48 C 199/2021-23 — Okresní soud v Mostě

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku. Tento nárok představuje dle tvrzení strany žalující jistina ve výši 20 000 Kč, se shora uvedeným příslušenstvím, tedy úroky z úvěru a úroky z prodlení, to vše z titulu uzavřené Smlouvy o úvěru [číslo] [rok] [číslo] ze dne [datum] mezi [právnická osoba] a žalovaným, jíž byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 20 000 Kč, který žalovaný řádně a včas neuhradil ve sjednaných 13 splátkách do [datum]. Žalovaným nebylo ničeho uhrazeno. Smluvní úrok z úvěru činil 25,85% ročně. 2. V rámci žalobních tvrzení bylo dále uvedeno, že žalovaná pohledávka byla původním věřitelem postoupena společnosti [právnická osoba] na základě smlouvy o prodeji části závodu ze dne [datum] a následně žalující straně na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum]. V části týkající se postoupení pohledávky soud vycházel z § 1879 o. z., který stanoví, že věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Dle § 1880 odst. 1 o. z. platí, že postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. 3. Žalovaný se nevyjádřil ve věci samé, k jednání se bez omluvy nedostavil. 4. Soud provedl dokazování ve spisu založenými listinnými prostředky. 5. Smlouva o úvěru [číslo] [rok] [číslo] byla uzavřena mezi [právnická osoba] a žalovaným, žalovaný jí potvrdil přijetí částky 20 000 Kč. 6. Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru neprokazuje nic podstatného pro rozhodnutí. 7. Předpis splátek ke smlouvě o úvěru 13M neprokazuje nic podstatného pro rozhodnutí. 8. Finanční analýza prokazuje, že žalovaný uvedl příjem 50 000 Kč měsíčně, výdaje 13 000 Kč, po započtení dalších výdajů měl žalovaný disponibilní zdroje 36 000 Kč. 9. Credit scoring prokazuje, že bylo možné poskytnout žalovanému úvěr ve výši až 25 000 Kč. 10. Žádost o poskytnutí spotřebitelského úvěru prokazuje, že žalovaný uvedl, že je podnikatelem v oboru pokrývačství, má příjem 50 000 Kč měsíčně, výdaje 13 000 Kč. 11. Čestné prohlášení prokazuje, že žalovaný čestně prohlásil, že má příjem 50 000 Kč měsíčně a vystavuje„ faktůry“ několikrát do roka. 12. Přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok [rok] prokazuje, že žalovaný měl dílčí základ daně 91 960 Kč (tedy 7 663 Kč měsíčně), příjmy měl 459 800 Kč a výdaje 367 840 Kč. 13. Přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok [rok] prokazuje, že žalovaný měl dílčí základ daně 164 860 Kč (tedy 13 738 Kč měsíčně), příjmy měl 567 400 Kč a výdaje 402 540 Kč. 14. Smlouva o nájmu bytu z roku [rok] prokazuje, že žalovaný hradil nájemné 7 000 Kč měsíčně. 15. Podací lístek z [datum] prokazuje odeslání dopisu žalovanému. 16. Oznámení o postoupení pohledávky z [datum] prokazuje, že bylo žalovanému oznámeno postoupení pohledávky žalobkyni. 17. Předžalobní výzva z [datum] prokazuje, že byl žalovaný upomenut o zaplacení před podáním žaloby. 18. Smlouva o prodeji části závodu [právnická osoba] společnosti [právnická osoba], ze dne [datum] prokazuje prodej části závodu včetně pohledávky žalovaného společnosti [právnická osoba] 19. Smlouva o postoupení pohledávek mezi postupitelem [právnická osoba], a postupníkem [právnická osoba], včetně seznamu postupovaných pohledávek prokazuje že byla uzavřena dne [datum] a byla jí postoupena i pohledávka za žalovaným. 20. Zpráva soudního exekutora Mgr. [jméno] [příjmení] ze dne [datum] prokazuje, že na exekuci vedenou od roku [rok] proti žalovanému bylo dosud vymoženo 310 Kč. 21. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému 20 000 Kč, nebyla prokázána žádná úhrada. Žalovaným tvrzené příjmy 50 000 Kč měsíčně neodpovídají daňovým přiznáním, kdy v této výši se pohybovaly pouze jeden rok tržby bez výdajů. Vůči žalovanému byla v roce [rok] zahájena exekuce, na kterou bylo dosud vymoženo 310 Kč. Dne [datum] byla žalovanému prokazatelně odeslána upomínka o zaplacení. 22. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne [datum] ve věci sp. zn. C [číslo] zaujal stanovisko, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. 23. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018 věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. 24. Byť shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje na starý zákon o spotřebitelském úvěru, tak soud je toho názoru, že není sebemenší důvod nepostupovat obdobně i podle nového zákona o spotřebitelském úvěru. 25. Dle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 26. Dle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 27. Dle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 28. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. 29. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 30. Podle § 588 o. z., soud přih