48 C 45/2023-51 — Okresní soud v Mostě

l. V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v Mostě (dále již jen soud prvního stupně) zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 1 059,96 Kč s úrokem ve výši 795,26 Kč, s úrokem ve výši 19,39 % ročně z částky 15 155,96 Kč od [datum] do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 15 155,96 Kč od [datum] do zaplacení (výrok I.), žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 14 096 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a ve stejné lhůtě povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 012,05 Kč k rukám zástupce žalobkyně (výrok III.). 2. Soud prvního stupně při svém rozhodnutí vyšel ze zjištění, že mezi žalovanou a [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] byla dne [datum] uzavřena smlouva o klasickém úvěru [číslo] (dále již jen úvěrová smlouva). Žalovaná v žádosti o tento úvěr uvedla, že je [anonymizováno], žije v [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], je zaměstnancem s příjmem [částka] měsíčně a její výdaje představují 3 000 Kč měsíčně, nemá žádné závazky. Žalované byl poskytnut úvěr ve výši 14 096 Kč na mobilní telefon, na který žalovaná, ačkoli se k tomu zavázala, nic neuhradila. Žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalované vycházela z tvrzení žalované o jejich příjmech a výdajích, neprocházela [příjmení]. Dopisy ze dne [datum] úvěrová společnost od úvěrové smlouvy odstoupila a vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] společnost [právnická osoba] postoupila pohledávku za žalovanou žalobkyni. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posuzoval podle zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen z. s. ú.), vzal do úvahy, že věřitel je povinen prověřit dostatečně úvěruschopnost spotřebitele, neboť mu to ukládá § 86 odst. 2 z. s. ú. a nedostatek prověření sankcionuje neplatností smlouvy (§ 87 odst. 1 z. s. ú.). Soud prvního stupně uzavřel, že dokazováním nebylo prokázáno, že byla řádně posuzována úvěruschopnost žalované před poskytnutím úvěru, neboť bylo ohledně příjmů a výdajů žalované vycházeno pouze z jejích tvrzení. Výdaje ve výši 3 000 Kč měsíčně pro osobu bydlící v nájmu jsou zjevně zásadně podhodnocené. Není-li řádně a úplně zjištěn (ověřen) příjem žalované a její výdaje, není možné stanovit její disponibilní příjem a dospět k závěru, že žalovaná je schopna splácet úvěr. Z tohoto důvodu shledal úvěrovou smlouvu neplatnou a zabýval se tím, zda se jedná o bezdůvodné obohacení na žalované straně. Žalobkyni se předloženými listinnými důkazy podařilo prokázat tvrzení o poskytnutí jistiny 14 096 Kč, uhrazeno nebylo nic, proto uložil žalované povinnost uhradit žalobkyni obohacení v souladu s § 87 z. s. ú. Při posuzování dalších žalobkyní požadovaných nároků vyšel z rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, jímž byl posuzován nárok na úroky z prodlení z úvěrové smlouvy neplatné pro nedostatečné posouzení úvěruschopnosti. S ohledem na právní názor vyslovený v tomto rozsudku uzavřel, že žalobkyni nevzniklo právo na žádné další nároky vůči žalované, a proto žalobu ve zbylém rozsahu zamítl. Jelikož se nepodařilo zjistit poměry žalované strany, uložil jí soud uhradit dlužnou částku do 3 dnů od právní moci rozsudku. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále již jen o. s. ř.) a přiznal v řízení částečně úspěšné žalobkyni nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 1 012,05 Kč, která představuje 44,94 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu žalobkyně v řízení v rozsahu 72,47 % a úspěchu žalované v rozsahu 27,53 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty 15 155,96 Kč sestávající z částky 300 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 300 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. a z částky 300 Kč za návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč. 3. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání z důvodů uvedených v § 205 písm. b), c), d), e), f) a g) o. s. ř., protože nesouhlasila s tím, že jí nebylo přiznáno právo na zákonné úroky z prodlení z vráceného bezdůvodného obohacení, jelikož soud prvního stupně na své rozhodnutí aplikoval rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Má za to, že dané rozhodnutí je nutné posuzovat v kontextu, nikoli jako etalon pro budoucí rozhodování soudů nižších instancí. Poukazovala na to, že v případě posuzovaném Nejvyšším soudem byl poskytnut úvěr ve výši 35 000 Kč a smluvní strany si sjednaly úrok ve výši 108,84 %, přičemž žalovaná měla po přičtení smluveného úroku vrátit 112 224 Kč, navíc vyšlo najevo, že v době sjednávání úvěru dlužila i jiným bankovním institucím částku 1 600 000 Kč. Nyní posuzovaný případ je však odlišný, když strany si dohodly roční úrokovou sazbu 19,39 % a celkovou částku k zaplacení 15 499 Kč. Jedná se tak o výrazně rozdílné skutkové okolnosti, které však soud prvního stupně subsumoval pod jeden jediný závěr spočívající v nepřiznání práva na zákonné úroky z prodlení. Účelem úpravy v § 87 odst. 1 z. s. ú. je totiž konkrétní ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami, nikoliv obecné a automatické pojetí na jakékoliv poskytnutí spotřebitelského úvěru. Žalobkyně nabídla svůj právní pohled na danou věc a zabývala se pojmem lichva. Poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009, ve kterém tento soud definoval lichevní smlouvy a jejich parametry. Ke sjednané výši úroku poukázala i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, který se vyjádřil k posuzování přiměřenosti sjednaného úroku a vyjádřila názor, že její právní předchůdce lichvářem není, jelikož nesplňuje žádné znaky charakteristické pro lichvářské smlouvy. Vytýkala soudu prvního stupně, že sám měl posoudit lichvářské praktiky, a neměl se omezit pouze na závěr, že se na daný právní poměr aplikuje pravidlo chránící spotřebitele před lichvářskými praktikami. Navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., II. a III. tak, že zamítne žalobu v části, ve které se domáhala zaplacení částky 1 059,96 Kč s úrokem ve výši 795,26 Kč, s úrokem ve výši 19,39 % ročně z částky 15 155,96 Kč od [datum] do zaplacení. Žalované uloží povinnost zaplatit žalobkyni částku 14 096 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku a povinnost zaplatit jí náklady řízení před soudy obou stupňů. 4. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila. 5. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno proti rozhodnutí soudu prvního stupně oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se nejprve tím, zda žalobkyně je osobou oprávněnou podat odvolání proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně. 6. Podle § 201 o. s. ř. může účastník napadnout rozhodnutí okresního soudu nebo rozhodnutí krajského soudu vydané v řízení v prvním stupni odvoláním, pokud to zákon nevylučuje. Podle § 204 odst. 1 o. s. ř se odvolání podává do 15 dnů od doručení písemného vyhotovení rozhodnutí u soudu, proti jehož rozhodnutí směřuje. Bylo-li vydáno opravné usnesení týkající se výroku rozhodnutí, běží tato lhůta znovu od právní moci opravného usnesení. Ze shora citovaných ustanovení vyplývá, že právo podat odvolání jako řádný opravný prostředek přísluší účastníku řízení, a to tomu, jemuž byla rozhodnutím způsobena v jeho právech určitá, byť nepatrná újma (jde o tzv. subjektivní přípustnost odvolání). V posuzovaném případě bylo výrokem II. rozsudku soudu prvního stupně žalobě částečně vyhověno a žalobkyni bylo přiznáno právo na zaplacení částky 14 096 Kč, a proto jí tímto výrokem nemohla být způsobena újma. Z tohoto důvodu žalobkyně není osobou subjektivně oprávněnou podat odvolání proti výroku II. rozsudku a odvolací soud její odvolání proti výroku II. jako podané někým, kdo k odvolání není oprávněn, odmítl podle § 218 písm. b) o. s. ř. Předmětem přezkumu se tak stala část výroku I., jímž byla soudem prvního stupně zamítnuta žaloba žalobkyně, týkající se úroku z prodlení z částky 14 096 Kč od [datum] do zaplacení, tak jak ji žalobkyně vymezila ve svém odvolání. Odvolací soud shledal, že proti této části zamítavého výroku, jakož i proti nákladovému výroku je odvolání žalobkyně přípustné (§ 201 o. s. ř.), v tomto rozsahu přezkoumal označený rozsudek, spolu s řízením jeho vydání předcházejícím podle § 212, § 212a o. s. ř. a neshledal odvolání žalobkyně důvodným. 7. V posuzované věci se žalobkyně vymezuje vůči závěru soudu prvního stupně, že na danou věc se vztahuje rozsudek Nejvyššího soudu