Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit částku 10.872 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 10.650,08 Kč od , datum, do zaplacení a náhradu nákladů řízení. Uvedla, že předmětnou pohledávku nabyla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, od společnosti , Anonymizováno, , Anonymizováno, . Tvrdila, že právní předchůdce žalobkyně uzavřel se žalovanou dne , datum, smlouvu o úvěru, na jejímž základě jí poskytl úvěr ve výši 7.500 Kč, původně splatný dne , datum, , přičemž dodatkem uzavřeným dne , datum, byla splatnost prodloužena do , datum, . Žalovaná se podle smlouvy zavázala uhradit vedle jistiny rovněž poplatek za sjednání úvěru ve výši 3.150,08 Kč a smluvní úrok ve výši 221,92 Kč. Žalobkyně popsala, že smlouva byla uzavřena prostřednictvím internetového rozhraní po registraci žalované, ověření její identity a úvěruschopnosti a potvrzení smlouvy unikátním SMS kódem. Uvedla, že úvěr byl žalované vyplacen převodem na její bankovní účet, identifikovaný variabilním symbolem odpovídajícím rodnému číslu žalované. Dále tvrdila, že žalovaná svůj závazek řádně nesplnila, byla opakovaně upomínána a před podáním návrhu jí byla dne , datum, zaslána předžalobní výzva. Ke dni splatnosti činila podle žalobkyně dlužná částka celkem , hodnota, Kč, sestávající z nesplacené jistiny 7.500 Kč, poplatku za sjednání úvěru ve výši 3.150,08 Kč a smluvního úroku ve výši 221,92 Kč. Pro případ, že by soud neshledal nárok ze smlouvy o úvěru důvodným, navrhla žalobkyně posoudit nárok v rozsahu jistiny jako vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v přijetí poskytnutých finančních prostředků žalovanou.2. Žalovaný se k věci nevyjádřil. Soudní zásilku obsahující žalobu i výzvu k vyjádření k postupu dle § 115a o. s. ř. považuje soud za doručenou s odkazem na usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 1308/10. Ústavní soud v nálezu uvedl, že ustanovení § 49 o. s. ř., které upravuje doručování písemností do vlastních rukou, nezasahuje do ústavně chráněných práv, vyjádřených zejména v čl. 38 odst. 2 Listiny. Tato úprava od základu mění pojetí doručování podle dosavadní úpravy tím, že opouští paternalistický přístup, který jí dominoval, a naopak vychází ze zásady, že každý si má svá práva střežit především sám. Tato zásada je vyjádřena abstraktním vymezením adresy pro doručování v § 46b písm. a) o. s. ř., ze kterého vyplývá, že není principiálně významné, zda se adresát na adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Současně z tohoto ustanovení vyplývá, že je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena. Tím má také možnost eliminovat problém související s tím, že na ohlašovně nebo v místě bydliště dle centrální evidence obyvatel nelze zanechat výzvu k převzetí zásilky. Jde o legitimní tlak na adresáta, aby soudu ohlásil adresu pro doručování, tedy adresu, kam lze zásilku spolehlivě doručit.3. Soud učinil z provedených důkazů tato skutková zjištění.4. Předchůdce žalobce poskytl žalovanému úvěr, který je specifikován v žalobním tvrzení, tedy na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru byl žalovanému poskytnut úvěr 7 500 Kč. Žalobní tvrzení prokazuje smlouva o úvěru uzavřená s poskytovatelem úvěru. Úvěrové podmínky byly součástí smlouvy, v podmínkách jsou vysvětleny všechny náležitosti týkající se uzavírané smlouvy. Ze smlouvy zjistil soud, že výše úvěru činila 7 500 Kč, splacen měl být jednorázovou splátkou ve výši 10 872 Kč, roční úroková sazba je ve výši 36 %. Poskytnutí úvěru je doloženo výpisem z úvěrového účtu. Neuhrazením dlužné částky se žalovaný ocitl v prodlení a úvěr byl zesplatněn, když žalovaný na jeho splacení neuhradil ničeho. Žalobce zároveň žalovaného vyzval k úhradě celé dlužné částky, na což ale žalovaný nereagoval., právnická osoba, právní posouzení vychází soud z následujících ustanovení:6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen o. z.) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrované poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též jen jako „zákon o s. ú.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.8. Podle § 1970 o. z. může po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.9. Podle § 2 nařízení vlády 351/2013 Sb. v platném znění, výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.10. Žaloba je důvodná. Předchůdce žalobce uzavřel se žalovaným úvěrovou smlouvu, a to v souladu s obchodními podmínkami. Na základě smlouvy předchůdce žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky a žalovaný se zavázal tyto prostředky a sjednané poplatky a úroky vrátit ve sjednané lhůtě. Žalobce prokázal svá tvrzení důkazy shora uvedenými. Žalobní tvrzení je v logickém souladu s předloženými listinnými důkazy, tvoří logický celek. Žalovaný byl seznámen s podmínkami poskytnutí úvěru, s těmito podmínkami souhlasil a byly sjednány úroky, které je žalovaný povinen uhradit. Strany sjednaly možnost zesplatnění úvěru z důvodů prodlení s úhradou splátky úvěru. Požadovaný úrok odpovídá sazbám jiných poskytovatelů zápůjček nebo úvěrů. Žalovaný zůstal zcela nečinný. Smlouva je v souladu § 2395 a násl. o. z. a § 122 a násl. zákona o spotřebitelském úvěru. Protože žalovaný svoji povinnost neplnil řádně, rozhodl žalobce o zesplatnění úvěru a důvodně se domáhá zaplacení výše uvedených částek. Žalovaný je tedy povinen uhradit dlužnou částku jistiny, smluvní úrok, zákonný úrok z prodlení ve výši sazby platné v okamžiku prodlení a poplatek. Soud tedy žalobě vyhověl.11. Poskytovatel úvěru splnil zákonnou povinnost a posoudil úvěruschopnost žalovaného, tedy schopnost splácet. Zkoumal majetkové, pracovní a jiné poměry žalovaného, ověřil informace poskytnuté žalovaným oproti dokladům předloženým žalovaným.12. O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalobce byl ve sporu úspěšný, má tak právo na náhradu nákladů řízení, a to na zaplacený soudní poplatek ve výši 1 000 Kč, náhradu nákladů za zastoupení advokátem, když odměna je vypočtena podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. Podle § 14b odst. 1 cit. vyhl. je odměna advokáta za tři úkony po 400 Kč, tedy 1 200 Kč, náhrada nákladů – režijní paušál podle § 14b odst. 6 je za tři úkony po 100 Kč, tedy 300 Kč. Celkem tedy náklady řízení, které je žalovaný povinen zaplatit, činí 2 500 Kč. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. uložil soud žalovanému povinnost zaplatit náklady řízení k rukám zástupce žalobce.13. Soud přiznal odměnu podle § 14b vyhl. č. 177/96 Sb. z následujících důvodů: Žaloba je považována za žalobu “formulářovou“, neboť žalobce podává obdobné žaloby opakovaně, na formulářovém ustáleném vzoru, ve kterém uvádí shodná skutková tvrzení, lišící se pouze konkrétními údaji o osobě žalovaného, odběrném místě a údajích o fakturaci. Žaloby se týkají právně obdobných věcí. Tarifní hodnota nepřevyšuje částku 50 000 Kč. Nejedná se o žalobu, která by byla individuálně koncipovaným návrhem vždy novým pro konkrétní právně a skutkově odlišnou věc. Použití uvedeného ustanovení citované vyhlášky nevede ve svých důsledcích k porušení listiny základních práv a svobod a není rozporu s ústavou garantovaným právem na právní pomoc.