19 C 303/2021-64 — Okresní soud v Mělníku

1. Žalobkyně se obrátila ke zdejšímu soudu s žalobou, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 8 188 Kč s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že žalovaná s žalobkyní (dříve vystupující pod názvem [právnická osoba] či [právnická osoba]) uzavřela dne 21. 2. 2020 smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě byla žalované poskytnuta částka 5 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala splatit společně se souhrnným poplatkem ve výši 2 188 Kč do 27. 3. 2020. Žalovaná na svůj dluh ničeho neuhradila, čímž jí vznikla povinnost zaplatit i smluvní pokutu ve výši 1 000 Kč. 2. Žalovaná se ve věci nikterak nevyjádřila. 3. Jelikož ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů a nešlo o věc vyjmenovanou v ustanovení § 120 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), vyzval soud žalovanou podle § 115a o.s.ř. k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s tím, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalovaná se ve stanovené lhůtě nevyjádřila, ačkoli jí předmětné usnesení bylo doručeno na adresu trvalého bydliště, žalobkyně s uvedeným postupem souhlasila již ve svém žalobním návrhu. Soud proto ve věci nenařídil jednání a rozhodl na základě předložených listinných důkazů. 4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru: Žalovaná uzavřela prostřednictvím prostředků komunikace na dálku dne 21. 2. 2020 s žalobkyní smlouvu [číslo] na jejímž základě poskytla žalobkyně na účet žalované částku ve výši 5 000 Kč a žalovaná se zavázala částku splatit společně s úrokem ve výši 2 188 Kč do 35 dnů. RPSN dle smlouvy činilo 4 872 %. Pro případ prodlení s jakoukoliv úhradou se žalovaná zavázala zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky /viz smlouva na č.l. 12, výpis z účtu žalobkyně na č.l. 17, kopie občanského průkazu žalované na č.l. 20, výpis z účtu žalované na č.l. 21 Žalobkyně v rámci zkoumání úvěruschopnosti žalované měla k dispozici výpisy z účtu žalované za období listopad 2019 až leden 2020, z něhož je patrné, že žalovaná byla zaměstnána u [název soudu], přičemž její plat činil v průměru 17 024 Kč měsíčně. Žalovaná čerpala kontokorent. Žalobkyně rovněž provedla lustraci žalované v databázi EUCB /viz výpis z účtu na č.l. 21, výpis z databáze EUCB na č.l. 27 Žalovaná byla k úhradě dluhu vyzvána zástupkyní žalobkyně e-mailem ze dne 14. 9. 2020 i dopisem z téhož dne /viz e-mail na č.l. 18 a dopis na č.l. 19 5. Po právní stránce soud hodnotil věc podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“) a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti, zejména podle následujících ustanovení: 6. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 8. Dle § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. 9. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 10. Dle § 122 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru věřitel může pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu, b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo c) smluvní pokutu. Dle odst. 2 uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy, nižší než 3 000 Kč a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše 500 Kč. Dle odst. 3 souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč. 11. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. 12. Soud vzal za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně s žalovanou uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě níž poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč. Soud uzavřel, že žalobkyně úvěruschopnost žalované zkoumala a vyhodnotila řádně, když měla k dispozici její výpisy z účtu za poslední 3 měsíce, z nichž je zřejmé, že žalovaná byla zaměstnána u [název soudu], kde dosahovala průměrného čistého příjmu ve výši 17 024 Kč. Žalobkyně rovněž lustrovala žalovanou v databázi EUCB, z něhož nezjistila natolik zásadní informace, z nichž by bylo možno uzavřít, že žalovaná nebude v budoucnu schopna úvěr splatit. S ohledem na to, že žalovaná je mladá žena, v produktivním věku, u které lze předpokládat, že je práceschopná, bylo zcela jistě v jejich silách úvěr splatit. Soud tedy vyhodnotil smlouvu o úvěru jakožto celek za platnou. 13. Žalovaná se zavázala poskytnuté peněžní prostředky vrátit do 35 dnů společně se souhrnným poplatkem ve výši 2 188 Kč. Takto sjednané úroky soud považuje za zcela nemravné. Jak uvedl Nejvyšší soud ČR již v rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, při sjednávání úroku při úvěru jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o úvěru v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Úrokové sazby měnových finančních institucí u úvěrů domácnostem na spotřebu dle měnových statistik [obec] národní banky, veřejně dostupných na webových stránkách [obec] národní banky (www.cnb.cz), se pohybovaly v únoru 2020 okolo 8 % ročně. Za této situace nelze než uzavřít, že sjednaný úrok je zcela nepřiměřený a svou výší zjevně odporoval dobrým mravům. Ujednání o úrocích soud shledal absolutně neplatným pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle ustanovení § 588 o. z. 14. Ohledně zjištěné nemravnosti sjednaných smluvních úroků soud uvádí, že předmětem podnikání žalobkyně je poskytování spotřebitelských úvěrů jako tzv. nebankovní instituce poskytující spotřebitelské úvěry, které poskytují spotřebitelské úvěry obvykle s vyšším úrokem oproti bankovním institucím, zpravidla s odkazem na vyšší rizikovost. Nejvyšší možná výše sjednaných úroků není nikterak stanovena právním předpisem (a to ani v zákoně o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb., který jinak upravuje mnohé aspekty sjednávání spotřebitelských úvěrů), a její posouzení (zejm. ve vztahu k určení mravnosti či nemravnosti jejich výše) je ponecháno k úvaze soudů pro posouzení s ohledem na specifické okolnosti každého případu. Na základě ustálené rozhodovací praxe soudů však lze dospět k závěru, že ani v případě nebankovních půjček či úvěrů mezi dvěma fyzickými osobami (tím spíše v případech vztahu podnikatele a spotřebitele jako slabší strany) zpravidla nelze sjednat výši úroků více než trojnásobnou oproti průměrné výši poskytované bankovními subjekty. Nejvyšší soud uvedl např. v rozsudku ze dne 27. 2. 2017, sp. zn. 33 Odo 236/2005, že„ Lze připustit, že u půjčky na základě smluv uzavíraných mezi fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto - v závislosti na okolnostech konkrétního případu - nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních