Žalobkyně se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku , částka, spolu se zákonným úrokem z prodlení 12 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení – to vše z titulu „Smlouvy o úvěru č. , hodnota, -518418“, kterou uzavřela žalobkyně se žalovanou dne , datum, , na základě které žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši , částka, , skládající se z půjčené částky , částka, a souhrnného poplatku , částka, . Žalovaná úvěr vyčerpala, avšak řádně a včas jej nesplácela v dohodnutých splátkách, za dobu trvání smlouvy uhradila , částka, , tuto částku žalobkyně poměrně započetla na úhradu nákladů na vymáhání pohledávky, smluvní pokuty, poplatky a až poté částečně na jistinu a částečně na úroky z úvěru. Splatnost pohledávky žalobkyně určila na den splatnosti celé smlouvy, tedy , datum, .2. Oběma účastníkům bylo doručeno usnesení spolu s výzvou, aby se ve lhůtě 7 dnů od jeho doručení vyjádřili, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo soudem rozhodnuto bez nařízení jednání, současně byli poučeni, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně ani žalovaná se ve stanovené lhůtě nevyjádřily, soud proto dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro rozhodnutí věci bez nařízení jednání podle § 115a o. s. ř.3. Skutkový stav, který byl podrobněji popsán v odstavci prvém odůvodnění tohoto rozsudku, a který je zejména popsán dále, byl v řízení zjištěn z důkazů listinných:Smlouvou o úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, měl soud za prokázaný obsah této smlouvy, zejména výši úvěru , částka, , který byl vyplacen oproti podpisu smlouvy, délku poskytnutí úvěru, který měl být splácen v 78týdenních splátkách, dále celkové náklady zákazníka spojené se spotřebitelským úvěrem , částka, , tvořené jistinou , částka, , úroky z úvěru , částka, , poplatkem za zpracování úvěru , částka, a poplatkem za hotovostní inkaso splátek , částka, . Dále měl soud za prokázanou výši úrokové sazby 63,33 % ročně s tím, že roční procentuální sazba nákladů (tzv. RPSN) činí 171,95 %.Evidenční kartou klienta ze dne , datum, měl soud za prokázané, že žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalované prostřednictvím formuláře, který vyplnila sama žalovaná. Žalovaná ve formuláři uvedla, že žije jako spolubydlící, je svobodná, vyživuje 1 nezaopatřenou osobu, má středoškolské vzdělání, nevlastní nemovitost a měla již u žalobkyně úvěr. Dále uvedla, že je zaměstnaná jako expediční pracovník s příjmem , částka, čistého měsíčně, jiný příjem nemá. Své výdaje uvedla částkou , částka, za bydlení (v další kolonce je uvedeno životní minimum na ověření , částka, ). Žalovaná uvedla, že na splátkách nebankovních závazků hradí , částka, . Výplatními páskami bylo ověřeno tvrzení žalované o příjmu, tvrzení o výdajích, či o neexistenci jiných závazků ověřeno bylo jen částečně ve vztahu k výdajům na bydlení, a to čestným prohlášením o přispívání na výdaje spojené s bydlením, které hradila své sestře v částce , částka, , ale další výdaje žalované ověřeny nebyly, a to ani přes to, že z výplatních pásek jsou evidentní exekuční srážky. Nadto si žalobkyně musela být vědoma, že minimálně u její společnosti žalovaná v minulosti úvěr měla, a přesto si tyto skutečnosti neověřila.Formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru měl soud za prokázaný obsah této listiny, která nicméně neobsahovala ničeho podstatného pro rozhodnutí.Informací o smlouvě měl soud za prokázané, že žalovaná na konto výše uvedené smlouvy uhradila celkem , částka, .Výplatními páskami za měsíce červenec a srpen 2023 měl soud za prokázaný příjem žalované ze zaměstnání, současně měl prokázáno, že z výplatních pásek jsou patrné exekuční srážky ve výši až , částka, měsíčně.Výzvou k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne , datum, + Podacím archem měl soud za prokázané, že žalobkyně prostřednictvím svého zástupce řádně vyzvala žalovanou k dobrovolné úhradě dluhu ještě předtím, než byla podána žaloba, a že se tato výzva dostala do dispozice žalované.4. Na základě zjištění učiněných z předložených listin soud dospěl k závěru o skutkovém stavu věci, který plně odpovídá žalobním tvrzením, jak byly podrobněji popsány výše, nicméně nebylo prokázáno, že žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru dostatečně prověřila úvěruschopnost žalované. Žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalované pouze na základě jejích tvrzení a nečetných listin, z nichž si nicméně ověřila jenom tvrzení o příjmu a částečně tvrzení o výdajích. Žádným způsobem si nicméně zcela neověřila tvrzení žalované o jejích výdajích, ani tvrzení o tom, že nesplácí žádné jiné závazky, kromě uvedené splátky na nebankovní závazky, a to ani přes to, že z předložených výplatních pásek jasně vyplývalo, že příjem žalované je postižen exekučními srážkami. Z výpisu řízení EXE a E soud zjistil, že proti žalované bylo před uzavřením smlouvy o úvěru zahájeno 12 exekučních řízení EXE, dvě 1 byl proti žalované zahájena po uzavření smlouvy o úvěru. Již z tohoto je zřejmé, i bez předložených výplatních pásek, že žalovaná měla řadu jiných závazků, dokonce exekučně vymáhaných, které žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti žádným způsobem nezohlednila. Žalobkyně v důsledku nedostatečného prověření úvěruschopnosti žalované poskytla úvěr osobě, který zjevně úvěruschopná nebyla a evidenční karta klienta byla vyplněna s jasným záměrem vytvořit žalované alespoň nějaký disponibilní měsíční příjem, ze kterého by byla schopna poskytnutý úvěr splácet. Z výše uvedeného je zřejmé, že žalobkyně řádně neposoudila úvěruschopnost žalované.5. