50 C 86/2022-43 — Okresní soud v Mostě

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 10. 6. 2022, doplněnou dne 13. 9. 2022, domáhala na žalovaném zaplacení částky ve výši 52 150,84 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“), se žalovaným uzavřela dne 2. 7. 2019 smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě žalovaný čerpal úvěr ve výši 55 019,84 Kč. Žalovaný se zavázal právní předchůdkyni žalobkyně splatit úvěr do 27. 10. 2020. K uzavření smlouvy o úvěru došlo po řádném posouzení úvěryschopnosti žalovaného. Po odečtení úhrad žalovaného činí dlužná částky 52 150,84 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 27. 1. 2020 na žalobkyni. Žalobkyně dále požaduje úroky z prodlení z dlužné částky. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a po celé řízení zůstal zcela pasivní. 3. Vzhledem k tomu, že v dané věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud v souladu s § 115a, zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen„ o. s. ř.“), rozhodl ve věci samé bez nařízení jednání, když žalobkyně s tímto postupem souhlasila a žalovaný se na výzvu soudu podle § 101 odst. 4 o. s. ř. ve stanovené lhůtě nevyjádřil, proto soud předpokládá, že proti rozhodnutí bez nařízení jednání nemá námitek. 4. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: 5. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 2. 7. 2019 soud zjistil, že smlouva není žalovaným vlastnoručně podepsána. Na základě smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému úvěr do výše úvěrového limitu 80 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit spolu se smluvním úrokem ve výši 10,50 % měsíčně v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 11% z nesplaceného úvěru nebo 1 000 Kč podle toho, která z uvedených částek je vyšší. 6. Z historie transakcí se podává, že žalovaný úvěr čerpal v různých částkách na bankovní účet č. [bankovní účet]. Celkově žalovaný načerpal úvěr ve výši 68 950 Kč. 7. [právnická osoba], prokazuje, že majitelem účtu č. [bankovní účet] byl v době poskytnutí úvěru právní předchůdkyní žalobkyní žalovaný. 8. Z přehledu čerpání a úhrad soud zjistil, že žalovaný na úvěr v období od 26. 7. 2019 do 27. 10. 2020 uhradil celkem 59 999 Kč. Úhrady žalovaného byly započítány na jistinu, úroky a účelně vynaložené náklady. 9. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020, soud zjistil, že pohledávka za žalovaným přešla na žalobkyni. Žalovanému bylo postoupení pohledávky oznámeno dopisem ze dne 23. 11. 2020, jak je doloženo podacím lístkem ze dne 23. 11. 2020. 10. Z předložené předžalobní výzvy ze dne 23. 11. 2020 a předloženého podacího lístku vyplývá, že žalovaný byl před podáním žaloby vyzván k úhradě dlužné částky, přičemž mu byla poskytnuta lhůta do tří dnů. Z poštovního archu se podává, že předžalobní upomínka byla žalovanému odeslána dne 23. 11. 2020. 11. Podáním ze dne 13. 9. 2022 vzala žalobkyně žalobu částečně zpět o úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 52 150,84 Kč ode 3. 9. 2019 do 26. 10. 2020. V rozsahu částečného zpětvzetí soud řízení částečně zastavil (výrok I. rozsudku). 12. Na právní posouzení věci soud aplikoval zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen,,o.z.“), neboť ke vzniku právních vztahů mezi účastníky došlo již za jeho účinnosti (po 1. 1. 2014). 13. Okresní soud se nejprve zabýval otázkou, zda byla mezi účastníky uzavřena smlouva, když žalobkyně dokládá její uzavření pouze nepodepsaným textem listiny označené jako„ smlouva o revolvingovém úvěru“. 14. Okresní soud na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že v projednávané věci nebylo nijak prokázáno, že mezi účastníky byla konkrétní úvěrová smlouva skutečně uzavřena (lhostejno zda ústně či konkludentně). Z dokumentu označeného jako„ smlouva o úvěru“ nevyplývá, že k uzavření uvedené nepodepsané smlouvy skutečně došlo na základě dálkové komunikace, resp. že případně osobou komunikující s žalobkyní byl skutečně žalovaný; tedy že žalobkyní předložené dokumenty skutečně vyjadřují vůli konkrétního žalovaného, resp. jsou výsledkem projevu vůle žalovaného. Ve věci tak není prokázáno, že smlouva mezi účastníky byla uzavřena. Ke konkludentnímu uzavření smlouvy může dojít jen v doslovném znění návrhu smlouvy. Nebyl-li akceptován návrh uvedený bez výhrad, nemohlo ke konkludentnímu uzavření kupní smlouvy dojít (rozsudek ze dne 23. 4. 2007, sp. zn. 32 Odo 876/2006). Obsah jakéhokoliv (konkludentního) ujednání sjednaného mezi stranami prokázán nebyl a to ani v případě kdyby bylo prokázáno, že žalobkyně prostřednictvím internetu zasílala žalovanému nějaká data, z důkazů předložených žalobkyní nevyplývá ani vlastní obsah těchto dat (že dokumenty předkládané nyní žalobkyní k žalobě jsou skutečně těmi, které byly žalovanému doručeny prostředky elektronické komunikace), ani to, že se s těmito daty seznámil skutečně žalovaný a nikoliv např. jakákoliv jiná třetí osoba. Za této situace, pak nedošlo k dohodě o smluvní pokutě a poplatcích z úvěru. 15. Okresní soud připomíná, že pojem elektronický podpis (obyčejný) je definován přímo v § 2 písm. a) zákona o elektronickém podpisu, jako údaje v elektronické podobě připojené k datové zprávě, které jsou s datovou zprávou logicky spojeny a slouží jako metoda k jednoznačnému ověření identity podepsané osoby ve vztahu k datové zprávě. Základní otázkou zde je, co je možné již za tento obyčejný elektronický podpis považovat, protože občanský zákoník ani zákon o elektronickém podpisu nijak dále nedefinují a nespecifikují pojem elektronického podpisu. Podle převažujícího názoru, běžné uvedení jména na konci datové zprávy (např. e-mailu, SMS apod., ani v textu textového souboru, který je k e-mailu připojen) nepředstavuje prostý elektronický podpis. Určení jednající osoby je spojeno až se zaručeným elektronickým podpisem (srov. např. [příjmení], P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, [číslo] s. 2026). 16. Soud se dále zaobíral i posouzením úvěruschopnosti žalovaného. 17. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. C [číslo] zaujal stanovisko, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. 18. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018 věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. 19. Byť shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje na starý zákon o spotřebitelském úvěru, tak soud je toho názoru, že není sebemenší důvod nepostupovat obdobně i podle nového zákona o spotřebitelském úvěru. 20. Dle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jinýc