5 C 263/2021-13 — Okresní soud v Nymburce

Žalobou podanou zdejšímu soudu dne [datum] se žalobkyně domáhala vůči žalovanému zaplacení shora uvedené částky. Žalobu odůvodnila zejména tím, že mezi právním předchůdcem žalobkyně - společností [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo], a žalovaným byla uzavřena smlouva o půjčce [číslo] ze dne [datum]. Na základě této smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 10.000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutou půjčkou spolu se souhrnným poplatkem ve výši 6.400 Kč uhradit v hotovosti v 40 týdenních (sedmidenních) splátkách po 410 Kč. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, čímž porušil své závazky ze smlouvy. Smlouva zanikla uplynutím doby, na kterou byla sjednána, tedy po uplynutí 40 týdnů od data podpisu, tj. 29. 10. 2007. Žalovaný na svůj dluh uhradil jen 5.350 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 6. 2015, uzavřené mezi původním věřitelem a přechodným věřitelem [právnická osoba] [anonymizováno], došlo s účinností ke dni 1. 7. 2015 k postoupení pohledávky na přechodného věřitele. Změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena přípisem ze dne 25. 6. 2015. Hodnota pohledávky činila ke dni postoupení 11.050 Kč z toho 10.000 Kč na jistině a 1.050 Kč na souhrnném poplatku (kapitalizovaný úrok). Předmětná pohledávka byla žalobkyni postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24. 8. 2018. Postoupení pohledávky bylo žalovanému řádně oznámeno přípisem ze dne 11. 9. 2018. Žalovaný byl o zaplacení upomínán. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud ve věci rozhodoval bez nařízení jednání ve smyslu ustanovení § 115a o.s.ř. na základě listinných důkazů předložených účastníky, neboť žalobkyně s tímto postupem výslovně souhlasila a žalovaný svůj souhlas vyslovil postupem dle § 101 odst. 4 o.s.ř. <i>Dle § 3028 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti, tj. od 1. 1. 2014. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti (odst. 3 citovaného ustanovení).</i> <i>Pro právní posouzení této věci jsou tak rozhodná dále citovaná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák.).</i> Podle ustanovení § 657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Podle § 658 odst. 1 obč. zák. při půjčce peněžité lze dohodnout úroky. Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází a nebo se příčí dobrým mravům. Podle § 524 odst. 1 obč. zák. věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému. S postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená (odst. 2 citovaného ustanovení). <b>Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav:</b> Mezi žalovaným a společností [právnická osoba] byla uzavřena smlouva o půjčce [číslo] ze dne [datum], na základě které žalovaný získal půjčku ve výši 10.000 Kč v hotovosti. Ve smlouvě se strany dohodly, že žalovaný zaplatí společnosti [právnická osoba] souhrnný poplatek ve výši 6.400 Kč. V případě tohoto poplatku se ve skutečnosti jedná o úrok jako odměnu za užívání jistiny. Žádný jiný úrok totiž dohodnut nebyl. Částka 6.400 Kč tak představuje 64% poskytnuté jistiny. Vzhledem k době, na kterou byla půjčka poskytnuta, tj. 40 týdnů, se tak u částky 6.400 Kč jedná o roční úrok ve výši 83,40 %. Za těchto okolností se musel soud z moci úřední zabývat tím, zda úrok ve výši 83,40% ročně není pro rozpor s dobrými mravy neplatný podle § 39 obč. zák. Podle judikatury Nejvyššího soudu je v souladu s dobrými mravy takové jednání věřitele, který se při sjednávání úroků z půjčené částky spokojí – bez ohledu na situaci dlužníka – s přiměřenou výší úplaty (odměny) za užívání půjčené jistiny, který tedy své volné peněžní prostředky hodlá zhodnotit běžným (obvyklým) způsobem. Pokud výše úroků podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, jde o lichvářský úrok, který je v rozporu s dobrými mravy (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Soud zjistil, že v době uzavření smlouvy o půjčce byla běžná úroková sazba u úvěrů poskytovaných bankami do 15 % ročně. Jestliže v daném případě byl sjednán úrok ve výši 83,40% ročně, je jeho výše zjevně nepřiměřená, lichvářská. Ujednání o výši úroku obsažené ve smlouvě o půjčce je podle § 39 obč. zák. neplatné (ujednání o výši úroku je oddělitelné od ostatního obsahu smlouvy o půjčce, takže jeho neplatnost nepůsobí neplatnost celé smlouvy, viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2007). Žalovaný uhradil na svůj dluh celkem částku 5.350 Kč. K úhradě tak zbývá zaplatit 4.650 Kč (10.000 - 5.350). Soud pak vyhověl žalobkyni i co do příslušenství přiznané pohledávky ve smyslu ustanovení § 517 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, když období, za něž žalobkyně úrok z prodlení požaduje, je obdobím, kdy byl žalovaný s plněním své povinnosti v prodlení. Požadovaná výše úroku z prodlení odpovídá úrokům z prodlení určených nařízením vlády č. 142/1994 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013. V rozsahu, v jakém soud neshledal žalobu důvodnou, proto rozhodl o jejím zamítnutí, tj. v části o zaplacení jistiny 5.350 Kč s odpovídajícím příslušenstvím a neplatně sjednaným souhrnným poplatkem (úrokem) ve výši 1.050 Kč. Jen pro doplnění soud uvádí, že tyto dvě částky sečetl, čímž dostal částku 6.400 Kč (výrok II. tohoto rozsudku). Výrok o náhradě nákladů řízení je dán ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalovanému, který měl ve věci převážný úspěch, žádné náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl tak, jak uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.