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:6. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne , datum, ve věci sp. zn. C-679/18 zaujal stanovisko, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne , datum, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.7. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , spisová značka, , ze dne , datum, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze , právnická osoba, ), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.8. Přestože shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje na starý zákon o spotřebitelském úvěru, tak soud je toho názoru, že není sebemenší důvod nepostupovat obdobně i podle nového zákona o spotřebitelském úvěru.9. Na uvedenou judikaturu navazuje novější rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. V rozsudku ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , Nejvyšší soud dovodil, že poskytovatel úvěru řádně neposoudí úvěruschopnost, vychází-li pouze ze souhrnných nebo dílčích údajů o příjmech, nákladech a výdajích uvedených spotřebitelem v žádosti o úvěr, aniž tyto údaje ověřuje. Bez ověřených údajů o příjmech, skutečných nákladech a výdajích osob žijících se spotřebitelem ve společné domácnosti nelze učinit komplexní závěr o jeho celkových poměrech a schopnosti úvěr splácet. Odpovědnost za řádné posouzení úvěruschopnosti přitom nese poskytovatel, i když spotřebitel má povinnost poskytnout mu úplné, přesné a pravdivé údaje.10. V rozsudku ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , Nejvyšší soud dále zdůraznil, že poskytovatel náležitě neověří schopnost spotřebitele splácet úvěr, jestliže sice zjistí jeho příjmy, avšak neověří jeho skutečné pravidelné měsíční výdaje. K řádnému posouzení úvěruschopnosti nepostačuje ani kontrola databází typu SOLUS nebo BRKI ani použití částek životního minima či obecných modelových údajů, pokud se poskytovatel dostatečně nezabývá faktickými pravidelnými výdaji konkrétního spotřebitele.11. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.12. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.13. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.14. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Rovněž chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Jelikož nebylo prokázáno, že žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalované, dospěl soud k závěru, že je smlouva o úvěru neplatná.15. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.16. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.17. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že žalovaná nemusela neplatnost namítat, naopak soud byl povinen k ní přihlédnout z úřední povinnosti. Podstatné je, že úvěruschopnost nebyla žalobkyní, řádně posouzena před poskytnutím úvěru žalované, žalobkyně se vůbec nezabývala majetkovou situací žalované a poskytla úvěr osobě, o které neměla prakticky žádné informace.18. Soud proto věc posoudil dle § 2991 až § 3005 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) o bezdůvodném obohacení, kdy podle § 2991 odst. 1 o. z. platí, že: „Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.“. Podle § 2991 odst. 2 o. z., platí, že „Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.“19. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, ve věci sp. zn. , spisová značka, , jímž byl posuzován nárok na úroky z prodlení z úvěrové smlouvy neplatné pro nedostatečné posouzení úvěruschopnosti, lze ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká poskytovateli teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (stanovené na základě dohody stran nebo na základě rozhodnutí soudu). Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.20. Soud dospěl k závěru, že žalované bylo vyplaceno , částka, z titulu neplatné úvěrové smlouvy, žalovaná uhradila na dluh celkem , částka, . Soud proto žalobkyni přiznal z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalované částku , částka, . Jelikož soud úvěrovou smlouvu posoudil jako neplatnou pro nedostatečné prověření úvěruschopnosti žalované, nepřiznal žalobkyni nic, kromě jistiny a zamítl soud ostatní nároky žalobkyně, jak jsou vyčísleny ve výroku I. tohoto rozsudku, a to včetně nároku na zaplacení zákonných úroků z prodlení (k tomu srov. právní názor Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. , spisová značka, ).21. O lhůtě k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. tak, že stanovené povinnosti uložil splnit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, soud takto rozhodl vzhledem k tomu, že neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší22. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého: Měl-li účastník řízení úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Pro posouzení úspěchu a neúspěchu účastníků řízení soud porovnával předmět řízení – jak byl uveden v žalobě a předmět řízení – který zůstal po částečném zamítnutí žaloby. Přičemž předmětem řízení je vždy souhrn žalovaných částek a příslušenství, tj. zde úroků z prodlení. V daném případě měla žalobkyně úspěch pouze částečný, a to v rozsahu menším než 50 %, neúspěch žalobkyně, a tudíž úspěch žalované, tak činil více než 50 % – byla by to tedy žalovaná, kdo by měl nárok na částečnou náhradu nákladů řízení, žalované však dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly. Vzhledem k výše uvedenému rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.