Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”).2. Předmětem řízení je nárok žalobce na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku spolu se zákonným úrokem z prodlení. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu neuhrazené částky žalovaným za vynaložené náklady žalobce na umístění volně pobíhajícího psa ve vlastnictví žalovaného v městském útulku v , Anonymizováno, v období od , datum, do , datum, .3. Soud podle § 115a o.s.ř. rozhodl věc bez nařízení jednání, jen na základě předložených listinných důkazů, neboť žalobce s tímto postupem souhlasil a žalovaný se na výzvu soudu ve smyslu § 101 odst. 4 o.s.ř. ve stanovené lhůtě nevyjádřil. Soud tak má za to, že žalovaný s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí.4. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé: Dne , datum, byl umístěn do městského útulku v , Anonymizováno, volně pobíhající pes identifikovaný čipem , Anonymizováno, . Dne , datum, si psa v útulku vyzvedl žalovaný jako jeho vlastník. Žalovaný zároveň uznal žalovanou částku a zavázal se jí zaplatit žalobci do 30 dnů od vydání zvířete. Na úhradu částky , částka, žalobce žalovanému vystavil i fakturu č. , hodnota, se splatností dne , datum, . K zaplacení dlužné částky byl žalovaný žalobcem opakovaně upomínán, a to včetně předžalobní upomínky.5. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto: Dle § 42 odst. 4 zákona č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „veterinárního zákona“), je žalovaný jako chovatel povinen nahradit náklady na odchyt psa a dočasnou péči o něj žalobci. Dle § 3 odst. 1 písm. a) veterinárního zákona se za chovatele považuje každý, kdo zvíře nebo zvířata vlastní nebo drží, anebo je pověřen se o ně starat, ať již za úplatu nebo bezúplatně, a to i na přechodnou dobu. Protože žalovaný rovněž písemně vůči žalobci uznal uvedený dluh co do důvodu i výše dle § 2053 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), má se dle § 2053 o.z. za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trval.6. Vzhledem k tomu, že se žalobci předloženými listinnými důkazy podařilo prokázat tvrzení obsažená v žalobě, rozhodl soud s odkazem na citovaná zákonná ustanovení tak, že žalobě v plném rozsahu vyhověl (výrok I. tohoto rozsudku) včetně úroku z prodlení, na který má žalobce nárok dle § 1970 o.z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Soud ve shodě s žalobou žalobci přiznal úrok z prodlení od , datum, , kdy byl žalovaný k tomuto datu s úhradou dlužné částky již v prodlení.7. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl ve výroku II tohoto rozsudku dle § 142 odst. 1 o.s.ř., dle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalobce byl ve věci zcela úspěšný, proto mu soud přiznal právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování práva ve výši dle dále uvedeného. Náklady žalobce tvoří odměna za zastupování za 3 úkony právní služby 3x , částka, (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, podání žaloby) dle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), k příslušenství se nepřihlíží dle § 8 odst.1 a.t., tj. celkem odměna , částka, , náhrada hotových výdajů za 3 úkony právní služby po , částka, dle § 14b odst. 6 písm. a) a.t., tj. celkem , částka, . Náhrada nákladů žalobce tak činí , částka, a 21 % DPH a zaplacený soudní poplatek ve výši , částka, , tj. celkem , částka, .8. Soud žalobci přiznal odměnu dle § 14b a.t., neboť jinou odměnu nepovažoval za přiměřenou vzhledem k tomu, že návrh byl žalobcem podán na ustáleném vzoru, který uplatňuje opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech, a peněžité plnění na jistině nepřevyšuje , částka, .9. Podle ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaný povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobce. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud v délce tří dnů od právní moci rozsudku dle § 160 odst. 1 o.s.ř., jelikož pro uložení delší lhůty neshledal důvod.