19 C 163/2021-49 — Okresní soud v Mělníku

1. Žalobkyně (do 16. 5. 2017 vystupující pod obchodní firmou [právnická osoba]) se obrátila ke zdejšímu soudu s žalobou, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 9 208 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 9 208 Kč od 1. 11. 2020 do zaplacení. Nárok odůvodnila tím, že žalovaný s žalobkyní uzavřel dne 23. 12. 2019 smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo] na jejím základě poskytla žalobkyně žalovanému na jeho účet celkem částku 5 000 Kč, kterou se zavázal splácet společně s poplatkem za sjednání úvěru ve výši 1 000 Kč a smluvním úrokem ve výši 20 % měsíčně. Žalovaný však od počátku úvěr nesplácel řádně a včas, čímž vzniklo právo žalobkyně požadovat po žalovaném po dobu 3 měsíců i smluvní pokutu ve výši 121 Kč měsíčně. Žalovaná částka se skládá z poskytnuté jistiny 5 000 Kč, poplatku za sjednání úvěru 1 000 Kč, úroků ve výši 2 845 Kč a smluvní pokuty ve výši 363 Kč. 2. Žalovaný se ve věci nikterak nevyjádřil. 3. Jelikož ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů a nešlo o věc vyjmenovanou v ustanovení § 120 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), vyzval soud žalovaného podle § 115a o.s.ř. k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s tím, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalovaný se ve stanovené lhůtě nevyjádřil, ačkoli mu předmětné usnesení bylo doručeno na adresu trvalého bydliště, žalobkyně s uvedeným postupem souhlasila již ve svém žalobním návrhu. Soud proto ve věci nenařídil jednání a rozhodl na základě předložených listinných důkazů. 4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru: Žalovaný uzavřel s žalobkyní prostřednictvím prostředků komunikace na dálku smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě žalobkyně převedla na účet žalovaného č. [bankovní účet] dne 23. 7. 2020 částku 1 000 Kč, dne 27. 7. 2020 částku 1 500 Kč a dne 27. 7. 2020 částku 2 500 Kč. Žalovaný se zavázal v čl. 5 uhradit za každé čerpání poplatek ve výši 20 %. Dále se v čl. 6 zavázal zaplatit z dlužné částky úrok ve výši 20 % měsíčně. V čl. 6 se zavázal zaplatit smluvní pokutu ve výši 121 Kč za každý započatý měsíc prodlení, a to po dobu prvních 3 měsíců prodlení. Před uzavřením smlouvy měla žalobkyně k dispozici výplatní pásku žalovaného za listopad 2019, z níž vyplývá, že čistý příjem žalovaného činil 19 414 Kč /viz úvěrová smlouva na č.l. 14, kopie občanského průkazu žalovaného na č.l. 18, výplatní páska na č.l. 39 ve spojení s výpisem z účtu žalobkyně na č.l. 19 a vyjádřením banky žalovaného na č.l. 47 Žalovaný úvěr od počátku nesplácel, žalobkyně mu proto naúčtovala 3 smluvní pokuty po 121 Kč /viz výpisy k úvěru na č.l. 21 až 25/. Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu dopisem ze dne 5. 1. 2021 /viz předžalobní upomínka na č.l. 26, který byl odeslán téhož dne /viz podací arch na č.l. 26 5. Po právní stránce soud hodnotil věc podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“) a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti, zejména podle následujících ustanovení: 6. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Dle § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. 8. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému 9. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Soud vzal za prokázané, že žalobkyně s žalovaným uzavřela dne 23. 12. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě níž poskytla žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 5 000 Kč. Žalovaný v době poskytnutí úvěru dosahoval čistého příjmu 19 414 Kč měsíčně, nebyl v insolvenčním řízení. Z úřední činnosti je soudu známo, že žalovaný sice měl v minulosti exekuce, avšak poslední exekuce byla nařízena v roce 2016, přičemž se jednalo o nižší částky. S ohledem na běžný průběh věcí lze tedy uzavřít, že bylo v silách žalovaného, který je mladý muž, v produktivním věku, splatit žalobkyni částku 5 000 Kč. Soud tedy vyhodnotil smlouvu o úvěru jakožto celek za platnou. 10. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit společně s poplatkem za čerpání úvěru ve výši 20 % z čerpané částky a s úrokem ve výši 20 % měsíčně. Takto sjednané úroky považuje soud za zcela nemravné. Jak uvedl Nejvyšší soud ČR již v rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, při sjednávání úroku při úvěru jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o úvěru v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Úrokové sazby měnových finančních institucí u revolvingových úvěrů se dle měnových statistik [obec] národní banky, veřejně dostupných na webových stránkách [obec] národní banky (www.cnb.cz), se pohybovaly v prosinci 2019 okolo 13 % ročně. Za této situace nelze než uzavřít, že sjednaný úrok ve výši 20 % měsíčně byl zcela nepřiměřený a svou výší zjevně odporoval dobrým mravům, neboť nelze akceptovat úrokovou míru ve výši zhruba 18 x vyšší než je míra obvyklá v bankovním sektoru. Předmětem podnikání žalobkyně je poskytování spotřebitelských úvěrů jako tzv. nebankovní instituce poskytující spotřebitelské úvěry, které poskytují spotřebitelské úvěry obvykle s vyšším úrokem oproti bankovním institucím, zpravidla s odkazem na vyšší rizikovost. Nejvyšší možná výše sjednaných úroků není nikterak stanovena právním předpisem (a to ani v zákoně o spotřebitelském úvěru [číslo] 2016 Sb., který jinak upravuje mnohé aspekty sjednávání spotřebitelských úvěrů), a její posouzení (zejm. ve vztahu k určení mravnosti či nemravnosti jejich výše) je ponecháno k úvaze soudů pro posouzení s ohledem na specifické okolnosti každého případu. Na základě ustálené rozhodovací praxe soudů však lze dospět k závěru, že ani v případě nebankovních půjček či úvěrů mezi dvěma fyzickými osobami (tím spíše v případech vztahu podnikatele a spotřebitele jako slabší strany) zpravidla nelze sjednat výši úroků více než trojnásobnou oproti průměrné výši poskytované bankovními subjekty. Nejvyšší soud uvedl např. v rozsudku ze dne 27. 2. 2017, sp. zn. 33 Odo 236/2005, že„ Lze připustit, že u půjčky na základě smluv uzavíraných mezi fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto - v závislosti na okolnostech konkrétního případu - nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Není možné však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem“, tedy že ani sjednaný smluvní úrok ve výši 2-3 násobku výše úroků poskytovaných bankovními institucemi nemusí být nemravný. Právě v tomto rozpětí lze dle názoru soudu sjednávat výši úrokových sazeb při poskytování nebankovních spotřebitelských úvěrů, aniž by takto sjednaná sazba odporovala dobrým mravům (při absenci jiných zjištěných skutečností) v takové míře, že by musela být posouzena jako absolutně neplatná ve smyslu § 588 o. z. pro zjevný rozpor s dobrými mravy. V daném rozpětí by sjednaná výše úroků mohla být nemravná (ať již ve smyslu ust. § 580 či § 588 o. z.), avšak nemravnost by musela být zjištěna ve vztahu ke konkrétním okolnostem daného případu. Zatímco v případě vyššího násobku ve vztahu mezi fyzickými osobami (a tím spíše ve vztahu podnikatele vůči spotřebiteli jakožto slabší straně) již sjednaná výše bude až na výjimky zjevně odporovat dobrým mravům, a tudíž bude absolutně neplatná ve smyslu § 588 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Ujednání o úrocích soud proto shledal absolutně neplatným pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle ustanovení § 588 o. z. 11. Soud n