Okresní soud v Náchodě 65 C 12/2026-82 – Náklady řízení

Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v , adresa, dne , datum, domáhal na žalovaném zaplacení částky 213 333 Kč s příslušenstvím z titulu neplaceného úvěru poskytnutého žalovanému na základě smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, . Dále požadoval na žalovaném zaplacení smluvní pokuty ve výši 26 461,25 Kč a náhradu nákladů řízení.2. Žalovaný se k žalobě ve lhůtě stanovené soudem nevyjádřil, skutková tvrzení žalobce nikterak nerozporoval. Na jednání soudu se nedostavil, byť byl soudem upozorněn, že pokud chce být jednání přítomen, soud zajistí jeho účast prostřednictvím videokonference.3. Z listinných důkazů (návrhu na uzavření smlouvy o úvěru a jeho dodatku č. , hodnota, a přílohy č. , hodnota, , oznámení o schválení úvěru, splátkového kalendáře, dodejky, předsmluvního formuláře, dokladu o vyplacení úvěru, hodnocení klienta, podpisu na dálku, prohlášení klienta, výpisu záznamů z registru SOLUS, výpisů o výplatě mzdy, ověření z registru NRKI, karty klienta, kopie občanského průkazu žalovaného, důkazu o odeslání 1 Kč, základních informací o klientovi, informaci o vyplacení, přihlášky do skupinového pojištění schopnosti splácet úvěry, informací o pojištění, oznámení o zesplatnění úvěru, předžalobní výzvy, podacího archu) zjistil následující skutečnosti. Žalovaný uzavřel se žalobcem smlouvu o úvěru a zavázal se uhradit žalobci poskytnutou částku, sjednaný úrok, popř. další platby spojené s případným prodlením žalovaného se splácením úvěru (smluvní pokutu). Poskytnutí částky v celkové výši 79 000 Kč je prokázáno dokladem o vyplacení úvěru. Žalovaný úvěr řádně nesplácel, proto došlo k jeho zesplatnění. Žalovaný dluh neuhradil ani po výzvách žalobce.4. Soud je toho názoru, že poskytovatel úvěru nezkoumal úvěruschopnost žalovaného řádně a důkladně. Soud vyzval na jednání žalobce ve smyslu § 118a odst. 1, 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), aby doplnil tvrzení a označil důkazy k prokázání tvrzení o řádném zkoumání úvěruschopnosti žalovaném před poskytnutím úvěru. Žalobce pouze znovu odkázal na listiny, které již byly součástí spisu, uvedl, že vycházel z informací poskytnutých žalovaným. Pokud žalovaný uvedl nepravdivé informace, měla by tato skutečnost jít k jeho tíži.5. Po provedeném řízení soud dospěl k závěru, že nárok žalobce je důvodný pouze částečně. Pro své rozhodnutí soud považoval za významné zodpovězení otázky, zda se v případě smlouvy o úvěru, která byla mezi účastníky uzavřena, jedná o platný smluvní závazek. V daném případě nelze smlouvu o úvěru považovat za platnou proto, že ze strany poskytovatele úvěrů, tj. ze strany žalobce, nedošlo k pečlivému posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet. Žalobce dle svého tvrzení prověřil schopnost žalovaného řádně hradit úvěr na základě dokladů a informací získaných od žalovaného, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů (doklady o příjmech, prohlášení žalovaného atd.). Z výše uvedeného bylo dle jeho tvrzení zjištěno, že volné zdroje ke splácení jsou dostatečné. Dále byla ověřena úvěrová historie žalovaného v databázích SOLUS a NRKI (Nebankovní registr klientských informací). Na základě výše uvedených údajů, včetně informací z dotazovaných registrů, jakož i na základě provedeného tzv. scoringu klienta (interní matematický model založený na bodovém hodnocení dlužníka), bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru. Z důvodu vyloučení možných komplikací znemožňující řádné čerpání a následné splácení úvěru, bylo dále prověřeno, že žalovaný nebyl v době žádosti evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u žalobce předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, doklad totožnosti žalovaného nebyl evidován jako neplatný, zaměstnavatel žalovaného nebyl evidován v insolvenčním rejstříku a obchodník, jednající s žalovaným, doporučil úvěr ke schválení.6. Z předložených listin však vyplývá, že žalobce si ověřil pouze příjem žalovaného, a to za měsíce , Anonymizováno, , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , Anonymizováno, a , Anonymizováno, , Anonymizováno, . U dalších údajů (včetně výdajové stránky) vycházel žalobce de-facto z tvrzení žalovaného. Žalobce měl informace o osobním účtu žalovaného, přesto si od žalovaného nevyžádal žádné výpisy z tohoto účtu, aby získal lepší přehled o nákladech žalovaného a jeho celkové majetkové situaci. Pokud by si tyto výpisy vyžádal, zjistil by, že žalovaný v , Anonymizováno, , Anonymizováno, vynaložil na sázky finanční prostředky v celkové výši 13 180 Kč, v měsíci , Anonymizováno, , Anonymizováno, to byla částka 25 000 Kč, v měsíci , Anonymizováno, , Anonymizováno, to byla částka 34 474 Kč a v měsíci , Anonymizováno, , Anonymizováno, (do , datum, ) to byla částka 106 235 Kč. Žalovaný v žádném z těchto měsíců neměl na konci každého jednotlivého měsíce dostatek finančních prostředků, aby to pokrylo splátku sjednanou v úvěrové smlouvě č. , hodnota, (výše splátky činila dle smlouvy 5 881 Kč). Žalobce nijak ani po výzvě soudu neobjasnil, zda a jakým způsobem do hodnocení úvěruschopnosti žalovaného promítl rizikový faktor v podobě sázek. Posouzení schopnosti klienta splácet spotřebitelský úvěr je však nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním případně v domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. To podle názoru soudu žalobce učinil chybně, nedostatečně. Důkazy, které by prokazovaly tvrzení žalobce o řádném zkoumání úvěruschopnosti žalovaného úvěr splatit, žalobce nepředložil. Z tohoto důvodu považuje soud úvěrovou smlouvu za neplatnou. Nadto je třeba doplnit, že žalovaný na úvěr uhradil pouze částku v celkové výši 8 935,35 Kč, jak bylo prokázáno z karty klienta. Z tohoto důvodu soud na daný případ nemůže aplikovat ani závěry Nejvyššího soudu vyjádřené v jeho rozsudku ze dne , datum, , č. j. , Anonymizováno, , a to, že „pro závěr, zda smlouva o spotřebitelském úvěru je smlouvou neplatnou, nepostačuje jen samo zjištění, že poskytovatel řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele. Je to proto, že samo zjištění, že poskytovatel v procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, nemusí vždy nutně znamenat, že spotřebitel není schopen úvěr splácet. Pokud tedy například spotřebitel úvěr splatí a vyjde-li následně najevo, že věřitel při procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, může se důsledek v podobě uvedené zákonné sankce (neplatnosti smlouvy) projevit pouze tehdy, bude-li postaveno najisto, že zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.“7. Žalobce si tedy počínal nezodpovědně, když finanční situaci žalovaného posoudil jako situaci, za které bude žalovaný schopen podmínky úvěrové smlouvy plnit. Neplatnost smlouvy je důsledkem porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Dle názoru soudu jde o neplatnost absolutní podle § 588 o.z., vzhledem k tomu, že dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně porušuje veřejný pořádek. V případě porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není totiž neplatnost uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, jelikož předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů. Soud je proto povinen zabývat se otázkou platnosti smlouvy i bez návrhu žalované.8. Soud posuzoval nárok žalobce podle následujících ustanovení.9. Podle § 86 odst. 1 z.č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel ve znění účinné do , datum, před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.10. Podle § 86 odst. 2 z.č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel ve znění účinné do , datum, při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.11. Podle § 87 odst. 1 z.č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.12. Podle § 87 odst. 2 z.