byly shromážděny žalobkyní nedostatečně a nebylo možno z nich učinit odpovědný závěr o úvěruschopnosti účastnice. 5. Finanční arbitr ve svém vyjádření k věci odkázal na svá rozhodnutí, v nichž uzavřel, že žalobkyně před poskytnutím obou úvěrů nezkoumala s odbornou péčí úvěruschopnost účastnice. Zdůraznil, že se žalobkyně spokojila s prohlášením účastnice o jejích příjmech a výdajích, když na straně příjmů měla k dispozici pouze několik výplatních pásek a na straně výdajů pak doklady zcela absentují. Z uvedeného důvodu proto nelze ani výpočty o disponibilním zůstatku považovat za relevantní. Finanční arbitr upozornil (l. [číslo] rozhodnutí o námitkách poslední odstavec) na námitku žalobkyně, že výše poskytnutých úvěrů ze Smluv o úvěru byla nízká, a proto si nevyžádala od účastnice další podklady a současně nenahlédla do jiných registrů, např. do Nebankovního registru klientských informací (NRKI), který obsahuje i pozitivní informace o existenci jiných úvěrových vztahů dlužníka. Podle finančního arbitra je toto důkaz nepochopení smyslu a účelu úpravy posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. 6. Dále fin. arbitr poukázal na vzájemný rozpor údajů uvedených v EKK. V Evidenční kartě klienta k úvěru účastnice [číslo] z 29. 5. 2018 je uvedeno, že v době před tímto úvěrem již čerpala minimálně dva úvěrové produkty (jeden u žalobkyně s měsíční splátkou 2 000 Kč a jednu hypotéka 7 800 Kč), žalobkyně s ní krátce poté uzavřela Smlouvu o úvěru [číslo] avšak v EKK k tomuto úvěru se opět uvádí jen jeden úvěr u žalobkyně ve výši 2 000 Kč měsíčně a hypotéka 7 800 Kč, tedy je zcela pominut úvěr [číslo] z 29. 5. 2018 s týdenní splátkou 442,50 Kč, když tento úvěr v době podpisu úvěrové smlouvy [číslo] trval (je předmětem této žaloby). Tento rozpor žalobkyně neobjasnila. 7. K nařízenému jednání ve věci se oba účastníci nedostavili, omluvili se s tím, že odročení nežádali. 8. Soud zamítl návrh důkazu žalobkyně (učiněný písemně v den jednání) na účastnický výslech účastnice. Soud se neztotožnil s názorem žalobkyně, že je třeba zkoumat reálnou situaci na straně dlužníka, respektive že odpovědnosti za porušení zákonné povinnosti zkoumat kvalifikovaným způsobem úvěruschopnost účastnici by se mohla žalobkyně zprostit dodatečným prokázáním úvěruschopnosti dlužníka v rámci soudního řízení. Zákon jednoznačně a bez výjimek ukládá úvěrujícímu povinnost řádně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele před poskytnutím úvěru. Sankcionováno je samotné nedodržení této povinnosti s odbornou péčí zkoumat bez ohledu na skutečnou schopnost dlužníka splácet. Není jediný důvod z takto zákonem jednoznačně stanovené povinnosti judikaturně slevovat a jakkoli ji relativizovat, např. tím, že bude-li dodatečně prokázána úvěruschopnost dlužníka v soudním řízení, nebude úvěrující za porušení své povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost, stižen sankcí neplatnosti smlouvy. Účelem zákonodárce a předpisů EU na ochranu spotřebitele, které měly být zákonem č. 257/2016Sb. též respektovány, je zamezit nezodpovědnému úvěrování a prohlubování celospolečenského problému nadměrného zadlužování obyvatel. Proto má zákon jasná pravidla, doplněná judikaturou jen pokud jde o charakter neplatnosti smluv – absolutní, když k tomu soudy opravňoval nesoulad s předpisy EU na ochranu spotřebitele s vnitrostátním předpisem. 9. Podle § 244 odst. 1 o. s. ř. rozhodl-li orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčí orgán zřízený podle zvláštního právního předpisu (dále jen„ správní orgán“) podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá ze vztahů soukromého práva (§ 7 odst. 1), a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudn