5 C 206/2021-26 — Okresní soud v Nymburce

Žalobou podanou zdejšímu soudu dne 26. 5. 2021 se žalobkyně domáhala vůči žalované zaplacení shora uvedené částky. Žalobu odůvodnila zejména tím, že mezi právním předchůdcem žalobkyně - společností [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo], a žalovanou byla uzavřena smlouva o půjčce [číslo] ze dne [datum]. Na základě této smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 6.000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnutou půjčkou spolu se souhrnným poplatkem ve výši 4.176 Kč uhradit v hotovosti v 53 týdenních (sedmidenních) splátkách po 192 Kč. Žalovaná však nehradila sjednané splátky řádně a včas, čímž porušila své závazky ze smlouvy. Smlouva zanikla uplynutím doby, na kterou byla sjednána, tedy po uplynutí 53 týdnů od data podpisu, tj. 14. 7. 2008. Žalovaná na svůj dluh uhradila jen 1.160 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 6. 2015, uzavřené mezi původním věřitelem a přechodným věřitelem [právnická osoba] [anonymizováno], došlo s účinností ke dni 1. 7. 2015 k postoupení pohledávky na přechodného věřitele. Změna v osobě věřitele byla žalované oznámena přípisem ze dne 25. 6. 2015. Hodnota pohledávky činila ke dni postoupení 9.016 Kč z toho jistina 6.000 Kč a souhrnný poplatek 3.016 Kč (kapitalizovaný úrok). Předmětná pohledávka byla žalobkyni postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24. 8. 2018. Postoupení pohledávky bylo žalované řádně oznámeno přípisem ze dne 13. 9. 2018. Žalovaná byla o zaplacení upomínána. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. V řízení se jedná o věc s mezinárodním prvkem, neboť žalovaná je státním příslušníkem Slovenské republiky. Soud se proto nejprve zabýval tím, zda je dána jeho pravomoc (mezinárodní příslušnost) ve věci rozhodovat a podle jakého právního řádu má soud ve věci postupovat. Otázku pravomoci pak soud zkoumal z hlediska Nařízení EP a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen„ Nařízení“). Podle čl. 7 odst. 1 osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn (pro účely tohoto ustanovení a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty). Příslušnost zdejšího soudu je tak dána, neboť dle smlouvy o půjčce se místo plnění nachází v České republice. Pokud jde o hmotné právo, je v daném případě rozhodné ustanovení čl. 6 odst. 1 Nařízení EP a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (dále jen„ Nařízení Řím I“), podle kterého aniž jsou dotčeny články 5 a 7, smlouva uzavřená fyzickou osobou za účelem, který se netýká její profesionální nebo podnikatelské činnosti (dále jen„ spotřebitel“), s jinou osobou, která jedná v rámci výkonu své profesionální nebo podnikatelské činnosti (dále jen„ obchodník“), se řídí právem země, v níž má spotřebitel obvyklé bydliště, pokud: a) obchodník provozuje svou profesionální nebo podnikatelskou činnost v zemi, kde má spotřebitel své obvyklé bydliště, nebo b) se jakýmkoli způsobem taková činnost na tuto zemi nebo na několik zemí včetně této země zaměřuje a smlouva spadá do rozsahu této činnosti. Podle odst. 2 bez ohledu na odstavec 1 si mohou strany zvolit v souladu s článkem 3 právo rozhodné pro smlouvu, která splňuje podmínky odstavce 1. V důsledku této volby však nesmí být spotřebitel zbaven ochrany, kterou mu poskytují ustanovení právního řádu, od nichž se nelze smluvně odchýlit, a jež by se v případě neexistence volby práva na základě odstavce 1 jinak použila. V daném případě byla provedena volba práva odkazem zejména na ustanovení občanského zákoníku - zák. č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013, a ochranu poskytovanou podle českého zákona na ochranu spotřebitelů, tj. rozhodné je tak právo české. Soud ve věci rozhodoval bez nařízení jednání ve smyslu ustanovení § 115a o.s.