č. 257/2016 Sb. je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.13. Podle § 2991 odst. 1 o.z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získal majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.14. V daném případě soud dovodil, že žalobce řádně nezkoumal úvěruschopnost žalovaného, respektive toto neposoudil s náležitou pečlivostí. Žalobce zkoumal úvěruschopnost žalovaného značně formálně. Zkoumání úvěruschopnosti žalovaného považuje soud za formální a nedostatečně pečlivé. Takový postup tedy vede k neplatnosti uzavřené úvěrové smlouvy.15. Soud vzal v úvahu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odst. 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odst. 2). Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit (odst. 3). Při výkladu konkrétního ustanovení zákona lze k závěru o jeho smyslu a obsahu dospět pouze kombinací gramatického, logického, systematického, teleologického a případně historického a komparativního výkladu. Již z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení (v uvedeném případě by se při absenci § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nabízelo ustanovení § 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z.), představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad). Samotný zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů, jejichž poskytovatelé často požadují po spotřebiteli nepřiměřené úroky a podmínky splatnosti takovýchto úvěrů. Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text "v době přiměřené jeho možnostem" míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze , právnická osoba, vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. , adresa, : , právnická osoba, . Beck, 2017, s. 436-440). Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů "lichvářských" úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.16. Na základě výše uvedeného uzavřel soud, že smlouva o úvěru, která je předmětem této žaloby, uzavřená mezi žalobcem a žalovaným je neplatná. Žalobce má právo na vrácení poskytnuté jistiny, a to z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Jistina činila 79 000 Kč, žalovaný doposud žalobci uhradil částku 8 935,35 Kč (vyplývá z karty klienta). K úhradě tedy zbývá částka 70 064,65 Kč. V dané procesní situaci bylo na žalovaném, aby tvrdil a následně taktéž i důkazně prokázal, že žalobci zbylé poskytnuté finanční prostředky uhradil. Žalovaný však tuto skutečnost netvrdil a ani z provedeného dokazování toto nevyplývá. S ohledem na uvedené proto soud žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 70 064,65 Kč (výrok I.). Žalobci však nenáleží požadovaný úrok z prodlení, neboť splatnost částky nastane až po marném uplynutí lhůty k plnění dle tohoto rozsudku. Žalovaný se k žalobě ve stanovené lhůtě nevyjádřil. Ani z obsahu spisu nebylo možné dovodit okolnosti, které by nějakým způsobem osvědčovaly aktuální možnosti a schopnosti žalovaného a jakkoli by odůvodňovaly stanovení určité formy splatnosti. Přitom stran lhůty k plnění dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona jde o skutečnost v jeho prospěch a ostatně nejde o informace jsoucí v dispoziční sféře žalobce (který tu je v informačním deficitu). Proto soud rozhodl, že žalovaný je schopen žalobci přiznanou jistinu úvěru zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku (viz výrok I.). S ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru soud zamítl žalobu v části, ve které se žalobce domáhal zaplacení částky 143 268,35 Kč, 11,50 % úroku z prodlení ročně z částky 213 333 Kč od , datum, do zaplacení, částky 26 461,25 Kč, 15 % úroku ročně z částky 78 707,53 Kč od , datum, do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od , datum, dosáhne částky 297 273,60 Kč (výrok II.).17. Pouze na okraj soud doplňuje, že s ohledem na neplatnost celé úvěrové smlouvy dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., se již soud nezabýval neplatností ujednání o smluvním úroku, který dle smlouvy činil 73,95 % ročně (RPSN 104,48 %), a je tedy mnohonásobně vyšší než úrok obvyklý, kdy takový úrok není možné považovat za úrok sjednaný v souladu s dobrými mravy.18. O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) V daném případě byl ve věci z větší části úspěšný žalovaný. Jelikož mu však žádné prokazatelné náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.