ř. na základě listinných důkazů předložených účastníky, neboť žalobkyně s tímto postupem výslovně souhlasila a žalovaná svůj souhlas vyslovila postupem dle § 101 odst. 4 o.s.ř. <i>Dle § 3028 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti, tj. od 1. 1. 2014. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti (odst. 3 citovaného ustanovení).</i> <i>Pro právní posouzení této věci jsou tak rozhodná dále citovaná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák.).</i> Podle ustanovení § 657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Podle § 658 odst. 1 obč. zák. při půjčce peněžité lze dohodnout úroky. Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází a nebo se příčí dobrým mravům. Podle § 524 odst. 1 obč. zák. věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému. S postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená (odst. 2 citovaného ustanovení). <b>Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav:</b> Mezi žalovanou a společností [právnická osoba] byla uzavřena smlouva o půjčce ze dne [datum], na základě které žalovaná získala půjčku ve výši 6.000 Kč v hotovosti. Ve smlouvě se strany dohodly, že žalovaná zaplatí společnosti [právnická osoba] souhrnný poplatek ve výši 4.176 Kč. V případě tohoto poplatku se ve skutečnosti jedná o úrok jako odměnu za užívání jistiny. Žádný jiný úrok totiž dohodnut nebyl. Částka 4.176 Kč tak představuje 69,6% poskytnuté jistiny. Vzhledem k době, na kterou byla půjčka poskytnuta, se tak u částky 4.176 Kč jedná o roční úrok ve výši 68,4 %. Za těchto okolností se musel soud z moci úřední zabývat tím, zda úrok ve výši 68,4 % ročně není pro rozpor s dobrými mravy neplatný podle § 39 obč. zák. Podle judikatury Nejvyššího soudu je v souladu s dobrými mravy takové jednání věřitele, který se při sjednávání úroků z půjčené částky spokojí – bez ohledu na situaci dlužníka – s přiměřenou výší úplaty (odměny) za užívání půjčené jistiny, který tedy své volné peněžní prostředky hodlá zhodnotit běžným (obvyklým) způsobem. Pokud výše úroků podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, jde o lichvářský úrok, který je v rozporu s dobrými mravy (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Soud zjistil, že v době uzavření smlouvy o půjčce byla běžná úroková sazba u úvěrů poskytovaných bankami do 15 % ročně. Jestliže v daném případě byl sjednán úrok ve výši 68,4 % ročně, je jeho výše zjevně nepřiměřená, lichvářská. Ujednání o výši úroku obsažené ve smlouvě o půjčce je podle § 39 obč. zák. neplatné (ujednání o výši úroku je oddělitelné od ostatního obsahu smlouvy o půjčce, takže jeho neplatnost nepůsobí neplatnost celé smlouvy, viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2007). Žalovaná uhradila na svůj dluh celkem částku 1.160 Kč. K úhradě tak zbývá zaplatit 4.840 Kč (6.000 - 1.160). Soud pak vyhověl žalobkyni i co do příslušenství přiznané pohledávky ve smyslu ustanovení § 517 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, když období, za něž žalobkyně úrok z prodlení požaduje, je obdobím, kdy byla žalovaná s plněním své povinnosti v prodlení. Požadovaná výše úroku z prodlení odpovídá úrokům z prodlení určených nařízením vlády č. 142/1994 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013. V rozsahu, v jakém soud neshledal žalobu důvodnou, proto rozhodl o jejím zamítnutí, tj. v části o zaplacení jistiny 1.160 Kč (6.000 - 4.840) s odpovídajícím příslušenstvím a neplatně sjednaným souhrnným poplatkem (úrokem) ve výši 3.016 Kč. Jen pro doplnění soud uvádí, že tyto dvě částky sečetl, čímž dostal částku 4.176 Kč (výrok II. tohoto rozsudku). O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. za použití § 151 odst. 1 o.s.ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V souzeném případě pak byl poměr úspěchu žalobkyně k neúspěchu téměř stejný. Soud proto žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nák